Adolf BRANALD
Severní nádraží (Bmo, Svobodné noviny 1949) -Lazaretní vlak (Praha, Čs.spisovate11950)Románová dilogie o velkim prai.skim nád-
raží za nacistické okupace a Květnového povstání.
Obě prózy obsahují po devíti číslovaných kapitolách. V první části dilogie
se kapitoly soustřeďují většinou ke klíčovým momentům doby (září 1938,
březen 1939, 17 .listopad 1939, atentát na Heydricha atd.), v druhé částije děj
ohraničen 5. a 9. květnem 1945. Vlastním "hrdinou" obou románů je samotné Sevemí nádraží, jež autor představuje jako živoucí organismus fungující
(nebo také vypovídající poslušnost) díky sehranému kolektivu českých zaměstnanců. Zaúmco v Severním nádraží
jsou kronikářsky zaznamenávány postupné změny ve vztazích mezi železničáři a dosazenými německými úředníky, v La7.aretním vlaku válečná epizoda v
historii Severního vrcholí dramatickým střetnuúmjeho obránců s ustupujícími okupačními jednotkami a s vojáky
z nemocničních vagonů odstavených uvnitř nádraží. K obětem války přibude
na samémjejím konci čtyřicet povstalců, popravených na rozkaz esesáka
Kaubische. -Relativně největší pozornost věnuje autor postavě přednosty ]aromíra
Babánka. Babánek se jako pedantický úředník těžko smiřuje se sabotážemi
a poškozováním drážního inventáře, časem se však přece jen zapojí do činnosti odbojové organizace, v níž má
hlavní slovo energický průvodčí Hlaváč. Z početné galerie železničářů a povstalců ( dozorčí Belza, dopravní náměstek
Lerous, hradlař Vejr, výpravčí Kolda a mnoho dalších) vystupují do popředí
jako výraznější individuality jen nemnozí (např. inspektor Fíc, který odboji hodně
pomůže, třebaže je to člověk slabý a bojácný; nebo hubatý, ale obětavý doktor Vošahlík) .Zřetelněji jsou odlišeni
němečú úředníci a důstojníci (bývalý hudební kritik Rahmke, milovník statistik Pracht, fanatický velitellazaretního
vlaku Roderich, zohavený letec MĎbus aj.) a také kolaborant Macura, Babánkův
nástupce ve funkci přednosty, který se teprve ke konci války marně pokouší
vylepšit si pověst. Rámcovou funkci plní v dilogii postavy vrátného Mikoláška,
znalce historie nádraží, a jeho synovce Standy Trubače, který na Severní přichází po záboru Sudet z Moldavy a po osvobození se tam opět vrací....B.
jako spisovatel reportérského typu si více než fantazie cení reality, autentičnosti faktů a jednoůivin, osobního poznání a očitého svědectví.
V jeho objektivním a věcném záznamu dění se obráží znalost zobrazovaného prostředí a detailů železničářské práce: B.sám sloužil v letech 1936-52 u železnice
a za války působil na pražském Masarykově nádraží. Reportážní a empirické východisko obou próz nachází výraz v řadě jejich stylových zvláštností:
v převažujícím realistickém popisu, v erformě s minimálním rozestupem mezi
subjektem autora a subjektem vypravěče(v 1. osobě jsou podány jen Babánkovy
promluvy, uvádějící každou z kapitol), v kompozici řadící paralelně vedle sebe
výjevy spjaté nikoli příčinně, nýbrž prostorově (s výjimkou několika scén
z Německa je dějištěm dilogie takřka výhradně prostor nádraží a přilehlých ulic) a konečně i v hojném využití železničářského slangu. -K formě ko-
lektivního románu bez ústředního hrdiny vedlo Branalda vedle reportérských
sklonů i jeho pojetí odboje a povstání. Autor je chápe jako akůvity spojující lidi
různé sociální příslušnosti i politických názorů a zároveň -s jistou dávkou dobo-
vého utopismu -jako předobraz poválečné součinnosti všech vrstev národa na
obnově zničených hodnot. V jednání postav nevyzvedává politické motivy
(s výjimkou komunisty Hlaváče jsou železničáři vesměs politicky indiferentní) ,
ale moůvy obecně lidské, a zejména pracovní, profesní. Profesionální soudržnost a čest lidí od dráhy jsou hlavními sjednocujícími momenty odboje na
Sevemím. Pro Babánka je válka především porušením řádu v jemu svěřeném
výseku světa. Řadoví zaměstnanci sice literu železničních předpisů nectí tak
striktně, ale i pro ně je nádraží čímsi nadosobně závazným, ba mateřským.
Proto se také dilogie uzavírá obrazem obnoveného provozu nádraží a prvního
vlaku, který odtud po válce v}jíždí.


"' ADOLF BRANALD (nar. 4. 10. 1910
v Praze ) začínal ve 30. letech jako autor ochotnických veseloher se zpěvy,které psal společně se svým otcem
Richardem. S divadelním prostředím souvisí i jeho první román Stříbrná paruka (1947), dvoudílná kronika
o českých kočovných společnostech. Od tradičního vypravěčství a starosvět-
ského idylismu se B. v dilogii o Sevemím nádraží propracovával k próze
se závažnějším uměleckým záměrem, který se však v poúnorové atmosféře
nesetkal s pochopením. Autorův čapkovský smysl pro všednost a obyčejné
lidi, kteří vysmpují proti fašismu, protože instinktivně cítí, že je to tak správné, dostával se do rozporu s dogmatickými posmláty socialistického realismu.
Zvláště Lazaretnímu vlaku byla vytýkána bezideovost, nepochopení role komunistů a Sovětského S\'azu ve válce,
žánrové figurkářství. I. sKAIA psal o "nepravdivém obrazu našeho osvobozeneckého boje" a J .STERN dokonce v románě nalezl
"celý legion Kondelíků/ .../ , jejichž dušičku nikdy nemůže
oplodnit revoluční sen". Z odsmpu je zřejmé, že právě civilnost podání
a pochopení pro to, co spojuje nepřátele na různých stranách fronty, jsou
rysy,jež dilogii převedly (podobnějako WEILŮV livot s hvězdcu *, ve své době
rovněž odmítaný) přes úskalí schematismu, který poznamenal i nejzdařilejší
tehdejší prózy s okupační tematikou (povídkové knihy J. DRDY Něiná barikáda * a M. JARISE Oni přijdou, 1948;
livot proti smrti, 1952, M. PUJMANOVÉ * atd.). Právě na tyto rysy navazovala
česká próza ještě v 60. letech, kdy se ovšem původní čapkovský koncept
malého člověka stával součástí programové depatetizace válečného témam
(HRABALOW Ostře sledované vlaky *, j ež s Branaldovou dilogií souvisejí
i železničářskou látkou) .-Extrémům schematismu se B. ubránil i v historických prózách s tematikou dělnického hnutí a sociálních konfliktů ( Chléb
a frísně, 1952; Král železnic, 1959) .Celou mto etapu jeho t\'orby charakterizuje
zájem o autentické zachycení různých specifických společenských prostředí.
V tom má Branaldova próza styčné body jednak s vlnou meziválečné reportáže (E. E. KISCH) a reportážní beletrie (U. SINCIAlR, u nás např. T.
SVATOPLUK, Z. NĚMECEK, J. R. VAVRA),jednak s tradicí popisně realistickou a naturalistickou, která v 50.
Ietech ožívala v souvislosti se zdůrazňováním didaktických funkcí Iiteratury
(k obdobné, až dokumentární iluzivnosti v zachycení reálií dospívali v té
době např. i K.J. BEN~, F. KUBKA *,G.VCEUCKAaj.). L.I. I. Skála: Slibný realistický román, RP 22. 10.
1949;J. Trefulka, LidN 6. 11. 1949; I. Skála:Nepravdivý obraz našeho osvobozeneckého boje,
RP 1. 10. 1950;J. Stern: Boj o hrdinu v naší literatUře, Tvorba 1950, č. 19; A Linke in A B.: Sevemí
nádraží -Lazaretní vlak, Praha 1965;J.Janli in A B.: Sevemí nádraží -Lazaretní vlak, Praha 1970;J.
Lukeš: Dva romány zjedné války, Tvorba 1980, č.40 (0 Dvou mužích v jedné válce); F. Buriánek:
Okupační román o železničářích, in O současné české literatUře, Praha 1982; .J. Stmad: Cesty A
B., HD 1954, č. 10; A Linke: A B. dnes, Plamen 1960, č. 10; A. Haman: A. B., Praha 1963; V.
Mayer: Siřitel pravdy života a národní hrdosti, ZM 1971, č. 8; M. Suchomel: Ironický idylik A B., in
A B.: Sevemí nádraží -Lazaretní vlak, Praha 1989.
(bd)

Adolf BRANALD
Vizita (Praha, Cs. spisovatel1967) Reportáiní román ze zdravotnického prostředZ: Obsáhlá próza zachycuje denní chod života v okresní nemocnici a v jednom
z přilehlých zdravotních obvodů. Její tři části (Anamnéza, Diagnóza, TeraPie)
jsou rámovány prologem a epilogem. V každé z nich se nepravidelně střídají
kapitoly vytvářející čtyři dějová pásma, která se na několika místech navzájem
dotýkají nebo prolínají. Svět pacientů zastupují bacilonosiči Prepsl a Bartůněk. Prepsl je bývalý tulák, ale po čase izolaci při.."ykne;
naproti tomu Bartůněk umírá, když pozná, že žádné z jeho šesti dětí není ochotno se o něj
postarat. Postava zdravotní sestry Marie Sahulové, přeložené z trestu do terénu,
spojuje prostředí nemocnice s horským a sociálně zanedbaným obvodem. Marie se pod dohledem zkušené "babi" rychle učí zodpovědnosti a zakrátko
sama zvládne akutní případ porodu během převozu rodičky do nemocnice.
K manželství směřuje její vztah k ošetřovateli koní Petrovi. Třetí pásmo se
soustřeďuje kolem primáře Pařízka a chirurgického oddělení. Pařízek získá autoritu úspěšnou implantací kardiostimulátoru, kterou zatím prováděly
jen specializované výzkumné týmy, ale i poté zůstává vnitřně nejistý (odcizil se
mu syn, po dřívějších zkušenostech se obává nevyzpytatelných "kádrových
mlýnů") .Sepětí profesní a soukromé problematiky charakterizuje i poslední
dějové pásmo, sledující ambiciózního, ale nepříliš schopného doktora Hartla
a jeho ženu, gynekoložku Kateřinu, která manžela podvádí s psychiatrem
Semanským. Knihu vedle toho zalidňuje množství epizodních postav.
...Román je komponován jako extenzivní mozaika, v níž se Iidské činosti
a osudy skládají do celku působícího dojmem jednotného, ale různotvámého proudu života a v nížje
hierarchizace motivů a epizod ponechána do značné míry na čtenáři. Základním
tvámým prostředkem,jímž B. V}jadřuje sepětí rozmanitých životních jevů, je
montáž. V prologu a epilogujsou vedle sebe postaveny nespojité \'ýjevy z různých oddělení nemocnice. V dějových pásmech je zachovávána návaznost, ale
montážní princip se projevuje v útržkovitosti, v postupném -a někdy inverzním -podávání informací, a hlavně v neustálém prolínání \'Ypravěčské řeči
a vnitřního toku vědomí jednotli\'Ých postav (graficky jsou vnitřní monology,
zabíhající nejednou do minulosti, odlišeny tím, že příslušný odstavec začíná
malým písmenem). I řeč vypravěče přitom kolísá mezi póly konstatujícího,
objektivního popisu a psychologického
vhledu. -Základ \'Yprávění je reportážní, opírá se o důkladnou přípravu v terénu, což se projevuje i v množstVÍ
užitých medicínských termÍnů. B. přitom není jen nezaujatým svědkem. Jeho
autorský postoj, pro nějž byly vždy charakteristické sympatie k činorodým,
podnikavým Iidem a pojetí práce jako každodenního dobrodružstVí, nachází
uplatnění hlavně ve způsobu, jakým jsou dotVářeny skutečné Iidské osudy.
Bez vnějškových komentářů klade B. proti sobě obětavost, kterou nachází
i v trochu švejkovské postavě bacilonosiče Prepsla, a hrubý egoismus, jak jej
ztělesňují zejména Bartůňkovi příbuzní. Pro Vizitu je příznačná deziluzivní,
ale nikoli rezignující koncepce občanské a Iékařské etiky jako neustálého
hledání pravdy a skutečných životních hodnot v rozporech mezi zdáním
a skutečností, přáním a povinností, sobectVím a odpovědností.
T Ve Vizitě B. syntetizoval své zkušenosti z dvou rozdílných etap vlastní
tVorby -z 50. Iet, kdy psal rozmáchlé historické fresky ( Chlib a písně; 1952;
Král železnic, 1959) , a z 60. Iet, kdy se jako reportér zapojil do úsilí české
prózy o neschematické zachycení současnosti (Ztráty a nálezy, 1961; Promenáda s jelenem, 1963; Důvod k zabitZ: 1969). V historických prózách si osvojil
techniku polyfonní románové kompozice a uměřeného domýšlení autentických životních příběhů, v reportážních souborech se zbavoval prvků
didaktismu a spoléhal stále výrazněji na výpovědní hodnotu samotnÝch životních
faktů. -Metoda spojujíci rysy románu a Iiteratury faktu zůstala pro Branalda
typická i v 70. a 80. Ietech (Dva muži v jedné válce, 1979; Zrození velkoměsta,
1985). V části své tVorby (zvláště v biografických románech Zlaté stíny, 1980,
a My od filmu, 1988) se autor zároveň vracel k starosvětskému, Iehce ironizovanému idylismu své románové prvotiny StňOrná paruka (1947) a vzpomínkové
knížky Skřínka s líčidly ( 1960) .Ve svých nejnovějších knihách rekapituloval vlastní zkušenosti s Iiterární tVorbou, redaktorskou činností a veřejným
působením vůbec, a to formou jednak fejetonistickou (Andělské schody, 1990;
Báječní muži na okřídkných ořích, 1992) ,jednak memoárovou (Zivé obrazy,
1992). v kontextu českého románu druhé poloviny 60. Iet je Vizita dílem osamoceným. Zatímco vůdčí romanopisci doby (M. KUNDERA *, L. VACUUK *,
J. PUTtK * aj.) směřovali ke koncepci románu kladoucího základní filozofické a existenciální otázky, B. si zachovával kritickou nedůvěru k metafyzickému uvažování.
Dával přednostjednotlivému před obecným, empirickému
životnímu detailu před scelující filozofií života. Je to postoj, který v české
próze obecněji krystalizoval (nejvýrazněji v prózách edice 2ivot kolem nás)
po vystřízlivění ze zjednodušujících iluzí 50. Iet. Jeho horizont B. ani
později nepřekročil. -V 70. a 80. Ietech na Vizitu tematicky navázala vlna profesních románů z Iékařského prostředí U. DIETL, 0. DUB, Z. FRÝBOvA, v.
STÝBLovA *, P. ČERBAK aj.). Namotivy románu natočil K. KAC~A
filmy Pozor, vizita! ( 1981 ) a Sestřičky (1983).
lit. A. Haman: Aškenazy a B. v.masce" reportérů,CLit 1963, č. 2; 0. Rafaj: Vizita v našich pořádcích,
LitN 1967, č. 50;]. Dvořák: Vizita po Nálezech, Pochodeň 13. 3. 1968; A. ]elínek: VěrohodnOSt A.
B., Plamen 1968, č. 5; S. Sýkorová: Dokument v umělecké próze A. B., I~puls 1968, č. 7; S.
Vlašín: Román -reportáž, RP 7. 5. 1968;J. Hrabák: Některé vývojové proměny poválečné angažované
prózy, CLit 1971, č. 1-2; B. Dokoupil: Dědeček kinematograf, Tvorba 1989, č. 29 (0 knize My od
filmu); ]. Zizler: 0, múzy!, Tvar 1991, č. 4 (0 Andělských schodech); M. Petříček: Obrana
v pravý čas, LitN 1992, č. 22 (0 Báječných mužích na okřídlených ořích); ]. Lukeš: Vzpomínkové
obrazy živé i neživé, LidN 25. 3. 1993 (O Zivých obrazech).
(bd)

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=470