Proč jsem si vybrala téma šikana ve školách?

Násilí a šikanování ve školách je dnes bohužel stále častější. Výzkumy ukazují, že šikanou se cítí ohrožena jedna desetina až jedna čtvrtina dětské populace (podle nejnovější studie M. Koláře dokonce 41% - tj. asi 600 000 dětí v České republice), a to není málo. I já jsem se během svého předcházejícího studia setkala se šikanou a v jednom případě jsem dokonce sama hrála roli oběti (naštěstí jen v mírném počátečním stádiu). A to je také jeden z důvodů pro výběr tohoto tématu. Myslím, že jsem tak k tomuto problému citlivější a dovedu pochopit mnohé, co musí oběť prožívat – stálé napětí a úzkost, strach z toho, co může přijít v dalším okamžiku, pocity hanby, samoty, bezmoci i vzteku, neustálé sebeobviňování a pátrání po příčinách. Dalším významným popudem pro mě byla přímo alarmující závažnost a rozšířenost tohoto problému a ovlivnila mě také kniha J. Musila – Zmatky chovance Torlesse .Otevřít oči mě ale také přiměl pořad Sauna na téma Teror ve školních lavicích.
…Děsí mě, čeho všeho jsou agresoři schopni a co vše musí oběti vytrpět. Přesto jsou před tímto problémem doslova zavírány oči, šikana bývá často bagatelizována a obracena v žert. Učitelé (a často ani rodiče) neslyší němé zoufalství obětí a zlomyslný chechot v duších agresorů. Proto si myslím, že je potřebné o tomto problému hovořit, upozornit veřejnost a vyburcovat ji k činu. Co proti šikaně může dělat učitel, rodič, či oběť sama? Jak vlastně násilí vzniká? Jaké jsou k tomu podmínky? Je možná prevence? Kde hledat pomoc?… Toto jsou otázky, které je třeba zodpovědět. A já se o to zde, na příštích několika stranách, pokusím.


Co si představit pod pojmem šikana?

”O šikaně hovoříme tehdy, jestliže jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.” Tak zní definice z knihy (Kolář, M., Skrytý svět šikanování ve školách, str. 20), pod kterou si však laik často nedovede představit nic konkrétního. Proto Vám teď celý problém přiblížím konkrétními příklady. Pak teprve i Vy snad procitnete a uvědomíte si, že Vaše předchozí představy o násilí ve školách byly přinejmenším naivní a pochopíte závažnost situace. Tak tedy:

1) Fyzická agrese
- oběť je škrcena kabelem, šálou, páskem, a to až do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku, nebo “jen” do zmodrání obličeje a dušení
- oběť je dušena polštářem nebo ručníkem, agresoři měří čas, jak dlouho vydrží nedýchat
- agresoři předstírají, nebo zcela vážně chtějí vyhodit oběť z okna, přes zábradlí ve škole atd.
- oběti vrážejí špendlíky do hýždí až po hlavičku, případně “malým pícháním” bodají oběť špendlíky nebo kružítkem, až jí teče krev
- oběť je vystavena hromadnému kopání nebo anonymnímu bití (tzv. deka)
- několik obětí je agresory přinuceno, aby se praly (tzv. gladiátorské hry)
- oběti jsou stříhány, případně upalovány vlasy
- agresor při vyučování maluje oběti propisovačkou na krk, nalepí jí bonbon nebo žvýkačku do vlasů, háže jí za tričko brambůrky…

2) Slovní agrese a zastrašování zbraněmi
- oběti je vyhrožováno mučením nebo zabitím (přímo nebo anonymně, po telefonu)
- oběti, nebo jejím rodičům je nadáváno
- agresoři se vysmívají neúspěchům, slabostem a handicapům dětí
- oběť je neustále kritizována, případně ignorována

3) Krádeže, ničení a manipulace s věcmi
- agresoři berou oběti peníze i osobní věci
- trhají a ničí (rozříznutím, propálením) oblečení oběti
- trhají a ničí, případně ukradnou oběti učebnice, sešity, kreslí do nich fašistické symboly, píší různé nadávky, lámou tužky a pera…

4) Násilné a manipulativní příkazy
- oběť je donucována pít moč, limonádu, do které bylo napliváno, jíst jídlo ze země
- je donucována klečet před agresory a prosit je o milost
- je donucována platit a odevzdávat agresorům svačiny, dávat cigarety, platit výkupné…
- je přinucována opakovat ponižující výroky
- je donucována psát agresorům úkoly, pracovat za ně v dílně…
- je donucována “dělat metro” (lézt pod lavicemi a hlásit stanice metra)
- je donucována “dělat válku” (nohou od židle předvádět, jak střílí po létajících slonech a ufonech)

Z těchto typů převládá slovní agrese a manipulace a ničení věcí (u mírných stádií šikany), bylo však prokázáno, že z těchto zárodečných stupňů šikany se později do pokročilých stadií “úspěšně” vyvine asi 20% z nich.
To vše by byl přirozeně velký nápor i na silného, sebevědomého člověka, neboť nikdo není rád terčem výsměchu (a co teprve fyzické násilí!). Pro mladistvého, který se ještě vyvíjí, který ještě nezná tak dobře svůj profil, nebo je prostě citlivější, se to může stát obrovským problémem (jehož řešením může být v krajním případě i sebevražda). Proto nikdy šikanu nepodceňujme a každý projev násilí ihned důkladně prověřme.

Kde se to násilí (v dětech) vůbec bere?

a) Něco z fylogeneze…
Začnu u Darwina, fylogeneze a biologických věd vůbec. Celé naše tělo slouží jedinému účelu – životu. Přesněji řečeno – přežití. Naše dědičné vlohy se chtějí rozmnožovat a pečovat o to, abychom nevymřeli. A na tomto principu, aniž bychom si to uvědomovali, fungujeme všichni. Jako nejdůležitější pomůcku jsme k tomu dostali mozek.
Ten tvoří fylogeneticky různě staré vrstvy – koncový mozek, mezimozek a velký mozek. Vyvíjely se postupně, díky potřebě přizpůsobovat se měnícím se životním podmínkám. Tyto vrstvy se však navzájem nevystřídaly, fungují všechny vedle sebe a každá část dělá to, kvůli čemu vznikla.
Nejstarší koncový mozek má za úkol udržovat v chodu látkovou výměnu. O půl miliardy let později vzniknuvší mezimozek je jakousi koordinační centrálou. Reguluje reakce těla na vlivy vnějšího prostředí a neustále jim přizpůsobuje svůj “program.” Mezimozkem také vstoupil do života zvířat (a tím i lidí) např.strach. Strach je důležitým signálem hrozícího nebezpečí. A dodnes je jednou z nejdůležitějších pojistek a mechanismů zajišťujících naše přežití. Pocity jako strach, skepse a sklíčenost vypěstoval mezimozek proto, abychom se nepouštěli do věcí, které jsou nad naše síly. Přitom se nás “neptá”, reaguje neuvědoměle a automaticky. Nejmladší částí je velký mozek, umožňující např. vědomí, kritické myšlení a řeč. Ten však může být za určitých okolností “vyřazen” a z nás se pak stávají “zvířata”. Mezimozek utváří náš společenský život. Naši opičí předci se sdružovali v tlupy, protože jim to zajišťovalo snazší přežití. Logickým důsledkem tohoto seskupení bylo nepřátelství k jiným tlupám. To však nebyla jen část boje o přežití. Mít “nepřítele” je také nejsnazší způsob, jak se cítit doma uvnitř své vlastní pospolitosti. Z toho se pak vyvinul jakýsi kodex chování v době kamenné:
- strach z cizích lidí
- ochota zabít příslušníka téhož druhu
- bezpodmínečná podřízenost zájmům pospolitosti
- nadřazenost veškerých zájmů vlastního kmenu nad zájmy jiných společenství
Když se porozhlédneme po světě, zjistíme, že na mnoha místech ještě řádí neandrtálci (příklady nebudu uvádět, myslím, že si lehce na některé vzpomenete). V souvislosti s drsnějším hospodářským klimatem, stoupající nejistotou, zvyšující se nezaměstnaností mladých lidí a sociálním nezájmem se nás pravěké agrese zmocňují stále víc.
To platí také pro násilné chování gangů mladých lidí. Jejich agresivita jim má zajistit především přežití v nepřátelském prostředí. Jelikož se mezimozek nedokáže rychle přizpůsobit stále rychleji se měnícím okolnostem, reaguje tak, jak je uloženo v jeho paměti – agresivitou z doby kamenné. V tomto smyslu je tedy stoupající násilí “přizpůsobení” k okolnostem.
K tomu ještě přistupuje další aspekt: Aby člověk přežil, musel se po dlouhou dobu věnovat lovu. S rozvojem zemědělství, chovu dobytka a industrializace se stal lov zbytečný, protože bylo možné získat potravu jinak a pohodlnějším způsobem. Lovecký instinkt však v člověku (muži) zůstal. V dnešní době tak vznikly tři nové typy “lovců” – sportovci, duševní lovci a lovci pro zábavu. Z tohoto pohledu je tedy sport nástupcem lovu. Duševními lovci jsou manažeři, obchodníci, politikové, novináři či vědci. V určitém smyslu se i oni snaží ulovit “kořist”. To vše je doprovázeno patřičnou dávkou nervového vzrušení – ať už na fotbalovém hřišti, v konferenčním sále nebo při lovu pro zábavu v přírodě. Patří k tomu různé strategie a plány, přípravy a taktika, rizika a nebezpečí, triumf nad ulovenou kořistí a nekonečné vychloubání.
Ptáte se, co to má společného s každodenním násilím? Podobné rysy a pravidla najdeme např. i v bandách mladistvých: Jejich členové mají rozdělené role, pevné postavení, rituály a vychloubačné chování. Nenávidějí všechno, co nepatří k nim a co je proti nim – a proti tomu bojují, v krajním případě násilím.
b) Stres z přemnožení
Dříve lidé nezalidňovali zeměkouli v tak velkém počtu, jako dnes, takže si navzájem nepřekáželi. V současné době nás však žije na Zemi šest miliard a ať už chceme nebo nechceme, překračujeme hranice jiných lidí a cítíme se stísněni. Na tuto situaci naše tělo reaguje stresem.
Ani stres není nic nového, od doby lovců a sběračů je nerozlučně spjat s životem člověka. Jestliže se ocitneme v nebezpečí, dostaneme se do stresu – naše tělo ve vteřině zmobilizuje všechny rezervy energie, abychom před nebezpečím uprchli, nebo nepřítele napadli. Moderní trvalý stres však namáhá naše tělo přespříliš a uvádí ho do trvalého poplašného stavu. Tělo je připraveno na nejvyšší výkon, avšak zůstává nehybné. Tento stres nás pak stále znervózňuje a nevybité zásoby v nás vyvolávají agresivitu.
c) Nesprávná výchova
Školní psychologové spatřují jako jeden z nejčastějších důvodů násilí v tom, že mnohé rodiny nejsou pro své děti oporou. Třeba proto, že se příliš zabývají vlastním přežitím, nebo je otec nezaměstnaný a navíc ještě alkoholik a matka se musí sama starat o živobytí. Jelikož rodiče mají na své ratolesti málo času, dětem často chybí představa, co je správné a co nesprávné. Mnohé děti jsou pak ve volném čase ponechány samy sobě a nevědí, co mají dělat. Nesprávná výživa, nedostatek pohybu a přemíra televize u nich mohou být zdrojem nevyrovnanosti a agresivity. A tak se snaží upoutat pozornost ostatních násilím.
d) Vliv médií
Vliv televize na člověka je rozhodně obrovský – v jedné knize jsem si dokonce přečetla, že kdosi vypočítal, že dvanáctileté dítě už vidělo v televizi a na videu 14000 vražd. (To číslo mi sice připadá hodně přehnané /to by dítě muselo od samého narození vidět denně alespoň tři vraždy/, ale je možné, že to byl překlep a mělo tam být “jen” 1400? – ale i tak je to rozhodně více než dost). Bylo dokázáno, že sledování násilných činů trvale mění náš postoj k násilí – svádí k lehkomyslnosti. Jelikož je pro lidi – a pro děti zejména – někdy zřejmě těžké rozlišovat mezi filmem a skutečností a jelikož ve filmu (především také v kreslených filmech!) oběti násilí nakonec vždy vesele vstanou a hrají dál, většina lidí ze všeho nejdřív ztratí lidský soucit, neosvojí si schopnost vnímat utrpení a smrt jako realitu. Děti, které se často dívají na takové násilné scény, se chovají agresivněji. Otřesné je také, že mnohé násilné činy spáchané ve skutečnosti jsou napodobeninami filmových výjevů. Situaci ještě zhoršuje, jsou-li děti ponechány samy sobě a nemohou-li si o tom promluvit s rodiči. Zvláště menší děti doopravdy věří, že to, co se odehrává před jejich očima, je skutečnost. Pak je jen pochopitelné, že to má obrovský vliv na to, jak se naučí svět chápat a rozumět mu. Kromě toho se v televizi předvádí více násilných scén, než kolik se jich odehrává ve skutečnosti. To může na druhé straně zvětšit bojácnost dětí, protože za každým křovím vidí násilníka. I to ovlivňuje všeobecné klima v naší společnosti a polarizaci bojácných a těch, kteří mají k násilí sklony…
e) Některé další příčiny
Mezi další důvody, mající vliv na rozvoj násilí, můžeme zařadit také stále se zvyšující nezaměstnanost a tudíž špatné vyhlídky na odpovídající práci, mnohdy přehnanou touhu po mužnosti (spojenou např. s předváděním se před děvčaty), přivírání učitelských očí nad projevy šikany (a násilí vůbec) a prosazování svobodné tržní soutěže (nejuctívanější modlou společnosti je úspěch, moc a peníze) do sociálních vztahů (za úspěšného je považován ten, kdo má bohatství a ovládá druhé). Velké škody zde také může napáchat typická česká vlastnost nedotahovat věci do konce (zejména při vyšetřování šikany) a snaha řešit některé věci jen tak naoko (což u šikany nikdy nemůže vést k úspěchu, spíše to situaci jen zhorší).


Vznik a vývoj šikanování

Mezi rodiči a často i pedagogy je velmi rozšířená představa, že ke zrodu šikanování jsou zapotřebí zcela výjimečné podmínky, např. přítomnost patologického sadisty a absence kázně. Omyl. Je důležité uvědomit si, že šikana může vzniknout v úplně normální skupině a agresory se mohou stát nejen normální, ale často i pedagogy velmi oblíbení žáci.
V každé školní skupině velmi brzy dojde k hierarchizaci jednotlivých členů skupiny – jedni jsou oblíbení více, jiní méně a téměř vždy se některý nešťastník (nebo nešťastníci) ocitnou na tzv. sociometrickém chvostu. V odborné literatuře se takovýto jedinec označuje různě – obětní beránek, černá ovce, outsider… Při tradičním způsobu výchovy, která cíleně nepracuje se vztahy mezi žáky, každý jednotlivec, který se dostane ne chvost skupiny, zakouší prvky šikanování, tzv. ostrakismus. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen necítí dobře – je neoblíben a neuznáván, občas se stává terčem drobných legrácek…
Je třeba upozornit na to, že tato situace je již zárodečnou formou (prvním stupněm) šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje. A k tomu již není třeba mnoho. Mezi nejčastější tři příčiny dalšího rozvoje šikany patří:
1) Snaha odbourat stoupající napětí ve skupině (např. před písemkou) a odreagovat vlastní nepříjemné pocity násilím na druhých
2) Snaha zvládnout vlastní nejistotu nebo zpestřit nudný program učitelů v podmínkách, kde spolu žáci tráví hodně času (např. na výletě, na horách…)
3) Přítomnost více výrazně asociálních agresivních žáků v jedné třídě (od počátku jednají podle své “přirozenosti”)
…Zážitek, jak chutná moc, když agresor bije a týrá někoho slabšího a ustrašeného, pro něj může znamenat prolomení posledních zábran a chuť své činy opakovat a stupňovat. Jestliže však ve skupině existuje soudržnost, kamarádské vztahy a převažují pozitivní morální hodnoty, kdy mají žáci zásadně negativní postoje k násilí a ubližování slabším, pokusy o šikanování neuspějí.
Takových skupin je však bohužel málo. Ve většině případů agresorům nic nebrání tomu, aby své násilí přitvrdili a šikana se rozvinula do dalšího, třetího stadia (tzv. klíčový moment – vytvoření jádra).V tomto klíčovém momentu se rozhoduje, zda se počáteční stadium (první 2 stupně) přehoupne do stadia pokročilého (třetí až pátý stupeň). V této době je již skupina alespoň v hrubých obrysech rozdělena na podskupiny, které podle svého charakteru různými způsoby bojují o vliv. Jestliže se do tohoto okamžiku nevytvoří silná pozitivní podskupina, která by postavila pevnou hranici přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců, násilí může nerušeně pokračovat. Často se pak vytvoří skupinka agresorů, tzv. úderné jádro. Její členové pak začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat vhodné oběti (zpočátku jsou to téměř vždy již “odzkoušené oběti ostrakizování, ale později se jimi může stát téměř kdokoliv – každý, kdo se jim jen trochu znelíbí nebo se postaví na odpor).
Téměř přirozeným jevem se v takovéto situaci stává přechod ke čtvrtému stupni, kdy jsou normy agresorů přijaty většinou a málokdo se již dokáže stoupajícímu násilí postavit na odpor. V tomto stádiu už to, co hlásají pedagogové, ustupuje zcela do pozadí a i mírní a ukáznění žáci se začnou šikany aktivně účastnit a prožívat přitom uspokojení.
K pátému stupni šikany neboli dokonalé šikaně, při které jsou normy agresorů přijaty nebo respektovány všemi a dojde k nastolení totalitní ideologie šikanování však už naštěstí na školách dochází zřídka (spíše ve výchovných ústavech pro mládež, ve věznicích a na vojnách). V tomto stádiu už je skupina rozdělena jen na “otrokáře” a “otroky”, přičemž otrokáři využívají na otrocích vše, co využitelné je – od materiálních věcí po jejich tělo, city, rozumové schopnosti, školní znalosti atd. Původně neutrální či mírně nesouhlasící členové skupiny jsou stále konformnější, se zájmem přihlíží a sledují situaci a postupně se začínají aktivně zapojovat do týrání, nebo už šikanování samostatně realizují. Brutální násilí se začíná považovat za normální, dokonce za výbornou legraci…

Šikana jako závislost
(Proč dochází k šikanování?)

Základní příčinou, proč jeden začíná šikanovat druhé, je skrýt vlastní strach a vytvářet falešný pocit bezpečí. A k tomu využívají strachu druhých. (vyvolají jej u nich). Jinak řečeno – předvedou své přednosti, jimiž zakryjí své slabosti.
Již v počátku se tak skupina diferencuje na ty “silné” a “slabé”, přičemž vazba mezi nimi je oboustranná a překvapivě silná (zejména v pokročilých stádiích). Navzájem se potřebují. Často se stane, že při odchodu vůdce silných ze školy nebo internátu je do jeho role slabými alternován jiný představitel silných. Pro agresora se pak může stát pilulkou proti strachu ovládání, znásilňování a lámání vůle oběti. Přináší mu to pocit nadřazenosti a absolutní moci, připadá si jako “king”. Z této pozice prožívá nepojmenovatelnou slast, která ho však stále více ovládá. Je nutkán ke zdokonalování a stupňování utrpení oběti, stále více oběť potřebuje, je na ní závislý. A proto – čím dále agresor pokročil po spirále násilí, tím obtížněji ho lze zastrašit.
Stupňování brutality agresora vede u oběti často k prolomení křehké obrany vůči tělesné a psychické bolesti. Zpravidla to v ní rozpoutá sebezničující síly, které jdou na ruku mučiteli. Následkem může být až extrémní forma závislosti – identifikace s agresorem. To se projevuje např. tak, že oběť považuje agresora za kamaráda a obdivuje ho, poslouchá ho na slovo a snaží se odezírat, co má udělat.


Součásti mechanismu šikanování

Mechanismus proměny normální skupiny ve skupinu “nemocnou”, proměny normálního slušného žáka v brutálního agresora, proměny pohodového žáka ve zlomenou oběť je velmi složitý a při nezasvěceném pohledu nepochopitelný proces. Působí zde síly, které vznikají ve vztazích mezi žáky v jejich skupinovém životě – souhrnně je nazýváme skupinová dynamika. Tyto síly mají obrovský vliv na změnu jednotlivce i celé skupiny, a proto ser zde krátce pokusím vysvětlit fungování některých významných součástí skupinové dynamiky šikanování, které podporují rozklad svědomí a dramatický zlom v chování celé skupiny i jednotlivců. Jsou to metody agresorů k získání moci, tlak skupinových norem, konformita a závislost na vůdci.

Agresorovy metody k získání moci

Iniciátoři šikanování používají ke zvrácení skupinové dynamiky ve svůj prospěch násilnou indoktrinaci – kombinaci vymývání mozku a psychické manipulace, která může nabývat až formy hypnózy.
Hlavním nástrojem agresorů ke zlomení a podřízení spolužáků je fyzické násilí a vyhrožování týráním. Oběti šikan jsou tak vystaveny systematickému násilí a velké dlouhodobé fyzické a psychické bolesti, což má za následek poruchy spánku, psychosomatické potíže a postupné vymývání mozku. Agresor prostřednictvím násilí vnutí obětem postoje, způsoby myšlení a jednání, které by samy dobrovolně a po kritickém zhodnocení nepřijaly. Systematické násilí vede u oběti k rozpadu její původní identity a nastolení nové, alternativní identity, plně poplatné vůdcům šikanování.
Agresoři však k uchvácení moci ve skupině nepoužívají pouze zjevné násilí. Na pohled nenásilně přesvědčují a manipulativně řídí spolužáky k nesvobodným rozhodnutím. V rámci “kamarádských vztahů” k tomu používají nerovnoprávnou komunikaci, jejíž účinnost je zvyšována negativní skupinovou dynamikou. V duchu této “myšlenkové převýchovy” jsou agresoři považováni svými přisluhovači a často i oběťmi za kamarády a sympatické spolužáky. Jejich samostatné myšlení je paralyzováno, oboustranná závislost se prohlubuje, oběti rády spolupracují se svými mučiteli.
Vystupňovaná nerovnoprávná manipulativní komunikace nabývá někdy až charakteru hypnózy. Při stoupající závislosti a narůstajícímu strachu oběti z agresora roste i její sugestibilita. Příkazy se dějí jakoby v rámci hypnotického raportu a mají neuvěřitelnou účinnost, protože působí současně přes nevědomí…





Tlak skupinových norem

V každé třídě a skupině se velmi brzy utváří obecně přijímané normy. V infikované skupině, která postrádá obranyschopnost, zpravidla dochází k tomu, že podskupina agresorů uchvátí role neformálních vůdců a prosadí své normy jako normy celé skupiny.
Skupinové normy šikanování neboli soubor nepsaných pravidel vymezující “práva otrokářů” a “povinnosti otroků” se stávají závaznými a jejich nedodržování je trestáno. Většinový skupinový zákon zásadně ovlivňuje postoje a chování žáků, především bagatelizuje násilí a morálně ho ospravedlňuje. Tito žáci pak chápou týrání slabých jako normální, jejich schopnost rozlišovat dobré a zlé je vyřazena z provozu.


Tendence k závislému jednání


Je zřejmé, že ve skupinách s pokročilým stupněm šikanování se od počátku vyskytuje zvýšená pohotovost ke konformitě. Poddajnější jedinci velmi rychle vytváří s agresory většinu, která drtí odpor méně konformních žáků. Hyperkonformní žáci již od počátku nevěří vlastnímu názoru a raději se přikloní k názoru vůdce, ze to vše je jen legrace. To koresponduje i se sociálně-psychologickým poznatkem, že člověk často nevěří svému vnímání, když věrohodné autority tvrdí něco jiného a evidentně odpovídají i na velmi jednoduché otázky nesprávně.
Z praxe je zřejmé, že jakákoliv organizace nebo skupina vyžaduje pro své fungování určitý vztah autority a podřízenosti. Zdá se však, že významná část lidí vyhledává závislost na mocensky založených jedincích, protože se bojí vlastní svobody. Vzhledem k této nejistotě při absenci nějaké autority vychází tato podskupina vstříc jakékoliv autoritě, přičemž často nedokáže posoudit hlubší kvalitu osobnosti, umí rozlišit pouze vnější sílu – moc. Tito žáci se nevědomě považují za nástroj provádějící vůli vůdce, a proto si nepřipouštějí odpovědnost za vlastní činy.



Příčiny a podmínky – spouštěcí mechanismy šikanování

Aby se šikanování skutečně projevilo, je zapotřebí vhodné konstelace určitých faktorů. Mezi tyto negativní vlivy patří zejména rizikové osobnostní charakteristiky (iniciátorů i obětí) a nepreventivní prostředí.


Kdo začíná šikanovat?

Jak už jsem uvedla, prvotním hnacím motorem šikanujících je strach a nejistota. Agresoři to však umí skrývat a stávají se, alespoň v dané konstelaci, vždy těmi silnými. (Buď je útočník starší, silnější nebo je jich více). Na první pohled působí sebevědomě, často jsou fyzicky zdatní, útoční a impulsivní se snahou dominovat, ovládat druhé a bezohledně se prosazovat. Mohou být ale i fyzicky slabší, vyvažuje to však jejich chytrost a schopnost zneužívat ostatní, aniž by se oběti dotkli. Téměř vždy se u nich vyskytuje nápadná krutost – tedy skvělý pocit z utrpení a ponížení oběti a masivní touha po moci. U menších skupinek agresorů se tato touha jeví jako kompenzace celkové neúspěšnosti. Hlouběji v jejich osobnostech pak často bývá jistá sadistická tendence. Osobnosti agresorů jsou také ve většině případů nejen duchovně a mravně, ale i psychicky nezralé. Souvislost lze vidět s častějším výskytem těžké citové deprivace v rodině nebo náhradní výchově.

Typy iniciátorů šikanování

Podle knihy M. Koláře, Skrytý svět šikanování na školách, str. 55, teď krátce popíšu základní typy agresorů zjištěné autorovým výzkumem:
1. typ: Hrubý, primitivní, impulsivní, s kázeňskými problémy
Vnější forma šikanování: šikanuje masivně, tvrdě a nelítostně, vyžaduje absolutní poslušnost, používá šikanování cíleně k zastrašování druhých
Specifika rodinné výchovy: častý výskyt agrese a brutality u rodičů
2. typ: Slušný, kultivovaný, narcisticky šlechtěný, zvýšeně úzkostný
Vnější forma šikanování: násilí a mučení je cílené a rafinované, bez přítomnosti svědků
Specifika rodinné výchovy: časté uplatňování důsledného a náročného přístupu, někdy až vojenského drilu bez lásky
3. typ: Srandista, optimistický, dobrodružný, oblíbený
Vnější forma šikanování: šikanuje pro pobavení sebe i ostatních
Specifika rodinné výchovy: nebyla zjištěna, ale často se vyskytovala citová subdeprivace a absence mravních a duchovních hodnot v rodině
Pokud bych se měla vyjádřit k těmto charakteristikám, musela bych přiznat, že na tom “něco bude”. Problémem však je, že mé zkušenosti s agresory nejsou příliš velké, neboť šikany, se kterými jsem se doposud setkala, měly jeden výrazný společný znak - každá sice měla jen jednoho iniciátora, ale velmi brzy se k němu přidali další, takže se už po chvíli vlastně ani nevědělo, kdo je iniciátorem a kdo aktivním účastníkem šikanování. Navíc šlo většinou “pouze” o psychické obtěžování a tam už je těžké vzpomenout si a rozeznat, kdo něco “plácl” jako první a kdo si přisadil.

Kdo bývá šikanován?

Popsat typickou oběť je obtížnější než popsání typického agresora, protože se jí při troše smůly může stát téměř kterékoli dítě. Přesto však existují typické oběti, které jsou např. i po přestupu na jinou školu opakovaně týrané. Nejsilnějším magnetem chronicky šikanovaných obětí je jejich příliš viditelná bojácnost a slabá reaktivita v zátěžových situacích. Na rozdíl od agresorů ve střetech ztrácejí hlavu, propadají panice, hrůze, výčitkám svědomí, přílišné sebekritičnosti… Bývají většinou tiché, plaché a mají nízké sebevědomí, ale mohou se jimi stát i děti protivné s provokujícím chováním, děti prosazující zastaralé názory svých rodičů (nebo vůbec jakékoliv odlišné názory, než má většina) nebo děti s přednostmi – stručně řečeno, každý, kdo se alespoň trochu odlišuje od průměru. Ve “špatné” skupině jsou takto předem odsouzeny děti nějak oslabené – často mívají nějaký tělesný, nebo psychický handicap. Silní žáci pak doslova větří, aby zpozorovaného oslabení zneužili ve svůj prospěch. Z tělesných handicapů se poměrně často vyskytuje malá fyzická síla, obezita, tělesná neobratnost, nějaká mimořádnost ve vzhledu, např. následky po operaci rozštěpu (což se nezřídka odrazí v ponižující přezdívce – např. ptakopysk). Co se týče oslabení psychického, stojí za zmínku uvést hlavně opožděný duševní vývoj, protože se nezřídka projevuje dezorientací v sociálních vztazích, naivitou, těžkopádností, závislostí a zvýšenou sugestibilitou a to s sebou nese riziko, že bude žák ponižován, zesměšňován a později tvrdě šikanován.
Oběti, se kterými jsem se osobně setkala, bych pak popsala asi takto:
Obětí č. 1 se stal žák, který se asi v páté třídě přistěhoval ze Slovenska do našeho města, a tudíž začal chodit i do místní Základní školy. Od počátku měl tedy ztíženou situaci tím, že nikoho neznal, musel si zvykat a začleňovat do nového kolektivu, kde už byla vytvořena stálá přátelství. Tím, že mluvil jinou řečí než ostatní, nebyl příliš fyzicky silný ani vzhledově pohledný se výrazně odlišoval od zbytku kolektivu. Na první pohled byla také zřejmá jeho naivita a ne příliš velká inteligence, takže není divu, že se stal snadnou obětí. Tím, jak se chtěl spřátelit s novými spolužáky a najít “své místo na slunci” se stále více přizpůsoboval ostatním a Ti toho zneužívali (běžné byly výroky jako: Když nám zazpíváš tu slovenskou námořnickou odrhovačku, možná Ti odpustíme, že jsi včera místo Zdeňka nesmazal tu tabuli…). Ignorace, posměch a nadávky okolí (někdy spojené i s mírnou fyzickou agresí) se staly denním pořádkem a postupně se stupňovaly, ale jak to vše nakonec dopadlo, nevím, protože jsem odešla na Gymnázium.
Obětí č. 2 byl další můj spolužák, který byl ve stejném kolektivu již od mateřské školy, ale to nebyl důvod, proč by se nemohl stát prostředkem odreagování silnějších spolužáků. Ani on po rozumové stránce nevynikal a také se snažil zalíbit ostatním, ale příčinou neštěstí byla podle mého názoru již dříve zmíněná pro oběti typická slabá reaktivita v zátěžových situacích. Jestliže se mu např. někdo posmíval, neuměl se bránit a vrátit to útočníkovi stejnou mincí, místo toho se na místě rozbrečel. Tím větší radost z toho ovšem měli útočníci. Své (většinou psychické) násilí s přibývajícím časem přitvrzovali a bůhví, kam by to došlo, kdyby se jej při jedné rvačce (pokud ho někdo vyprovokoval více než obvykle nebo urazil jeho rodiče, zuřivě se vrhl proti nejbližšímu útočníkovi, i když neměl nejmenší šanci na úspěch) nezastal silnější spolužák. Ten ho pak více či méně chránil a usměrňoval i nadále, takže se jeho role obětního beránka postupně ztrácela až vymizela téměř docela. Drtivá většina šikan však bohužel takový “happy end“ nemá, a proto je třeba se tímto problémem zabývat.

Riziková konstelace skupiny

Za rizikovou skupinu lze považovat takovou, ve které se nachází alespoň jeden žák s aktivním postojem k týrání slabých, který nemá svůj aktivní protipól. Většina členů skupiny vše hodnotí s ohledem na svůj prospěch a ze svého soběstředného pohledu. Počáteční pokusy o šikanování se jich nijak nedotknou, nemají soucit a nevnímají utrpení spolužáka. Pokud mají nějaké výhrady, jsou paralyzováni strachem. Ale postupně si stejně “zvykají”…


Některé nedostatky a poruchy prostředí

Je důležité vědět, že prostředí má na výskyt šikanování nepřehlédnutelný vliv. Riziko představuje např. tradiční pedagogický (hierarchicko-autoritativní) styl. Podporuje totiž vznik táborů “my” a “vy” (při rozdělení třídy na skupiny, které si navzájem nedůvěřují, snáze zakořeňují pravidla šikany). a vede k vytvoření legální sociální struktury, kterou žáci nepřijmou za svou. To přirozeně podněcuje snahu hledat a vytvořit vlastní přijatelnou parastrukturu, přičemž mezi oběma (formální a neformální) strukturami dojde k rozporu v oblasti norem, hodnot a postojů. Taková situace sice zajistí pedagogovi vnější kázeň, ale nedovoluje mu poznat a tudíž i ovlivnit, skrytý život skupiny.
Dalším významným činitelem, který může mít vliv na budoucí rozvoj šikany, je rodina. Rodiny agresorů často nedokázaly splnit citové potřeby svých dětí a také pro ně byla charakteristická absence mravních a duchovních hodnot. Setkávají-li se děti navíc s nepřiměřenou brutalitou u rodičů, ke sklouznutí na šikmou plochu už pak stačí málo.
Typická oběť pak bývá často dítětem hyperprotektivní matky, kdy otec chybí nebo hraje submisivní roli. Další alternativu pak mohou představovat neurotické rodiny, jejíž členové trpí celkovou nejistotou, poruchami sebehodnocení a zvýšenou úzkostností.
Velký vliv na osobnost každého dítěte má také osobnost pedagoga, vztažná skupiny a celková společnost.( Jak už bylo řečeno, televize, počítačové hry a tiskoviny zahlcují mládež násilím, přičemž věrohodně zobrazený soucit v médiích téměř nenajdeme.) Závažným nedostatkem je také to, že odborníci a kompetentní instituce většinou neznají podstatu, mechanismy, rozsah a závažnost šikanování. Neinformují a nevzdělávají společnost a proto jsou společenské postoje k šikanování ovlivněny neznalostí a zlehčováním.


Následky šikanování

Asi každému je jasné, že šikanování (zejména dlouhodobé a v pokročilém stádiu) může mít hrůzné následky u oběti. Ti, kteří toto tvrdí, mají samozřejmě pravdu. Nepříznivě ovlivněn je ale také agresor a vůbec celá skupina, ve které šikanování probíhá, na což se často zapomíná. Mezi základní destruktivní účinky patří tedy zejména poškození fyzického i psychického zdraví oběti (v krajním případě může dojít i k ohrožení jejího života).
U obětí pokročilých stupňů šikanování jsou následky velmi závažné a mnohdy celoživotní. Dlouhodobé brutální násilí často vede ke zhroucení osobnosti, strachu o život, poruchám spánku a nočním děsům, psychosomatickým potížím (únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty atd.). V jiném případě se oběť sice nezhroutí, ale není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stále je provází poruchy sebehodnocení, ztráta vlastní vůle, chronické depresivní stavy, poruchy přizpůsobivosti a poruchy vývoje osobnosti.
Ovšem ani u obětí lehčích stupňů šikanování nejsou následky nevýznamné. Potřeby těchto žáků jsou dlouhodobě (a někdy trvale) frustrovány, žák velice rychle získá negativní postoj ke škole, vystavení trvalému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání) pozvolna narušuje jeho osobnostní vývoj. Toto prožívání bolesti pak vede k přetížení adaptačních mechanismů (objeví se např. neurózy nebo psychosomatické potíže). Tito žáci jsou celkově nejistí, při vyučování nepozorní, mají poruchy sebehodnocení, výrazně se zhorší jejich prospěch a také mají zvýšené tendence k omluvené (únik do nemoci) i neomluvené absenci.
Poněkud odlišné (a ne tak zjevné) důsledky má šikanování na agresory a aktivní účastníky šikanování. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se prohlubuje, stávají se "charakterovými mrzáky", u nichž se povážlivě upevnily antisociální postoje. Agresor neměl možnost pocítit sílu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním, nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.
Ostatní žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování , ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu a bezpečnost. Mravní i zákonné normy jsou však zcela bez zábran překračovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami zkusí. Už vědí, jak se to dělá…
…V takovéto skupině pak zákonitě dochází ke snížení pedagogických snah o výchovný a výukový růst skupiny i jednotlivců. Jen si představte, co si asi musí žáci, kteří vidí denně zcela beztrestné ubližování druhým, myslet o pedagogovi, který jim vypráví třeba o našich zákonech a o tom, kterak jim nikdo neunikne. Vždyť šikanování často naplňuje skutkovou podstatu mnoha trestných činů (např. trestný čin loupeže, trestný čin znásilnění, trestný čin pohlavního zneužívání, trestný čin kuplířství, trestný čin ublížení na zdraví, trestný čin poškozování cizí věci…). Nebo jaký zájem o učivo asi jeví žák, který nemá naplněny ani některé základní potřeby a bojuje s neustálým strachem?


Co proti šikaně může dělat škola a pedagog sám?

Myslím, že v tomto směru je úkolem školy především budovat preventivní prostředí. Toho lze dosáhnout mnoha cestami. Některé z nich naznačil Z. Joukl na internetové stránce http://pes.eunet.cz/clanky/2002/02/19312_0_0_0.html . K některým z nich přidávám vlastní komentář, s ostatními souhlasím. Několik z nich jsem také doplnila sama.
- pořádat pravidelné besedy se žáky s cílem vytvořit ve třídě atmosféru zavrhující šikanu. Zde by měl mít každý žák možnost vyjádřit svůj názor a na něj by měl reagovat odborník na tento problém.
- budovat prostředí důvěry mezi žáky a učiteli
- umístit na viditelná místa ve škole tel. čísla na Linku bezpečí (bezplatně 0800-155555), krizová centra, popř. odborníky na určité oblasti (toxikománie, alkoholismus, kouření, šikana…)
- zřídit ve škole schránky - důvěrníčky, kam by (i anonymně) mohl každý žák psát své názory, přání týkající se změn školního prostředí nebo se svěřit s problémy, které se bojí říci veřejně
- pro odhalování skrytých šikan zřizovat skupiny malých detektivů
Po přečtení názorů čtenářů jsem zjistila, že s posledními dvěma body nesouhlasí více lidí. Na tom lze vidět, že i část dospělé populace opovrhuje (nebo je to spíše vlastní strach či špatná zkušenost?) tzv. bonzováním. Jenže oznámit celou věc rodičům či učiteli je často jedinou možností, která může oběť zachránit. Chce to však velkou odvahu překonat předsudky a vyslechnout vlastní pud sebezáchovy. Je to obtížné pro všechny oběti, ale znají-li navíc názor rodičů, že děti si mají vše vyřešit samy mezi sebou a že by se měl každý kdo žaluje, stydět (což je posíleno i negativní skupinovou dynamikou), je pro ně mnohem těžší uvěřit opaku a vyhledat pomoc.
Co se týče zřizování skupin malých detektivů, musím říci, že si nejsem jistá, zda by to mohlo v praxi fungovat. Mým názorem je, že pokud by se o tom dozvěděli ostatní spolužáci, ostatní by se obrátili proti nim a oni by pak jen těžko chtěli něco podobného vykonávat.

- doporučit rodičům a učitelům návštěvu pedagogicko psychologické poradny
- snažit se zlepšit komunikaci mezi školou a rodiči
- mít ve škole odborníky - školního psychologa, výchovného poradce, případně učitele specializovaného na šikanu
- vtipně zesměšňovat šikanující jedince jako zbabělce
K tomu bych jen ráda dodala, že podle mého názoru zesměšňování aktérů šikany není to pravé - nedělali bychom pak náhodou totéž, co oni? Spíše bych doporučila všeobecné odsouzení šikany.
- zdůrazňování individuálních hodnot každého člověka (i v mimoškolních aktivitách)
- integrace tělesně postižených dětí do třídy - ostatní se s nimi naučí komunikovat a vyrovnají se s odlišností jiných lidí.
Na druhé straně mi to ale připadá trochu jako riziko (zvláště pokud je integrovaných dětí málo) - objeví se totiž vhodné oběti - proto si myslím, že v tomto případě je zvláště příhodné pozorně sledovat situaci a cíleně pracovat se vztahy mezi žáky
- spolupráce s kriminální policií
Zde bych jen chtěla upozornit na to, že policie jako taková potrestat iniciátory šikanování nemůže, jelikož jsou ve většině případů nezletilí (případ se odloží), ale může nám pomoci tím, že celý případ vyšetří a pak předá dalším institucím
- spolupráce s provozovateli služeb soukromých detektivů, občanským sdružením proti šikaně (Praha 6, Podbabská 17, psč: 16041)
- zaměstnat více učitelů mužského pohlaví – Z. Joukl vidí jako jednu z příčin šikanování
kritický nedostatek mužů v učitelském povolání – zejména na prvním stupni (jen 7%). S faktem, že dítě potřebuje mužské vzory souhlasím (méně již s tím, že to výrazněji ovlivní vznik šikany), ale myslím si, že dítě potřebuje především dobré vzory. A proto přidávám další bod:
- pedagogové (a všichni zaměstnanci školy) by měli být dětem příkladem a dobrým vzorem (bohužel to není příliš časté - na ZŠ nám např. jeden učitel skoro každou hodinu říkal, že jsme “hovada blbé neschopné”)
- ohrožené děti naučit sebeobraně a vybavit je pro ni
Další diskutabilní bod. Nejsem si totiž jistá, zda to bude slavit úspěch. Oběť se totiž většinou stává obětí právě proto, že šikanující jsou v přesile (fyzické i psychické!). Přesto bych ale např. bojové sporty (a vůbec jakékoliv sporty) nezavrhovala. Za určitých okolností a pod vedením dobrých zkušených vedoucích mohou pomoci oběma stranám. Potenciální oběti se mohou naučit bránit se (a co je důležitější, zlepšit sebevědomí), potenciální agresoři mohou vybít svou agresivitu. Rozhodně si ale nemyslím, že je to vhodný způsob řešení již zaběhlé (a hlavně pokročilé) šikany. Agresoři by to totiž mohli začít chápat jako další (a navíc legální) možnost, jak to vybrané oběti pořádně nandat a případnou obranu chápat spíše jako provokaci. Vzhledem k uvedeným okolnostem bych to tedy doporučovala spíše jako prevenci.
- pobyt šikanujících v diagnostickém ústavu
- seznámení rodičů s příznaky šikanování jejich dětí (lze uskutečnit např. na třídních schůzkách)
- důsledná kontrola činnosti žáků o přestávkách, těsně před a po vyučování i při cestě domů
První část tohoto návrhu považuji opravdu za dobré řešení, i když si nejsem jista, zda budou někteří učitelé ochotni trávit své volno ve třídách místo toho, aby si alespoň o přestávce odpočinuli v klidu a tichu kabinetu (což je běžné). Učitelský doprovod žáků do míst jejich bydliště však považuji za neuskutečnitelný návrh. V tomto směru bych spíše doporučila domluvit (potenciální) oběti doprovod silnějšího přátelského spolužáka nebo rodičů.
- sledování varujících signálů doprovázejících šikanu
- podpora a pomoc šikanovaným
- usmíření šikanovaných a šikanujících
- den bez šikany – ale upozornit na to, aby si to nevyložili tak, ¨že jindy je vše dovoleno – vždyť všechny dny by měly být bez šikany…

S prevencí a hlavně s řešením (vyšetřováním a nápravou) ale bohužel není mnoho pedagogů seznámeno – při výzkumech se ukázalo, že při řešení “jednoduché” šikany by se dopustilo krutých chyb 80% pedagogů! Jako poslední (nebo raději první?) bod bych tedy ještě připojila:
- informovat o celém problému pedagogy!

Teď se ještě krátce zmíním o vlastních zkušenostech s pedagogickou prevencí (budu postupovat podle výše uvedených bodů). Ve mnou absolvovaných školách (Základní škole Videčská a Gymnáziu v Rožnově pod Radhoštěm) jsem se setkala s těmito opatřeními:
- nálepky s telefonním číslem linky bezpečí (ne však s letáky informující o šikaně a dávajícími kontakt na pracovníka specializujícího se na šikanu)
- schránka na dotazy a důvěrnosti studentů
- výchovný poradce ve škole (který se ale mimochodem ke studentům choval tak, že bych se mu nikdy s ničím nesvěřila ani v nouzi nejvyšší – bála bych se, že ještě obviní mě, že si vymýšlím, nebo mne “jen” vykáže ze dveří s tím, ať neobtěžuji)
- integrace tělesně postiženého dítěte ve třídě, ale - možná proto, že byl jediným integrovaným ve třídě – to s ostatními spolužáky opravdu neměl lehké
- poměrně velká přítomnost mužů na základní škole

Naopak nikdy jsem se neúčastnila besedy na téma šikana (ale na jiná témata ano – např. nezaměstnanost, drogy, alkoholismus, potraty, eutanázie…), komunikace mezi školou a rodiči byla mizivá (účast na třídních schůzkách byla vždy asi dvacetiprocentní – vždy přišlo asi 6 rodičů ze 30 – myslím, že to bylo tím, že se rodiče nikdy nedozvěděli nic nového a náš třídní učitel nebyl schopen (a ochoten) pro nás cokoliv zařídit), v tělesné výchově nám sice slibovali kurz sebeobrany, ale nikdy se neuskutečnil a jen opravdu výjimečně zůstával učitel o přestávce ve třídě. A prostředí důvěry mezi žáky a učiteli? Tak o tom se vůbec nedalo hovořit (ale existovala výjimka – jednomu učiteli bych opravdu byla ochotna něco říci, pokud bych se stala svědkem či obětí vážnější šikany).
Prozatím jsem se zde zabývala téměř výhradně prevencí. Co je ale správné udělat, jestliže objevíte již zaběhlou šikanu?
Pedagog je většinou ten první, kdo může zasáhnout, jestliže se šikana provalí. Neměl by se však do jejího řešení pouštět, pokud není o tomto problému dobře informován a vyškolen. Většina dosavadních dobře míněných pokusů totiž ztroskotává a vážně ohrožuje zdraví oběti. Pedagog si musí uvědomit, že do skrytého života “nemocné” skupiny je obtížné proniknout. Je to především proto, že v rámci skupinové dynamiky (zejména v pokročilejších stádiích) často brání z různých důvodů a pohnutek všichni účastníci vyšetřování. U některých pokročilých šikan se navíc často stává, že i pedagog nevědomky chrání agresora a brání účinnému vyšetřování. A co tedy můžeme očekávat od jednotlivých členů?
1. Oběť – Od oběti lze jen těžko získat podrobnější a často i objektivní informace, zejména z toho důvodu, že se jí těžko hovoří o tom, jak byla týrána, hrozí jí ztráta posledních zbytků sebeúcty a rozbití osobní integrity. Odmítá vypovídat také proto, že se bojí pomsty (někdy i zabití) a podřizuje se tlaku skupiny, který velí, aby mlčela. Někdy může mít i zvnitřněný zákaz “bonzovat”, případně má indoktrinováno skupinové pseudosvědomí a pokud prozradí agresora, prožívá pocity viny, výčitky a silnou úzkost. Občas se také stane, že oběť agresora ještě v počátečním stádiu prozradí. Pedagog si pak obyčejně agresora zavolá a konfrontuje výpověď proti výpovědi (což je ale zásadní chyba!). V drtivé většině případů agresor obvinění popře (výjimku mohou představovat např. někteří rasově motivovaní agresoři – Ti se svými činy naopak spíše chlubí...) a pedagog podle toho jedná, např. potrestá oba mírnějším trestem. Oběť pak za své bonzování krutě pyká a příště si již nic podobného nedovolí.
2. Agresor – Dá se předpokládat, že agresor bude i přes nátlak nevyvratitelných důkazů nejen sám úporně lhát a překrucovat fakta, ale bude také přesvědčovat ostatní členy skupiny, aby jeho výpověď potvrdily a nutit oběti k odvolání své výpovědi. Pokud lhaní agresorů podporují ostatní členové skupiny, je ho mimořádně těžké odhalit a prokázat.
3. Ostatní členové skupiny – Čím dále šikanování pokročilo, tím hůře ho lze objevit, a to také proto, že většina žáků má strach bonzovat, což je někdy posíleno možnou či faktickou agresí vnějšího gangu, jehož členem je některý z agresorů. Již v počátečních stádiích je velmi neefektivní ptát se nahodilých žáků (zejména před ostatními ve třídě) co se stalo. U pokročilých šikan pak může mít chybné vyšetřování katastrofální následky.
4. Rodiče agresorů - Zde se musíme potýkat s faktem, že významná skupina rodičů neunese pravdu, že jejich dítě šikanovalo slabší a chrání své dítě za každou cenu. Nepřijímají výsledky vyšetřování, odmítají jakékoliv vysvětlení. Celou věc často bagatelizují (“Oni se jen tak kočkují…” nebo “Vždyť to jsou jen klukoviny…” apod.), snadno přejímají pohled svého dítěte a nejsou schopni se vcítit do postavení a prožívání oběti. Je neuvěřitelné, že tento mechanismus obrany dítěte (bagatelizace, svalování viny na oběť - viz známé “On ho vyprovokoval…apod.) funguje nejen u počátečních, ale i u pokročilých šikan. Vzhledem k tomuto faktu je chybou pořádat v počátku jakékoliv hromadné jednání s více rodiči agresorů najednou. Hrozí totiž nebezpečí vzájemného podpoření sebeklamu, sjednocení proti společnému nepříteli a posílení institucionálního odporu. Důležité je také neustoupit nátlaku rodičů k uskutečnění hromadné konfrontace s obětí a to hlavně kvůli ohrožení jejího zdraví. Navíc se oběť skoro vždy nedokáže bránit a není schopna o konkrétních věcech vůbec mluvit.
5. Rodiče oběti – Také rodiče oběti často brání vyšetřování. Mnohdy se bojí o zdraví a život svého dítěte natolik, že trvají na tom, aby agresoři nebyli potrestáni a aby se hlavně vůbec nic nedozvěděli. Chtějí pouze, aby dítě co nejrychleji tajně a nenápadně odešlo ze školy. Tvrdí, že kdyby se agresoři dozvěděli, že byli prozrazeni, najdou si jejich dítě kdekoliv a zmrzačí ho nebo zabijí. Tyto argumentace je nutné brát velmi vážně a je chybou nekvalifikovaně zasahovat bez jejich svolení. Chybou je ale i to, když se pouze respektují obavy rodičů. Pokud se jim totiž zcela vyhoví – žák odejde ze školy a agresoři zůstanou nepotrestáni, šikana běží dál, jen roli oběti přebírá jiný žák. Myslím, že je vhodné upozornit rodiče na to, že šikana bude vyšetřována s pomocí odborníka a bude se zaměřovat přednostně a speciálně na bezpečnost oběti. Jedním z možných řešení pak může být např. tajný odchod oběti a následné vyšetřování a terapie skupiny pod vedením odborníka ve spolupráci s pedagogem.

Jaké jsou pádné důvody k vyšetřování?

Jsou to především přímo alarmující signály, ale také skryté a nepřímo varující ukazatele. Většinou se však šikana vyšetřuje pouze na základě nahodilého alarmu. Ten je způsoben nejčastěji informací rodičů o podezření šikanování jejich dítěte, náhlým provalením šikanování (např. když učitel přijde do třídy předčasně a stane se svědkem šikany) nebo zoufalou reakcí oběti či jejího kamaráda (informování učitele).
Skryté signály (již podle názvu) nejsou tolik zjevné, a právě proto bychom si jich měli všímat. Patří mezi ně např. pozdní příchody žáka do třídy, jeho nenápadné postávání před kabinetem učitele o přestávce, osamocenost a nepříznivý emoční stav dítěte, náhlé zhoršení prospěchu, ponižování a “přátelské” jednostranné žertíky na úkor dítěte, projevy nerovnoprávnosti ve třídě (dítě dostává povýšené příkazy, bývá ostatními okřikováno…) atp.
Jestliže získáme důvodné podezření, že je některý žák šikanován, je také důležité (kvůli následnému postupu – vyšetřování a nápravy skupiny – pedagoga) zjistit závažnost šikany.

Jak rozpoznáme počáteční a pokročilé stádium?

V počátečním stadiu šikanování ještě nebyla nakažena větší část skupiny. To se projevuje tím, že oběť i ostatní žáci vcelku otevřeně a bez většího strachu hovoří o předešlých bezprávích, agresora se nezastávají, vyjadřují nesouhlas s násilím a mají soucit s obětí.
Oproti tomu v pokročilých stádiích je patrná ustrašenost, oběť i svědkové odmítají vypovídat nebo organizovaně lžou, násilí bagatelizují nebo popírají, oběť je kritizována a agresor je hájen a chválen.
Jako vodítko nám také může posloužit míra brutality a počet agresivních projevů. U vážných forem agrese lze předpokládat, že dříve probíhala určitá příprava mírnějšími stádii, proto jde většinou o stádia pokročilé. Orientovat se ale můžeme také podle doby, po kterou šikanování probíhalo. Zpráva, že šikanování probíhalo déle než tři měsíce, naznačuje pravděpodobnost pokročilého stádia. Dalším ukazatelem může být i počet agresorů i obětí. V případě, že se dozvíme o větším počtu agresorů a větším počtu obětí, lze soudit, že ve skupině získaly většinu normy šikanování.

Co dělat dále?

V případě, že se jedná o počáteční stádium, můžeme se pokusit o nápravu smi. V opačném případě bychom pak měli co nejrychleji zajistit obětem ochranu a využít možnost spolupráce s některým z odborných pracovišť. Kromě toho však sami žádné závažnější kroky nepodnikáme.
Jestliže tedy zjistíme, že se šikanování zatím nachází v počátečním stádiu, můžeme se pustit do vyšetřování. V žádném případě však nezačínáme výslechem agresorů. Jednak bychom se nic nedozvěděli, ale připustili bychom také ovlivňování ostatních, umožnili zničení důkazů a ohrozili zdraví oběti. Důležité je také zabránit tomu, aby se agresor dozvěděl “jak to prosáklo ven” a tím ochránit informátory před pomstou agresorů.
Cílem vyšetřování je zjisti odpovědi na tyto otázky:
- Kdo je obětí, popř. kolik je obětí?
- Kdo je obětí i agresorem, popř. kolik je těchto “obojetných” žáků?
- Kdo je agresorem, popř. kolik je agresorů? Kdo z nich je iniciátorem a kdo je aktivní účastník šikanování?
- Co, kdy, kde a jak dělali agresoři konkrétním obětem?
- K jak závažným agresivním a manipulativním projevům došlo?
- Jak dlouho šikanování trvá?
Výpovědi k jednotlivým otázkám je nutné důkladně zapsat a uspořádat do kvalitního důkazního materiálu. Nejdůležitější je vypracování přehledu hlavních typů agresorů s přesnými údaji kdy, kde, jak a komu co udělali. Je to důležité pro úspěšné uplatnění metody vnějšího nátlaku (viz dále). Potřebujeme to však i pro sebe, abychom byli chráněni před stížnostmi rodičů agresorů.


Jaká je tedy samotná strategie vyšetřování?

Obsahuje 5 základních kroků - nejdříve hovoříme s informátory a oběťmi o vnějším obrazu šikanování (1). Přitom se je snažíme podpořit a povzbudit a také je ubezpečíme o tom, že jejich ochrana a bezpečnost je zajištěna. Ve spolupráci s nimi pak vytipujeme vhodné svědky, kteří budou pravděpodobně ochotni o celé věci objektivně a pravdivě vypovídat (2). (Pokud přesto narazíme na nevhodné svědky, je od počátku důležité pracovat s citovým napětím a navodit moment překvapení, šokovat!). Následují individuální, v případě nejasností i konfrontační rozhovory se svědky (3) - ale nikoliv konfrontace obětí a agresorů! Většinou je také chybou společné vyšetřování svědků a agresorů, protože i svědkové mají před agresorem často “nahnáno” a bojí se případné pomsty. Ale i v případě, že vedeme konfrontaci se svědky, je vhodné bedlivě sledovat verbální i neverbální projevy a doporučováno je také přiblížit se oběma žákům na minimální vzdálenost a pozorovat je zblízka - tak je totiž těžší lhát. Čtvrtým krokem je zajištění ochrany obětem,, ale pořadí tohoto kroku není pevně dáno (u ostatních kroků ale ano!). Někdy je totiž oběť hned na počátku v bezprostředním ohrožení a proto je nutné ji bezodkladně chránit. U počátečních stádií však většinou nejsou mimořádná bezpečnostní opatření zapotřebí. Až jako poslední pak přistoupíme k rozhovorům s agresory, případně ke konfrontacím mezi nimi (5). Je výhodné, když agresor neví, že je šikanování prozrazeno, pak je totiž vyšetřováním “z čistého nebe” zaskočen a nemá připravenou nepravdivou výpověď. Velmi účinné je, když je vyšetřovaný zaskočen ukázkou jednoznačných důkazů a detailního popisu své role při šikanování. Vždy je však nutné dbát na to, aby nepoznal, kdo na něj co prozradil. Důležitost tohoto rozhovoru pro odhalení pravdy je však většinou zanedbatelná (výjimkou ale může být případ, kdy žádní svědkové neexistují). Hlavním cílem je paralyzování jejich agrese vůči bližním. To znamená, že toto setkání slouží k tomu, abychom agresory okamžitě zastavili a ochránili jejich oběti, ale i je samé před následky jejich činů. Ve většině případů se dá použít princip přitlačení ke zdi, kdy je např. upozorníme, že při jakékoliv známce šikanování je okamžitě vyloučíme ze školy a naopak budou-li spolupracovat, bude to polehčující okolnost.


Náprava

Vyšetřování, i když je úspěšné, ještě samo o sobě nemá zásadnější vliv na změnu situace. Konkrétní diagnostické poznatky musíme umět zúročit, aby naše snažení vedlo k úspěšnému konci. Ke zlepšení situace lze použít dvě zásadně odlišné metody - metodu vnějšího nátlaku a metodu usmíření.
Při odhalení šikany se většinou používá metoda vnějšího nátlaku. Jejím cílem je přinutit trestem a strachem viníky k zastavení agresivního chování a k dodržování oficiálních norem. Tato metoda by měla obsahovat tyto součásti: individuální nebo komisionální pohovor (1), oznámení o potrestání agresorů před celou třídou (2) a ochranu oběti (3).
Ad 1. Předpokladem konání pohovoru s agresory a jejich rodiči je úspěšné dokončení případu (v opačném případě ztrácí smysl). U zárodečných podob šikanování u dětí často postačí udělat pedagogický nátlak mezi čtyřma očima nebo při setkání třídního učitele, agresora a jeho rodičů. Ve vážnějších případech počátečních a vždy u pokročilých šikan je třeba provést komisionální pohovor. Ten může mít nezanedbatelný preventivně - výchovný účinek, který je dán možností pracovat se skupinovou dynamikou a použít poměrně široké spektrum sankcí a trestů.
Ad 2. Druhou nezbytnou součástí nátlakové metody je informování žáků celé třídy o závěru výchovné komise. Úkolem pedagoga je přesvědčit žáky o tom, že autority školy dokážou spolehlivě zajistit ochranu slabých před silnými a respektování kázeňských norem školy. Není to však tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. U pokročilých šikan dochází běžně k tomu, že většina třídy stojí na straně agresorů a dokonce i oběti protestují proti jejich potrestání. Samotný akt oznámení bychom proto neměli přeceňovat. U pokročilých šikan totiž nemá zásadnější účinek. Svůj význam ale má, protože jím škola vyjadřuje jednoznačné stanovisko: Šikanování nebude trpěno! Viníci budou při odhalení potrestáni! Při oznámení můžeme žáky také informovat, že šikana může být v řadě případů kvalifikována jako trestný čin. U počátečních stupňů pak v naprosté většině případů oznámení o potrestání splní svůj účinek - zavede přinejmenším krátkodobě bezpečné vztahy mezi žáky.
Ad 3. Poslední nezbytnou součástí této metody je zajištění ochrany oběti. Ta může být zprostředkována různými způsoby - např. :
- setkáváním pedagoga v pravidelných časových intervalech s oběťmi nebo loajálními informátory
- stanovením ochránců obětí
- intenzívním sledováním situace
- zprostředkováním péče v odborném zařízení a udržováním kontaktu s jeho pracovníkem
- vytvořením horké linky s rodiči
Druhou metodou je metoda usmíření. Od předešlé metody se liší tím, že se nesnaží o donucení k vnější poslušnosti, ale o vnitřní proměnu vztahů mezi oběťmi a agresory. Trestání se zde nekoná, její náplní je domluva a usmíření mezi aktéry šikanování Pokouší se ne v celé, ale jen ve zjevně nemocné části skupiny změnit vztahy k lepšímu. Tato metoda má ale omezené uplatnění, lze ji použít pouze u mírných forem počátečních stádií, kdy normy a hodnoty agresorů nebyly přijaty většinou členů “nemocné” skupiny. A čím tato metoda působí? Především citlivou reakcí na slabé stránky represe. Např.:
- U početné skupiny agresorů je šikanování více či méně nápodobou tělesného trestání v rodině, kdy silný týrá slabého. V tomto smyslu je trestající chování školy posílením spuštěného negativního vývoje.
- Veřejné označování za útočníky a oběti vede k upevnění těchto negativních rolí.
- Obviňování a trestání často prohlubuje narušený vztah útočníka k obětem, pedagogům a ke škole.
Neočekávané důvěra a laskavě pevný postoj k agresorovi může někdy vést ke zlomu nebo alespoň otřesu agresivních postojů. Kantor se totiž zachová v emočně vypjaté situaci zcela jinak, než agresor očekává, než je zvyklý od rodičovských a všech jiných autorit. Tím se prolomí dosavadní bludný kruh a otevře se nová cesta, nebo dojde alespoň k oslabení patologického chování.
Aby agresoři porozuměli nepřijatelnosti násilných vztahů, zařazujeme pro ně cvičení pro “ponoření se” do problému, podporující jejich empatii a náhled. Požádáme jej např., aby se na chvíli stal obětí a rozmlouváme s ním, jak se cítí a jak to vidí v opačném pohledu. Navození citlivosti pro problém pokračuje ještě lépe, když se zapojí celá skupina. Přehraje se pak třeba již zmíněná scéna, kdy se agresor stane obětí a ostatní se mu posmívají a následuje diskuse, při které řekne každý účastník skupiny svůj názor.
Je samozřejmě těžké odhadnout, zda metoda usmíření dosáhne rozhodujícího obratu (pokud ne, lze plynule přejít k metodě vnějšího nátlaku). Je to pouze možnost (a to velmi dobrá možnost), kterou stojí za to zkusit…


Co mohou dělat rodiče?

Bohužel i někteří rodiče jsou k šikanování lhostejní a nevidí problém, pokud se netýká přímo jich. Nebo ještě hůře - sami šikanují své děti. Už jen taková maličkost jako v některých domácnostech běžně užívaná věta: “Přece tatínek nebude mýt nádobí, koukej padat, parchante, jseš tady nejmladší” mluví sama za sebe.
Jenže právě rodiče by měli by měli být svým dětem oporou a dobrým vzorem, protože děti kopírují a přebírají základní vzorce chování právě od nich. Ale nemusí jít ani o takový extrémní případ, stačí, když se rodič před dítětem párkrát zmíní, že ta učitelka je kráva (byť by jí opravdu byla) - jaký pak může takovýto žák být? A jakou autoritu pak u něj bude ona učitelka mít?
Důležitá je ale především správná výchova. Dítě by již od raného dětství mělo cítit lásku a pocit bezpečí a zažít nejen tresty, ale i pochvaly. Je to důležité především pro zdravý rozvoj jeho sebedůvěry. Od samého počátku by se ale mělo také dávat dítěti jasně najevo, co je správné a co ne, jaké jsou hranice. Ale i později bychom měli projevovat o dítě zájem, starat se o to, jak tráví svůj volný čas, jaké jsou jeho přání, názory a problémy. Měli bychom si na své dítě, kdykoliv to potřebuje, najít čas a snažit se, aby nám dítě mohlo věřit (a my jemu).
Přestože se ale snažíte a vychováváte své dítě správně, musíte si uvědomit, že i ono se může stát obětí šikany. A zde je velmi významné dříve vypěstované prostředí vzájemné důvěry. Zvyšuje totiž pravděpodobnost, že se nám dítě se svým trápením svěří. Rodiče by neměli v takovéto chvíli zklamat. Měli by vědět, že mluvit o podrobnostech svého ponižování a týrání je pro jejich syna nebo dceru velmi těžké. Měli by proto naslouchat, projevovat citovou podporu a brát všechno, co říká, zcela vážně. V některých případech se stává , že jsou rodiče úplně zaskočeni. Často pak reagují nevhodně, tj. tvrdě, nedůvěřivě, nerozhodně nebo nejistě. Správný postoj je však pouze jeden - stát pevně v lásce za dítětem.
Ve většině případů ale takové štěstí, kdy se nám dítě svěří samo, nemáme. Přesto často velmi naléhavě potřebuje naši pomoc, jen si o ni neumí samo říct. Proto je velmi důležité, aby byli rodiče všímaví a rozpoznali, že u dítěte není něco v pořádku. Varovat by nás měly tyto příznaky (samy o sobě samozřejmě nemusí nic znamenat, ale čím je jich více, tím je hrozba šikanování reálnější):
- Za dítětem nedochází domů žádný spolužák, zdá se, že nemá žádné kamarády
- Dítě je zaražené, posmutnělé až depresivní, nemluví o tom, co se děje ve škole
- Špatně usíná, má poruchy spánku, zdají se mu hrůzostrašné sny
- Dojde k výraznému zhoršení prospěchu, dítě je nesoustředěné, bez zájmu
- Často ho před odchodem do školy nebo po příchodu pobolívá hlava, břich apod.
- Dítě navštěvuje často lékaře, objeví se i neomluvená absence
- Dítě chodí do školy nebo ze školy oklikou
- Přichází domů s potrhaným oblečením, poškozenými školními pomůckami nebo bez nich
- Často mu nevzchází kapesné, ztrácí ho, požaduje další peníze
- Dítě přichází domů vyhladovělé, i když dostává svačiny a obědy má zajištěny
- Nedokáže uspokojivě vysvětlit svá zranění
- Vyhrožuje sebevraždou, nebo se o ni dokonce pokusí
Pokud rozpoznáme tyto podezřelé okolnosti, měli bychom se snažit získat důvěru dítěte, utišit jeho strach a povzbudit ho, aby se svěřilo.
Jestliže už víme téměř jistě, že je naše dítě šikanováno, musíme podle toho okamžitě jednat. V žádném případě v tom nelze nechat dítě samotné a říkat si - "ono to nějak dopadne, raději neudělám nic, protože mu ještě přitížím. Omylem je rovněž poradit dítěti, aby nebylo baba a vrátilo příkoří s nádavkem tomu, kdo ho způsobil. To není řešení! Nemá na to sílu. A i kdyby mělo, stejně by mu to nepomohlo, spíše by si zajistil odvetu celé skupiny.
Co tedy udělat, abychom dítěti ještě více neublížili? Jak postupovat, abychom mu skutečně pomohli? Zaprvé bychom měli dítěti poskytnout maximální oporu. Zadruhé bychom se měli zorientovat ve vnějším obrazu šikanování - viz otázky co, kdo kdy, kde, jak. Do vyšetřování a nápravy si s dítětem povídejte o vývoji situace, pokud jde o pokročilé stádium a hrozí mu nebezpečí, nechte ho doma. Poté by měli oba rodiče (pokud jeden z vás nemůže, vezměte s sebou jiného příbuzného nebo dobrou přítelkyni - poskytne vám oporu) navštívit třídního učitele a ředitele školy a informovat je o tom, co jste se od dítěte dozvěděli. Dále je nutné zjistit, zda je škola schopná zajistit odbornou pomoc a podle toho se rozhodnout dále.
Pokud škola otevřeně přiznává, že nemá žádné zkušenosti, ale ráda by pomohla, je možné dát pedagogům k dispozici např. příručku M. Koláře - Skrytý svět šikanování na školách a podle ní realizovat první pomoc, nebo se domluvit na okamžitém vyhledání odborníka, který by s třídním učitelem spolupracoval (což je podle mého názoru lepší možnost - díky zkušenostem). Zatím lze udělat to, čeho je škola schopná - např. přeřadit žáka do vedlejší třídy. Rozhodně by se ale nikdo neměl pokoušet o jakékoliv neodborné zásahy.
Ještě lepší varianta by však byla, kdyby škola spolupracovala s odborníkem a měla vlastní odborné zkušenosti. V takovémto případě si můžeme být jisti, že škola udělá vše pro řádné vyšetření a následnou nápravu situace. (Samozřejmě i tak bychom měli vše průběžně sledovat a o konkrétních krocích se informovat.)
Pokud však škola nejeví zájem o řešení, nebo tvrdí, že problém zvládne, ale nepřesvědčí nás o své odbornosti, měli bychom:
- kategoricky odmítnout neodborný zásah
- informovat inspektora a požadovat odbornou pomoc
- přeřadit dítě na jinou školu
- zajistit právní ochranu dítěte - to znamená podat stížnost na školu nebo jejího zřizovatele, že nezabezpečuje základní práva dítěte.
Podle situace ve škole, ale i dalších okolností můžeme uvažovat i o dalších opatřeních - např. :
- navázat kontakt s odborníky (můžeme zavolat na linku důvěry, linku bezpečí nebo navštívit pedagogicko - psychologickou poradnu…)
- navštívit rodiče agresora a pokusit se s nimi domluvit na nápravě situace
- zajistit ochranu dítěte na cestě do školy a zpět
- při závažném šikanování lze podat trestní oznámení na agresory, kteří týrají vaše dítě, na policii
- kontaktovat se s orgány školy, kde mají zastoupení ostatní rodiče a společně hledat pomoc


Co může dělat oběť?

Pokud se stanete obětí, rozhodně se s tím nesmiřujte, ale podnikněte proti tomu něco! Nenechte si nic líbit, překonejte strach a braňte se! Nedovolte šikaně, aby se rozvinula! Nezapomínejte, že každý žák má právo na zdravé prostředí, ve kterém se cítí bezpečně. A nejlepší obranou je protiútok - v počátečních stádiích můžete zvolit silné slovní narážky nebo oplatit útočníkovi to, co udělal on vám. Dobré je také najít si spojence a čelit tomu společně. Pokud jste ale slabší, nikdy se nepouštějte do fyzického střetu. Jako ukázku své vlastní obrany přikládám kopii obálky sešitu, který mi jednou sebrali a popsali ponižujícími výroky starší spolužáci. V pokročilejších stádiích se ale sami do útoku raději nepouštějte, jen byste provokovali. Rozhodně ale o své situaci informujte někoho, kdo vám může pomoci - silnějšího kamaráda, rodiče, učitele nebo odborníky (v příloze uvádím některá tel. čísla).


Co mohou dělat běžní žáci ?

Co se týče prevence, můžeme si vzít příklad třeba z některých německých škol, ve kterých sami žáci iniciují vznik petice proti násilí, kterou každý žák dobrovolně podepíše. Může vypadat třeba takto:
Na naší škole nestrpíme šikanu a násilí. Všichni, žáci i škola, budeme násilí v každé formě potírat. Vytvořili jsme spolu s rodiči a učiteli jasná pravidla, k nimž se každý(á) podepsaný(á) tímto přihlašuje. Chceme, aby na naší škole panoval klid, aby se všichni žáci - bez ohledu na své schopnosti, sílu a slabost - cítili bezpečni. Každý má právo na to, aby ho nikdo nešikanoval.
Pro všechny platí tato přikázání:
- Nebudeme své spolužáky napadat ani slovy, ani činy
- Žákům, které někdo napadne, budeme pomáhat
- Přijmeme mezi sebe všechny žáky bez ohledu na jejich schopnosti, sílu a slabost, bez ohledu na jejich pohlaví, rasu či národnost.
- Nebudeme šikanovat učitele
- Zásadně nebudeme trpět žádné fyzické střety, což nijak neomezuje právo na sebeobranu. Urážky však nesmějí být podnětem ke rvačkám či jiným fyzickým útokům.
- Obětem budou pomáhat jak dospělí, tak žáci. Škody je třeba napravit.
- Kdo ohlásí agresivní chování, jedná zodpovědně, není udavač a nikdo ho nesmí pomlouvat.
- Kdo se proviní agresivním chováním, musí počítat s těmito tresty:
Dostane písemný trest.
Bude mu uložena obecně užitečná práce jako sběr papíru, očištění stěn atd.
Bude na určitou dobu vyloučen z vyučování.
Vážnější případy budou předány policii.
Za fyzické napadení bude útočník okamžitě vyloučen z vyučování.

A na závěr: Omluvy a náprava jsou velmi vítány. Všichni přitom ochotně pomůžeme.

Vyskytnou-li se pak přeci jen nějaké prohřešky proti této petici, dotyčný je potrestán (výše uvedeným způsobem) a vše je pak před celou třídou rozebráno a prodiskutováno. Je důležité, aby dítě vědělo, že má právo na bezpečí a jakýkoliv zásah proti tomu bude potřen a potrestán.
Abychom se sami nestali obětí je na místě také posilovat vlastní sebevědomí. Agresoři si totiž vybírají hlavně slabé oběti - a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Proto si nejméně jednou denně opakujme, čím jsme právě my jedineční a neopakovatelní, v čem jsme dobří a co se nám na nás líbí a pochvaly okolí berme vážně. Rozdávejme úsměvy, choďme vzpřímení s hlavou hrdě vztyčenou a před nikým neklopme zrak, mějme své vlastní názory a stůjme si za nimi. Nebojme se zastat se druhých a pomoci slabším, uvědomme si, že i my se můžeme dostat do jejich role. A navíc, každý, kdo šikanu přehlíží, jakoby se sám účastnil. A proto prosím nebuďme bezohlední vůči ostatním a snažme se jim pomoci. Věřte, že Vám to v životě několikanásobně oplatí.

Závěr

Závěrem bych jen chtěla říci, že si myslím, že mi tato práce (ačkoliv by mě to zpočátku vůbec nenapadlo) hodně přinesla. Přinutila mě totiž zamyslet se nad některými věcmi, kterými bych se jinak nezabývala. Člověk totiž často bere některé věci jako samozřejmost a neváží si toho, co má. Přehlíží bezpráví a ze strachu se raději přidá na stranu těch, kteří ubližují ostatním. Ale to já přeci nechci! Myslím, že zpracování této práce mi ukázalo novou, lepší cestu. (A doufám, že ji najdou i všichni Ti, kteří si těchto pár stran přečtou…)

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4699