SILUR
Třetím útvarem starších prvohor je silur. Byl kratší než ordovik, trval asi 45 mil.let. Jeho spodní hranici vyznačují v mnoha oblastech výrazné horotvorné pohyby (takonská fáze kalendonského vrásnění). Pouze na počátku bylo mořské dno v četných oblastech, např. v Evropě, vyzdviženo. Celkově však mořská záplava po většinu siluru trvala.
Na konci siluru moře z mnoha oblastí ustoupilo a mořské dno se začalo opět zvedat apůsobením rozsáhlých horotvorných pochodů další (ardenské) fáze kaledonského vrásnění. Toto kaledonské vrásnění bylo nejsilnější v severní evropě. Podél okrajů baltského štítu se z hlubokých mořských příkopů vyvrásnila nová vysoká pásemná pohoří, která se táhla v mohutném oblouku z Anglie přes Skotsko do Norska a odtud přes Špicberky do severního Grónska. Tato pohoří jsou známa pod názvem Kaledonidy. Se silurskými horotvornými pohyby souvisely i procesy vulkanické, které se např. ve středních Čechách projevily podmořskými výlevy diabasových láv.
Podle výskytu četných korálů, které lze poněkud vzdáleně porovnávat s dnešními korálovými útesy tropických moří, můžeme se domnívat, že v době silurské bylo podnebí poměrně teplé. Pás subtropického podnebí sahal mnohem severněji než dnes. Zhruba se již rýsují dvě podnebná pásma, a to teplé a studené.
Život v siluru byl již plně rozvinutý. Měl své vyhraněné char. znaky a lze říci, že představoval význačnou etapu v celkovém vývoji života na Zemi. Vedle teměř všech skupin bezobratlých se dosti rozšířili i obratlovci. Rovněž flóra se rozmáhala a vedle velkého rozvoje řas byly již hojnější i vyšší rostliny.
Četné mikroskopické a makroskopické zbytky řas dokazují, že řasy v této době byly již značně rozšířené. Hojněji se objevily i nejprimitivnější rostliny cévnaté (psilophyta). Jejich tělo nebylo často ani rozlišeno ve stonky, listy a kořeny.
Mořské usazeniny silurského útvaru jsou velmi bohaté na rozmanité skupiny bezobratlých živočichů. Zvláště velký rozvoj lze pozorovat u měkkýšů (mollusca), kteří byli v siluru jednou z hlavních složek mořské zvířeny. Četné rody z této doby připomínají již rody současné.
Vývoj měkkyšů byl dlouho nejasný. K jeho objasnění přispěla zčásti i náhoda. 6. května 1952 lovila výzkumná loď dánské expedice, nazvaná Galathea, sítěmi mořskou zvířenu pro muzeum. Při výlovu z hloubky 3570 m získali 13 zvláštních měkkýšů, u nichž bylo na první pohled zřejmé, že patří zatím neznámému, velmi primitivnímu druhu. Patřili do prastaré třídy přílipkovců (monoplacophora). Nejbližší fosilní příbuzní žili v siluru a devonu, teda v útvarech vzdálených od nás asi 350 mil.let.
Třebaže paleontologové nashromáždili množství důkazů o kmenovém vývoji a prastarém původu měkkýšů, nemohli své výzkumy doložit studiem měkkýš částí, protože ty se na fosilním materiálu nezachovaly. Chycením „živé fosilie“, neopiliny, byl získán objekt, na němž mohly být měkké části prastarého druhu měkkýšů dobře studovány. Tak se biologům podařilo vyřešit základní fylogenetické otázky, které by bez chycení živého objektu zůstatky pravděpodobně nevyřešeny.
V siluru dosáhla vrcholu svého rozvoje i jiná skupina měkkýšů, a to loděnky.
Většinou se jejich schránka podobala protaženému přímému nebo jen mírně prohnutému kuželi. Během vývoje se schránka různě ohýbala, až posléze vznikly formy se schránkami úplně stočenými. Takové druhy přežili až do současné doby.
Zvláštní pozornost v silurské fauně je věnována ještě dvěma skupinám. Jsou to grapoliti a láčkovci. Grapoliti mají základní význam pro stratigrafii. Představují důležitou pomůckou pro jemné a přesné srovnání silurských vrstev na celém světě.
Láčkovci se v siluru značně rozšířili. Zvláštního významu nabyli korálnatci, představovaní jednak skupinou korálů drsnatých, jednak skupinou korálů deskatých. Vedle korálnatců byla v siluru hojně rozšířena skupina stromatopor. Vylučovaly pevné vápenité kostry.
Během siluru pokračovali v rychlém rozvoji mnozí členovci, např. obrovští různorepí. Byli to význační obyvatelé silurských moří, kteří měli vztahy k dnešním ostrorepům a pavoukovitým.
Místy bylo mořské dno doslova přeplněno pestře zbarvenými lilijicemi. Když pak zahynuly, jejich kostry se rozpadly a uvolněné hranaté destičky kalichů i kruhovité články jejich stonků zkameněli a dnes přeplňují četné silurské usazeniny.
Velkým rozvojem prošli i ramenonožci. Zejména v mělkých mořích patřili k nejhojnějším živočichům.
Zatímco tyto živočišné skupiny pokračovaly rychle ve svém rozvoji, jiné skupiny již ve vývoji zaostávaly, nebo dokonce pozvolna vymíraly (např. některé čeledě trilobitů, ostnokožců aj.). Nestřídaly se jenom rody a čeledě, ale i celé živočišné skupiny. Pro poznání této staropaleozoické zvířeny má zásadní význam dílo Silurský systém středních Čech. Je to zatím nejrozsáhlejší paleontologická práce na světě. Jejím autorem byl známý francouzský vědec Joachim Barrande (1799-1883), který se po delším putování různými evropskými státy usadil natrvalo v Praze. Shromáždil velké sbírky zkamenělin, které popsal a vyobrazil ve 22 svazcích velkého formátu, zahrnujících přes 6000 stran textu a 1160 obrazových tabulí. V díle, které co do rozsahu nemá na světě obdoby, Barrande vynikajícím způsobem popsal 3560 většinou nových druhů bezobratlých. Jeho dílo je dosud stále živé, ve světě nesmírně ceněné a tvoří základ četných moderních paleontologických studií. Na počest tohoto význačného vědce bylo území ležící jihozápadně od Prahy označeno jako barrandien-Barandov.
Silur však nebyl jen obdobím rozvoje bezobratlých. Pocházejí z něho také nálezy celých koster praobratlovců (agnatha). Měli chrupavčitou vnitřní kostru a tělo z valné části chráněné pevným vnějším krunýřem z četných kostěných destiček. Čelisti jim chyběli. U některých se vyvinuli 1-2 hřbetní ploutve a nesouměrná ploutev ocasní. Tyto primitivní obratlovci byli pro vědce dlouhou dobu velkou záhadou a trvalo dlouho, než byla objasněna jejich anatomie.
Koncem siluru se objevili i první zástupci obratlovců(-ryby trnoploutvé) čelistnatých,kteří již měli vyvinutou spodní a svrchní čelist. Opravdu se ale rozšířili až v devonu.
Skupina bezčelistných zahrnuje primitivní obratlovce,kteří dosud neměli vyvinuté čelisti. Postupným vývojem vznikli čelisti ze žaberních oblouků, které byli ze začátku používány k lapání kořisti. Postupně přešli k aktivnímu lovu.
Závěr: Silurské moře bylo plné červených a zelených řas, které už byli známy v ordoviku. Místa, kde se mísila mořská voda se sladkou bychom však našli v houštinách řas úplně odlišné obyvatele. Byli by to rybovití praobratlovci. Na řasách se uchytili grapoliti, nade dnem pomalu veslovali trilobiti. Mořská dno pokrývaly trsy korálů a místy velké trsy stromatopor. Na mnoha místech mořského dna rostly půvabné lilijice, mezi kameny se pohybovaly mořské hvězdice i pružné hadice, na dně leželivzácní plošáci a mezi nimi souměrně utváření poupěnci. Hojné mechovky se zabydleli na udumřelých korálech a na mnoha místech otvírali své douchlopňové schránky ramenonožci a mlži. Souše byly v siluru pusté a bez života. Pouze v bažinách při jezerech a v deltách řek byla vegetace, která se však zdržovala pouze u zavlažovacích míst. Život byl určitě pestřejší než v době ordovické, jak v moři, tak i na souši. Vývoj různých forem bezobratlých i obratlovců rychle pokračoval.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4759