SEMINÁRNÍ PRÁCE Z PSYCHOLOGIE
Téma: Melancholie
OBSAH:
Úvod 1
1. Vysvětlení pojmu dle příslušné literatury 1
1.1. Malá československá encyklopedie 1
1.1.1. Graf – Wuntův systém 1
1.2. Kritický slovník psychoanalýzy 2
1.3. Psychologický slovník 2
2. Mánie a melancholie v dobách minulých 2
2.1. Něco z historie 3
2.1.1. Samuelova kniha 3
2.1.2. Historka 3
2.1.3. Hippokrates 3
2.1.4. C. Africanus 3
2.1.5. Paracelsus 3
2.1.6. R. Burton 4
2.1.7. 30 léta – šokové metody 4
2.1.8. Melancholický blud 4
3. Několik případů pacientů 4
3.1. I. případ 4
3.2. II. případ 4
4. Melancholie a mánie 5
5. Problémy s diagnózou melancholie 5
6. Jak se psychologizuje melancholie 5
7. Psychoanalýza a melancholie 5
Seznam použité literatury 6
ÚVOD
V knihovně jsem našla hned v několika knihách vysvětlení pojmu melancholik
a melancholie.
1. Vysvětlení pojmu dle příslušné literatury
1.1 Malá Československá encyklopedie
V knize od Josefa Římana a Miroslava Štěpánka „Malá Československá encyklopedie“ je pojem Melancholie vysvětlen takto : Původní termín pocházející z Hippokratovi teorie o míšení tělesných šťáv jejíchž vzájemný poměr, respektive převaha měla určovat temperament ( u melancholika převaha „černé žluči“, zastaralý název pro poruchy emocí vyznačující se patologicky smutnou náladou, která vzniká bez vnějších příčin, je dlouhodobá, silně ovlivňuje průběh života jedince
a terapeuticky je obtížně ovlivnitelná). Psychopatologie označuje pojem melancholie endogenní deprese doprovázené často mikromanickými, sebeobviňovacími, hypochondrickými, perzekučními či megalomanickými bludy, popřípadě halucinogenní stavy. Spektrum projevů melancholie je velmi široké (od katatonických po silně expresivní) při denním průběhu od raního pesima po večerní optimum.
U dětí dominují psychosomatické příznaky, celkový útlum, plačtivost, nechutenství
a zhoršení prospěchu – Melancholia agitata (též agitovaná deprese), chorobně skleslá nálada s pocitem nemohoucnosti v niž však ve vnějším projevu převládá neklid, podrážděnost a celková vzrušenost. Vyskytuje se jako méně častá forma útlumové (depresivní) fáze maniodepresivní psychózy. Současná psychiatrie termín melancholie opouští. Přeneseně označuje pojem melancholie krátkodobé, emocionálně vyhraněné stavy zadumčivosti a tesknoty, podbarvené pocity samoty či osamělosti.
Pojem melancholik je vysvětlenen takto : podle Hippokratovy teorie založené na převaze jedné ze čtyř tělesných šťáv člověka silně emotivně založený, málo impulzivní, zádumčivý, se sklonem k trudnomyslnosti. Podle Pavlovovy typologie vyšší nervové činnosti odpovídá slabému typu, temperamentu, útlumu, s vysokou senzitivitou, malou reaktivitou a významným prožíváním.
1.1.1. Graf: Wundtův systém
Vysvětlivky:
1 – úzkostný, ustaraný, podezíravý, vážný, hloubavý
2 – vznětlivý, egocentrický, horkokrevný, histriónský, aktivní
3 – rozumný, zásadový, vytrvalý, stálý, klidný
4 – hravý, družný, bezstarostný, plný nadějí, dynamický
1.2. Kritický slovník psychoanalýzy
Kniha od Charlese Rycorofta „Kritický slovník psychoanalýzy“ vysvětluje pojem melancholie takto: zastaralý výraz pro to , co se nazývá DEPRESÍ ( zvláště ENDOGENNÍ depresí), depresivním onemocněním nebo depresivní fází MANIO – DEPRESIVNÍ PSYCHOZY. Jestliže se deprese nazývá melancholickou neznamená to, že pacient má jednoduše a pouze špatnou náladu, ale že je také zpomalen, má suicidální myšlenky (vysvětleno – SEBEVRAŽDA znamená zabití sebe sama. Podle Steugela v průměru 1/3 lidí kteří uskutečnili sebevraždu, trpěla neurózou, psychózou nebo závažnou poruchou s nejvyšším rizikem sebevraždy), je DEPRESIVNÍ a má sklon k sebekárání (sebeobviňování). Viz RETARDACE (vysvětleno příznak deprese při němž jsou myšlenkové procesy a tělesné pohyby velmi zpomalené. Někdy se její pomocí rozlišuje mezi ENDOGENNÍ a EXOGENNÍ. Říká se, že retardace je dokladem, že deprese má fyziologickou příčinu).
CORPUS HIPPOCRATICUM byl obsažný spis řeckého lékaře Hippokrata
(ze 4 století před Kristem), který se proslavil tzv. humorální teorií. Šílenstvím se Hippokrates příliš nezabýval, ovšem nemoci duše už spojoval s mozkem.
1.3. Psychologický slovník
Kniha od Pavla Hartla „Psychologický slovník“ vysvětluje pojmy melancholie, melancholie involuční a melancholik. Melancholie tedy znamená název z doby Hippokratovi, označuje depresivní náladu spojenou s nutkavými představami, pocity strachu, viny, případně přeludy. Nedá se psychologickým působeným změnit, trvá dlouho, měsíce i déle. V poslední době je častěji používán termín DEPRESE. Melancholie involuční vzniká ve spojitosti se stárnutím, někdy sebevražedné pokusy. U žen nejčastěji 2 až 3 roky po ztrátě mensesu . Melancholik – Hippokratova, Galenova a Pavlovova typologie. Ze čtyř typů osobnosti charakterizované sklonem k zádumčivosti, těžkomyslnosti, citové zranitelnosti. Vyznačuje se pomalostí , slabostí, a malou vzrušivostí nervových procesů. V práci je pomalý, zádumčivý, hluboce prožívající bez významné události, slabě reagující na podměty z okolí.
2. Mánie a melancholie v dobách minulých
Starověk znal obojí jak mámie tak i melancholii, ale zdaleka neznamenaly totéž co dnes.
2.1. Něco z historie
2.1.1. Samuelova kniha
První kniha SAMUELA se zmiňuje o šílenství židovského krále SAULA. Z počátku, když to u něj vypadalo jako melancholie, poslali pro Davida, aby ho utěšoval svou hrou na harfu. Pak míval Saul polehčení, a lépe u bývalo, neboť ten zlý duch odstupoval od něho. Tak to stojí i v Bibli. Saul nebyl chorý na pořád , což by vskutku mohlo svědčit pro melancholii. Hůř se už vysvětluje, proč měl Saul na Davida spadeno až do smrti. BIBLE KRALICKÁ říká: „ I byl Saul nepřítelem Davidovým pro všechny dny“. To už jaksi zavání persekučním bludem. Podle Bible měla Saulova nenávist zdroj v žárlivosti. David totiž přemohl Goliáše a vůbec byl mezi lidmi daleko oblíbenější než pruďas Saul. Přesto profesor Eugen Vencovský sází u Saula na melancholii. Předpokládá u něho i manické fáze. Ne každá mánie musí být totiž veselá. V klientele každého psychiatra se najdou i zuřiví maniaci. Ze Saulovy sebevraždy melancholii ani příliš nepodezíráme.
2.1.2. Historka
Z historky z dávných dob plyne, že melancholii měli v antickém Řecku na svědomí olympijští bohové a u Židů za ní stál trestající Jehova.
2.1.3. Hippokrates
Slova melancholie vymyslel Hippokrates. Už víme, že se tak stalo 400 let před Kristovým narozením. Podle Hippokrata mohly za neduhy tělesné šťávy (krev, hlen, žluč a černá žluč), proto se jeho teorii říká humorální. Podle tohoto je melancholii „černožlučivost“. Od Hippokrata vyšlo spojování melancholie s hypochondrií. Oba neduhy měli svou původ v břiše. Lékaři na černou žluč přísahali celá dvě tisíciletí. Ani anatomové, ani chemici ji však nenašli. Z medicíny zmizela až před 2 stoletími.
2.1.4. C. Africanus
Koncem 11. století se o melancholii vyjádřil Constantinus Africanus. K Hippokratovy černé žluči přidal něco od arabských doktorů a nadpřirozenu se vyhnul.
2.1.5. Paracelsus
Starý Paracelsus (1493 – 1541) pohlížel ve svém spise „O nemocech, jež člověka připravují o rozum“ na melancholii jinak. Jeho člověk renesance do toho nemíchal ani pána boha, ani ďábla, ani dědičný hřích.
2.1.6. R. Burton
Nejslavnější spis o melancholii napsal melancholií sužovaný farář Robert Burton (1577 – 1640). Napsal knihu „Anatomie melancholie“ roku 1621. O tom, že melancholie má na svědomí ďábel, Burton nepochyboval. Léčení je podle něho bojem na dvou frontách. Jednak proti pokaženým tělesným šťávám a jednak proti ďáblovi.
2.1.7. 30 léta – šokové metody
Do zavedení šokových metod ve 30 letech se melancholie v podstatě léčit nedala, ač se o to lékaři pokoušeli. A věřili, že něco i zabralo. Byla to náhoda, protože každá melancholie jednou zmizí sama od sebe. Některé metody byly zajímavé: lehké vínko, papání za zvuků louten nebo dokonce i sex.
2.1.8. Melancholický blud
Zvlášť vynalézavě se postupovalo u melancholických bludů. Předváděli se scénky ze života . Melancholik tak měl pochopit klamnost svých zcestných představ.
V knize O NEMOCECH DUŠE od Jaroslava Vacka je vysvětlen pojem MELANCHOLICKÝ BLUD. Blud melancholiků je zpravidla jako cibule jen ze slupek. Vcítit se dokážeš, ale jako bys jel jednosměrem. Všechno je na jedno brdo. V protisměru nic. Logické rozpory neobjevíš. Blud vypučil z hrůzy a smutku, z úzkosti, z prožitků viny či z flagrantské potřeby si bičovat svědomí a ponižovat se. I tam, kde blud melancholika notný kus absurdity obsahuje a kde ti jeho nehoráznost připadá ač směšná, se koneckonců vcítíš.
3. Několik případů pacientů
3.1. I. případ
Jistá paní tvrdila, že zavinila holocaust. Žila před válkou s fašistou, co vytloukal hospody a vyřvával „Židi ven“. Vina se u nemocné prodrala tzv. melancholické antoakuraci (sebe obviňování) na povrch. Pochopit se to dalo.
3.2. II. případ
Jistý melancholický pacient ujišťoval profesora Vondráčka, že čeká na popravu. Za hříchy, jichž se samozřejmě nedopustil. Profesor Vondráček mu řekl:“Dobrá, máte pravdu, kat dorazí dnes odpoledne“. V tom momentě začal chudák smlouvat. Šlo u něj o deliroid. Byl výrazem jeho hrůzného utrpení, jeho přetěžké deprese. Byla to jeho lamentace, ne primární blud s radikálně cizím, psychologickému pochopení nepřípustná.
4. Melancholie a mánie
K melancholii patří i mánie. U některých melancholiků se neobjeví nikdy, jiní mívají jen manické fáze. Znamenitý řecký lékař Areteus z Kappadokie popsal maniomelancholii takto: (2. polovina 1. století po Kristu) „Rozjařenost maniaků je tak velká, že se baví a tancují dnem i nocí. Tváří se přitom jako vítězové pro návratu z vyhrané bitvy. Snášejí se těžko, daleko horší jsou však maniaci, jimiž lomcuje vztek a zloba. Ve vzteku si např. roztrhají šaty na sobě. Mánií je zrovna tolik, kolik je růzností mezi lidmi. Může to být nepředstavitelná žravost a opilství nebo se přehání pohlavní život.
4. Problémy s diagnózou melancholie
V posledních desetiletích se z myšlení melancholie, vytrácely absurdity. Dnes je mnohem těžší určit diagnózu než dříve, kdy ji určil každý medik po dvou semestrech přednášek z psychiatrie.Každý melancholik má nějaké tělesné potíže. Dříve ustupovaly do pozadí, a ani se jimi lékaři příliš nezabývali.
6. Jak se psychologizuje melancholie?
Přirozenou potřebou člověka je hledat příčiny věcí. I melancholici hledají příčiny své trudomyslnosti. A pokaždé najdou jinou. Do pátrání po příčinách trudomyslnosti pacienta se pouštějí i příbuzní a ani jejich snažení nebývá úspěšné. Život každého člověka je plný obav, starostí, konfliktů a ran osudu.
7. Psychoanalýza a melancholie
Ani maniománii nenechala psychoanalýza na pokoji. Sám Freud byl celkem zdrženlivý. V roce 1915 napsal Smutek a melancholie. „Melancholii odvozoval od běžného smutku“ a smutek považoval za následek ztráty objektu. Objektem jsou lidé a věci. Subjektivní svět je po ztrátě objektu o něco chudší. Ztráta jednoho a téhož objektu je pro jednoho strašlivou ránou, zatímco pro druhého ani nestojí za řeč. První to odnese depresí, druhému to duši sotva polechtá. Takhle Freud vysvětluje smutek obyčejný. K vysvětlení melancholie to nestačí. Při ní vzniká nesoulad mezi „id“ („ono“), „ego“ („já“) a „superego“ („nadjá“) – svědomím. Všechny tyto instance jsou zastoupeny v nevědomí člověka.
Seznam použité literatury
Autor: Pavel Hartl
Název: Psychologický slovník
Rok vydání: 1994
Autor: Jaroslav Vacek
Název: O nemocech duše
Rok vydání: 1996
Autor: Charles Rycroft
Název: Kritický slovník psychoanalýzy
Rok vydání: 1972
Autoři: Josef Říman a Miroslav Štěpánek
Název: Malá Československá encyklopedie
Rok vydání: 1981
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4844