VÝVOJ HLÁSEK ČEŠTINY AŽ DO 14. STOLETÍ:


Vývoj slovanských jazyků během 2. tis. př. n. l.


1) skupina
- or- - ra - grad
- ol- - la - glava
- el - - le - mleko
- er - - re - breg

2) - dj - z mez
- tj - c sveca
- kt - c noc

3) Skupiny dl, tl zůstaly zachovány v jazycích západoslovanských sadlo, metl.

dorga draga
bolto blato
dervo drevo
borda brada
sterbro strebro
zolto zlato
morz mraz


Další vývoj


1) Stahování
aja novaja nova
oja pojas pas
oje novoje nove

2) V češtině liché jery počítáno od konce slova zanikly, ze sudých vzniklo e
d n den

3) Zanikly nosovky
ę a
pęta pata
o u
roka ruka


Vývoj češtiny ve 12. - 16. st. n. l.



Změny v souhláskách

g h glava, hlava
r ř breg, břeh


změny v samohláskách po měkkých souhláskách

a ě e duša, dušě, duše
u i dušu, duši
ó uo ů kóň, kuoň, kůň
ú ou rukú, rukou
ie í viera, víra
é í obilé, obilí


Dvojhláska: 2 samohlásky v 1 slabice (pavouk, mňau, nepatří sem: poučka, auto).
Určete tvar: z Němec - 2. p, č. mn., rod mužský, vzor stroj.
Definice spřežky: dvě písmena, která vyjadřují jednu hlásku, v současné době máme pouze ch. Místo spřežek se používají tečky a čárky, které zavedl Hus.




Vývoj českého pravopisu - primitivní, spřežkový, diakritický, bratrský, oborozenecký


primitivní pravopis

čeština neměla pro všechny hlásky odpovídající písmena
např. se psalo g a četlo se j (gest = jest)
u v (Pauel = Pavel)


spřežkový pravopis

užíval spřežek = dvě souhlásky, ale vyslovovaly se jako 1 hláska
v dnešní češtině máme hlásku ch
ve 13. - 15. stol. Bylo spřežek více, např. cz = č, rz = ř, ss = š, sz = ž


diakritický pravopis

zavedl ho HUS, odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka (tzv. nabodeníčka)
např. cz = c = č

humanistický pravopis

v 16. st. Jan Blahoslav zavedl háčky nad písmeny.


obrozenecký pravopis

zaveden na konci 18. st. a počátkem 19. st. za Josefa Dobrovského byla stanovena přesná pravidla pro rozlišování i, y.

Dvojhláska = nedělitelná skupina dvou samohlásek




Rozvoj českého jazyka a české společnosti

- Od 9. stol. latina, staroslověnština – nejstarší slovanský jazyk – Cyril a Metoděj

- 1057 – latinská Zakládající listina kapituly litoměřické obsahuje 1. český přípisek v primitivním pravopisu

- 1. písemné spisy v českém jazyce v 11. - 12. stol. v latinských textech

- Čeština měla více hlásek než latina Þ užívání spřežek

- Ve 13. stol. ® vznikají písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave

- 14. stol. – rozvoj češtiny – Tomáš ze Štítného

- 15. stol. – husité ® počešťování měst. Jan Hus navrhl diakritický pravopis (užívání interpunkce)

- Humanismus: čeština proniká do škol JAK – Kšaft umírající matky Jednoty bratrské

- 16. – 17. stol. – Daniel Adam z Veleslavína – dva čtyřjazyčné slovníky, vzniká Bible kralická. Jan Blahoslav – Gramatika česká

- 1620 bitva na Bílé hoře ® zpomalení rozvoje češtiny Þ v 17. století ® jazyk chudých – vysoké poněmčování

- 19. stol. – národní obrození – Josef Dobrovský: Zevrubné mluvnice jazyka českého - mluvnice češtiny psána německy (1803); Josef Jungmann: Slovník česko-německý, pětidílný, česká slovní zásoba, František Palacký: skladba a sloh Þ rozvoj
- Poč. 20. stol. Jan Gebauer: Historická mluvnice jazyka českého, pokračování Staročeský slovník; revidoval Dobrovského změny; zásluha na vydání Pravidel českého pravopisu (1902)

- Po roce 1918 získává čeština světový význam (Pražská jazykovědná škola), profesor UK Vilém Mathesius: Čeština a obecný jazykozpyt, Řeč a sloh, Bohuslav Havránek: Vývoj spisovného jazyka českého, Česká nářečí, Česká mluvnice (spolu s A. Jedličkou), František Trávníček: Historická mluvnice československá, Mluvnice spisovné češtiny, Vladimír Šmilauer: Novočeská skladba

- Mladší autoři: František Kopečný, J. Bauer, M. Grepl, K. Svoboda, M. Dokulil

- ČSAV: Fr. Daneš, J. Jelínek, Vl. Styblík, J. Chaloupka

- Pražský lingvistický kroužek – zal. 1918 Mathesius; Trávníček, Havránek.




Hláskosloví


- Změny probíhaly v době po vzniku prvních písemných památek, čímž se čeština oddálila od ostatních slovanských jazyků; nejprve v řeči mluvené, pak i ve spisovném jazyce. Šíření probíhalo ze středních Čech do okolí a ze západu na východ, takže některá moravská nářečí nebyla vůbec zasažena


Vývoj českých souhlásek
13. stol. ® změkčené ŕ® ř. (Např. ŕepa – řepa, staŕec – stařec.)
® g ® h. (Např. gora – hora, noga – noha.)

Vývoj českých samohlásek
12. – 14. stol. ® a ® ě, á ® ie po měkkých souhláskách a to na konci slova ve všech případech; uvnitř slova jen když následovala souhláska měkká nebo změkčená. (Např. duša – dušě, muža – mužě, sázati – sázěti.)
® u, ú ® i, í po měkkých souhláskách. (Např. dušu – duši, mužu – muži, kryju – kryji.)
® dvojhláska ie (krátká psaná jako ě) ® e. (Např. dušě – duše, mužě – muže, sázěti – sázeti.) ě se udrželo jen po v, b, p, m (např. věk, běh, pěna).

14. – 16. stol. ® ó ® uo ® ů. (Např. kóň ® kuoň ® kůň.)
® ú (uprostřed) ® ou (psáno až do 1./2 19. stol. jako au). (Např. súd ® soud, rukú ® rukou, vedú ® vedou.)
® ý ® ej, což ovšem neproniklo do spisovné češtiny. (Např. mlýn ® mlejn, dobrý ® dobrej.)
® i ® eí. (Např. viera ® víra, nosie ® nosí, dušiech ® duší.)
® é ® í. (Např. řéci ® řící, obilé ® obilí.) Do spisovné češtiny proniklo jen někdy (např. zůstává mléko, mladé).
® aj ® ej. (Např. vajce ® vejce (ale vajec), dělaj ® dělej (ale dělají).)


Tvarosloví


- Staročeské skloňování mělo nejen jednotné a množné číslo, ale i tzv. duál = číslo dvojné. Používalo se pro dvě věci, zvířata a lidi. Dnes zbylo dvě, dva, obě, oba a jména částí těla vyskytující se ve dvojicích (oči, uši apod.)

- Nerozlišovala se životnost u rodu mužského, 4. pád byl stejný jako1. Pak se 4. pád změnil podle 2. (vizu chlap ® vizu chlapa). V 1. pádě množného čísla byly i u rodu mužského neživotného koncovky –i, -ové (koláči, pohlavci, hradové), pak byly převzaty koncovky 4. pádu (® koláče, pohlavky, hrady)

- Stará čeština měla více časů pro vyjadřování minulosti, tzv. aorist (vedech = vedl jsem) a imperfektum (vediech = vedl jsem), které se používaly až do 14. stol. Užíval se také složený tvar času předminulého, tzv. plusquamperfektum (byl jsem nesl, byl jest nesen)

- Ve 14. stol. měla téměř všechna slovesa v 1. osobě jednotného čísla přítomného času koncovku –u, která se někdy změnila na –i (vizu – vizi, znaju – znaji). Pouze slovesa jsem, viem, jiem, mám, dám měla koncovku –m. Od konce 14. století se –m šířilo i na ostatní slovesa, a to tam, kde je v přítomném čase dlouhá samohláska (prosím, dělám atp. – zůstává nesu, kryji apod.)

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4101