Produktivita se ve výrobě a distribuci věcí - v průmyslové výrobě, zemědělství, hornictví, stavebnictví a dopravě - v průběhu posledních 125 let stoupala ročně o 3 až 4 procenta a v průmyslově vyspělých zemích se zvýšila celkem pětačtyřicetkrát. O tuto expanzi produktivity se v těchto zemích opírá zvýšení jak životní úrovně, tak kvality života. Umožnila obrovský nárůst pohotových příjmů a kupní síly. Třetina až polovina jejich plodů byla vybrána ve formě volního času, něčeho, co bylo před rokem 1914 známo pouze aristokratům a nebo zahálčivým bohatcům. Všichni tehdy pracovali minimálně 3000 hodin ročně (dnes ani Japonci nepracují více jak 2000 hodin ročně, Američané 1800, Němci 1650). Explozivní zvýšení produktivity vedlo k desetinásobné expanzi školství a ještě většímu skoku ve zdravotní péči. Produktivita se stala "bohatstvím národů".

Exploze produktivity byla snad nejvýznamnější sociální událostí posledního sta let, událostí, která neměla v dějinách obdoby. Bohatí a chudí existovali vždycky. Avšak teprve kolem roku 1850 na tom chudí v Číně nebyli o nic hůř než lidé v chudinských čtvrtích kdekoliv jinde. A průměrný příjem v nejbohatší zemi roku 1910 byl maximálně třikrát vyšší než průměrný příjem nejchudších zemí: nyní je dvacetkrát až čtyřicetkrát vyšší, a to ještě nepočítáme volný čas, vzdělávání nebo zdravotní péči. Před explozí produktivity trvalo nejméně padesát let než se země stala "vyspělou", avšak Jižní Korea to dokázala za dvacet let. Tento radikální obrat v tom, co bylo od nepaměti normou, je důsledkem revoluce produktivity, která začala ve Spojených státech kolem roku 1870.

Je danou skutečností, že kapitál nemůže nahradit pracovní sílu v duševní práci a ve službách. Ani nová technologie sama o sobě nevytváří v takové práci vyšší produktivitu. Zda kapitál a technologie produktivitě pomáhají anebo zda jí škodí, závisí na tom, co s nimi lidé dělají, na účelu jakému slouží a na schopnostech uživatele. Před třiceti lety se věřilo, že počítač bude mít za následek masivní snížení administrativních sil. Investice do zařízení na zpracování dat nyní soupeří s investicemi do technologie na zpracování materiálů - tj. v konvenčním strojírenství, přičemž většina z nich míří do oblasti služeb. A přesto se od zavedení informační technologie počet administrativních pracovníků zvýšil daleko rychleji než tomu bylo kdykoli předtím. A v produktivitě práce ve službách přitom prakticky nedošlo.

K tomuto může dojít jedině budeme-li pracovat "chytřeji". Ať se tomu říkalo "vědecké řízení, průmyslové řízení, mezilidské vztahy, efektivní inženýrství nebo úkolová studie", chytřejší přístup k práci byl hlavní silou, která způsobila explozi produktivity. Kapitálové investice a technologie byly právě tak vydatné v průmyslově rozvinutých zemích v prvních sto letech průmyslové revoluce jako ve sto letech, které následovaly. Ale teprve když chytřejší přístup začal přinášet první ovoce, začala produktivita ve výrobě a distribuci věcí stoupat do závratných výšin. Přesto je chytřejší přístup ve výrobě pouze jedním klíčem ke zvýšené produktivitě. V duševní práci a práci ve službách je však klíčem základním.

Když Frederick Taylor začal v osmdesátých letech minulého století to, z čeho později vzniklo vědecké řízení, pozorným sledováním házení písku lopatou, nikdy ho nenapadlo zeptat se: "Co je úkolem?, Proč se to má udělat?". Položil si pouze jedinou otázku: "Jak se to dělá?". Takřka o padesát let později se Elton Mayo z Harvardovy univerzity pustil do likvidace vědeckého řízení a nahradil ho tím, čemu se později začalo říkat "mezilidské vztahy". Ale ani on si nepoložil otázku: "Co je úkolem?, Proč se to má udělat?". Zeptal se pouze "Jak to nejlépe udělat?". Při výrobě a distribuci věcí je úkol vždy považován za samozřejmý.

Avšak první otázkou při zvyšování produktivity v duševní práci a práci ve službách musí znít: "Co je úkolem?, O co se budeme pokoušet?, Proč to vůbec máme dělat?". Nejsnadnější, ale také možná největší zvýšení produktivity v takové práci pochází z předefinování úkolu a zejména eliminace zbytečných úkolů.

Třebaže Taylor měl se svým vědeckým řízením obrovský vliv po celém světě, ohlas v tisku, a zejména v akademickém světě, byl špatný. jedním z důvodů, ne-li hlavním, byla neutuchající kampaň amerických odborových svazů, kterou proti němu a jeho názorům vedly. Odbory se nestavěly proti Taylorovi proto, že by ho považovaly za člověka nakloněného řídícím složkám podniků nebo stojícího proti zájmům dělníků (ani by to nebyla pravda). Jeho neodpustitelným hříchem bylo jeho tvrzení, že při výrobě nebo distribuci věcí neexistuje nic takového jako kvalifikace. Veškerá taková práce, tvrdil Taylor, je stejná, všechnu ji lze postupně analyzovat jako řadu nekvalifikovaných operací, které mohou být později poskládány do jakékoliv práce. Ten, kdo se chce naučit tyto operace, by mohl dělat technicky nejnáročnější práci a dovést ji až k dokonalosti.

Duševní práce a práce ve službách se může nakonec podobat práci, při které se vyrábějí nebo distribuují věci - tj. "pouhá práce", abychom použili starého hesla z vědeckého řízení. Toto je alespoň stanovisko radikálnějších zastánců umělé inteligence, Taylorových opravdových následovníků. Avšak prozatím se duševní práce a práce ve službách nesmí považovat za pouhou práci: nemůže se předpokládat, že je homogenní. Musí se považovat za činnost, která spadá do výrazných kategorií. Každá vyžaduje jinou analýzu a jinou organizaci. Při výrobě a distribuci věcí je ohnisko zvýšení produktivity zaostřeno na práci. U duševní práce a ve službách a ve službách musí být zaostřeno na výkon.

Zvyšování produktivity v duševní práci a práci ve službách není pouze otázkou definování úkolu, koncentrace na určitý úkol a definování výkonu. Dosud nevíme jak analyzovat proces produktivity u pracovních činností, u nichž výkon znamená především kvalitu. potřebujeme se zeptat: "Co se osvědčí?". U pracovních činností, u nichž výkon znamená jak kvalitu, tak kvantitu, potřebujeme udělat obojí: položit si otázku, co se osvědčí a analyzovat proces krok za krokem a operaci za operací. U výrobní činnosti, kde nejvíce záleží na kvantitě, potřebujeme definovat normy kvality zabudovat je do procesu, avšak skutečné zlepšení produktivity se potom dostavuje prostřednictvím konvenčního průmyslového inženýrství, tj. prostřednictvím úkolové analýzy po níž následuje poskládání jednotlivých jednoduchých operací do celé "práce".

Ty tři kroky - definování úkolu, soustředění se na úkol a definování výkonu - však samy o sobě produkují podstatný růst produktivity - snad největší, jakého lze vůbec kdy dosáhnout. Tyto otázky je nutno znovu a znovu propracovávat - možná po každých třech až pěti letech.

Frederick Taylor byl často kritizován za to, že se ani jednou nezeptal dělníků, jejichž práci zkoumal; pouze jim řekl co a jak mají dělat. Ani Elton Mayo se nikdy neptal - také on je poučoval. Taylor prostě sdílel víru své doby v moudrost odborníka. Domníval se, že jak dělníci, tak vedoucí jsou "tupí oslové". Mayo, o čtyřicet let později, měl vedoucí ve velké úctě, avšak dělníky považoval za "nezralé" a "nepřizpůsobivá" a domníval se, že potřebují odborné vedení psychologa.

Při výrobě a distribuci věcí je však partnerský vztah s odpovědným dělníkem pouze nejlepším způsobem - koneckonců to, že jim Taylor řekl co a jak, a neptal se, se také osvědčilo a docela dobře. V duševní práci a ve službách je partnerský vztah s odpovědným dělníkem způsobem jediným; nic jiného nemá šanci na reálný úspěch.

Dvě další ponaučení, o nichž Mayo ani Taylor nevěděli: zvýšená produktivita vyžaduje neustále se učit. Nestačí pouze práci nově navrhnout a potom dělníka zaškolit - což je to co dělal a učil Taylor. Zde učení začíná a nikdy nekončí. Je skutečně pravda, že největší přínos průpravy netkví v naučení se novému, nýbrž v tom, vést si lépe, když už si vedeme dobře. Neméně důležité je proniknutí do podstaty posledních několika let: lidé, jejichž práce se opírá o znalosti, a lidé pracující ve službách, se naučí nejvíc, když vyučují. Za nejlepší způsob, jak zlepšit produktivitu, se v posledních letech považuje, když necháme, například prodavače, promluvit o "svém tajemství úspěchu" na oborovém sjezdu prodavačů. Chirurg zlepší nejlépe svůj výkon tak, promluví-li o něm na setkání lékařské společnosti. Ošetřovatelka zkvalitní svůj výkon tak, že bude učit své kolegyně. Často se říká, že v informačním věku se každý podnik musí stát institucí, v níž se lidé učí. Musí se také stát institucí, kde se vyučuje.

Rozvinuté ekonomiky se ocitnou před stagnací, nezvýší-li produktivitu duševní práce. Zvyšování produktivity duševní práce a práce ve službách se tedy musí stát pro rozvinuté země ekonomickou prioritou. Ta zemi, které se jako první podaří jí vyhovět, bude ekonomicky dominovat příštímu století. A klíčem je zvýšení produktivity duševní práce a to na všech úrovních.

Avšak nutnost zvýšit produktivitu práce ve službách může být ještě větší. V průmyslově rozvinutých zemích je společenskou prioritou. pokud se jí průmyslově vyspělý svět nepodřídí, čeká ho sociální napětí, polarizace a radikalizace.

Ve společnosti opírající se o duševní práci se přístup k příležitostem k pracovní kariéře a služebnímu postupu omezuje na lidi s vyšším vzděláním, lidi, kteří mají kvalifikaci pro duševní práci. Takoví lidé však budou vždy v menšině. Vždycky je počtem převýší lidé, kterým chybí kvalifikace na všechno kromě málo kvalifikované práce ve službách. V jejich společenském postavení je možno je přirovnat k dávným proletářům: špatně vzdělaným, nekvalifikovaným masám, které se velkém množství valily explodujícími průmyslovými městy a proudily do továren.

Jak se ukázalo, Marx se mýlil ve svém proroctví "zbídačení" proletariátu, které nevyhnutelně povede k revoluci. Když však tato proroctví pronášel, připadala jeho dobře informovaným a vysoce inteligentním současníkům nesmírně racionální. To, co Marxe a marxismus nakonec udolalo, byla zvýšená produktivita výroby a distribuce věcí, tj. v zásadě práce, kterou začal Frederick Taylor. Dala proletariátu produktivitu, která mu umožnila pobírat středostavovský příjem i přes nedostatek kvalifikace a vzdělání. Do doby velké hospodářské krize ve třicátých letech, kdy podle Marxe a marxistů měla rozhodně zvítězit proletářská revoluce, se z proletáře stal buržoa.

Úkol - zvýšení produktivity je známý a proveditelný a velmi naléhavý. Zvýšit produktivitu práce ve službách naprosto nelze zásahem vlády nebo politickým rozhodnutím. Je to úkol řídících pracovníků v podnicích a nevýdělěčných organizacích. Je první společenskou zodpovědností řízení ve společnosti, která se opírá o duševní práci.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=18