Hospodářský rozvoj české země v období rozvinutého feudalismu vedl k získání mocenské úlohy českého státu ve střední Evropě. Základy tohoto vzestupu
vytvořil již Přemysl Otakar I., když převzal právní doklad Zlatou bulu sicilskou od Friedricha II., kterého podpořil v Štaufsko-welfském sporu.
V této listině bylo uvedeno, že český panovník má právo na dědičný královský titul a právo investitury, a že území českého státu bylo chápáno jako nedělitelné. Od roku 1230 vládl Václav I., schopný panovník posilující vliv České země ve střední Evropě.
Největšího rozmachu však dosáhl Přemysl Otakar II., syn Václavův. České království tehdy prožívalo obrovskou výstavbu nových měst, postupně se zalidňovaly vnitrozemské i pohraniční kraje. Dokončila se kolonizace, především vnější a to z Německa. Němečtí sedláci usazující se v pohraničí, uzavírali smlouvy se zdejšími majiteli půdy a získávali emfyteutické právo, které jim zaručovalo půdu do dědičného vlastnictví s podmínkou, že museli odvádět renty.
Ještě než Přemysl Otakar II. Usedl na český trůn, stal se rakouským vévodou.
Jím se stal, když si vzal za ženu vdovu po králi Jindřichovi VII. Markétu Babenberskou, třebaže byla o mnoho let starší než on. Přemysl Otakar II. V roce 1253 přebral rodné dědictví ( tehdy mu bylo 20 let ). Po smrti svého otce a staršího bratra na něm spočinul úkol zachovat dynastii.
Uherský král Béla IV. Pochopil, jaké nebezpečí by mohl znamenat vznik nové velmoci na západní hranici jeho říše. Rozhodl se tedy připoutat dědictví Babenberské sám k vlastnímu rodu sňatkem druhé dědičky Gertrudy Babenberské za svého příbuzného Romana, syna knížete Daniela Haličského.
Uhry si začali dělat nárok na Rakousy. Když současně Přemyslovci vystoupili se svými nároky, vypukla válka. Do tohoto sporu zasáhl nečekaně papež, který
sjednal mír, v němž se Béla IV. Vzdal nároků na Rakousy a Přemysl Otakar II. zase vévodství Štýrského, kterého se dostalo Uhrům.
Smír byl uzavřen třetího dubna roku 1254. Roku 1255 se Přemysl Otakar II. zúčastnil křížové výpravy na pomoc Řádu německých rytířů proti pohanským Prusům. Na břehu Baltského moře položil základy hradu Královci ( dnešní Kaliningrad ). Touto výpravou si tak zabezpečil svou politickou převahu na severovýchodě a získal si polská knížata k přátelství.
Roku 1257 se Přemysl Otakar II. dostal do války s Wittelsbachy, což byl německý rod, který se roku 1255 rozdělil do dvou větví – bavorskou a falckou. V této době se vyostřil spor, který začal v době, kdy se Jindřich I. Bavorský snažil pomoci Bélovi IV., svému tchánovi, v jeho sporu s Přemyslem
Otakarem II. V srpnu roku 1257 vpadl Přemysl Otakar II. na území protivníka a za hrozného plenění postupoval do středu země. Vévoda Jindřich však záhy postavil silné vojsko a z ciziny mu ještě na pomoc přispěchal jeho bratr Ludvík s dalšími bojovníky. Přemysl Otakar II. proto ustoupil do Salzburska. Zde při střetu královských vojsk neunesl nápor ustupujících čet most u Mühldorfu, probořil se a část česko-rakouské armády zahynula ve vodách Innu.
Sám král Přemysl Otakar II. šťastně dosáhl druhého břehu. Vojsko českého
krále ustoupilo do Mühldorfu, kde se po několik dní udatně bránilo. Teprve poté dopřáli vítězové českému vojsku odchodu. Za takových okolností nemohl Přemysl Otakar II. mírová jednání příliš dlouho oddalovat a proto uzavřel mír s Jindřichem I. Bavorským ještě téhož roku v listopadu, kterým si zabezpečil
mír ze západní strany svého království. Po této události se tak Přemysl Otakar II. mohl plně věnovat jeho sporu s Uhrami.
Ten opět ožil, když syn bély IV. Štěpán podnikl někdy v polovině roku 1259 pustošivý vpád do Korutan. V Korutanském vévodství vládl Oldřich, bratranec Přemysla Otakara II.. Zákeřný útok na příbuzného nezanechal Přemysla
Otakara II. chladným. Český král, zbavený jakéhokoliv ohledu na mír z roku 1254, znovu přijal na žádost štýrských předáků hodnost štýrského vévody a poslal do země armádu, které Uhry vytlačilo. Válka se v této fázi konfliktu stala již neodvratnou. Obě strany lákaly na svou stranu spojence. K Uhrám se družily houfy Srbů, Chorvatů,Bosňáků a dokonce i oddíly Tatarů.
Přemysl Otakar II. byl skromnější, jeho armádu tvořily kromě oddílů z Čech ještě oddíly z Rakous a Štýrska. Důležité v tomto sporu bylo, že oba dva Wittelsbachové zachovali neutralitu. Dvanáctého července roku 1260 tak začala bitva u Kressenbrunnu v dolním Rakousku – za zpěvu Hospodine, pomiluj ny zasáhli do řeže pověstní čeští těžkooděnci. Jejich drtivou silou udolali armádu Bély IV.. Většina uherské armády se dala na útěk. Ztráty Uher se nedaly spočítat. Ještě třináctého července pokračovalo pronásledování nepřítele. Touto vyhranou bitvou získal Přemysl Otakar II. většinu Štýrska, kterého se zřekl v mírové smlouvě roku 1254.
České vojsko se vydalo do Uher. Přemysl Otakar II. dobyl Bratislavu a dalších několik hradů uherského království. Béla IV. Se vzdal a požádal Přemysla Otakara II. o mír. Přemysl ho přijal.
Poté se Přemysl Otakar II. začal zabývat nástupnickou otázkou. Manželství s Markétou Babenberskou bylo bezdětné a proto se nechal rozvést. A Aby Přemysl Otakar II. upevnil mír s Arpádovci, tak se nabídl, že by si vzal za ženu nějakou příbuznou Bély IV.. A tak se pětadvacátého října 1261 Přemysl
Otakar II. oženil podruhé, když si vzal Bélovu vnučku Kunhutu. Svatba byla v Bratislavě. Dalšího ze svých cílů dosáhl Přemysl Otakar II. pětadvacátého prosince roku 1261, kdy byl korunován na českého krále. Do té doby se korunovace neustále odkládala a Přemysl Otakar II. se do té doby skromně nazýval pánem českého království. Od tohoto dne byl Přemysl Otakar II. král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský.
Poté český král pečoval o dobré vztahy s Bélou IV. Roce 1264 se uskutečnil sňatek Kunhuty Babenberské, což byla Přemyslova neteř, a druhorozeného syna Bély IV., rovněž Bély. V roce 1266 obdržel Přemysl Otakar II. od říšského krále Richarda Cornwallského titul „ ochránce jmění korunního říše německé vpravo od Rýna“. Využívaje svého titulu se Přemysl Otakar II. zmocnil téhož roku bohatého Chebska. Přízeň bohatých měšťanů z Chebu si zajistil tím, že jim stvrdil dosavadní svobody a výsady. Roku 1268 Přemysl Otakar II. přiměl svého bratrance Oldřicha ze Sponheimu, vévodu Korutanského, aby mu odkázal z vděčnosti své země. To vše plynulo ze smlouvy , která byla uzavřena v Poděbradech. K naplnění smlouvy došlo o rok později, když Oldřich zemřel. V této době dosáhla Přemyslova říše až k hranici Apeninského poloostrova. Roku 1270 pak Přemysl Otakar II. opustil na čas zem kvůli úmrtí jednoho příbuzného. Momentu překvapení tak chtěl využít syn Bély Štěpán V., když podniknul útok do Rakous a Štýrska. Přemysl Otakar II. se však včas dozvěděl o cizí agresi a útok odrazil. S odpovědí samozřejmě král „železný a zlatý“ dlouho neotálel a v létě roku 1271 uherskou zem zpustošil. Poté už Přemysl začal pomýšlet na korunu říše Německé. Přemysl Otakar II. spoléhal na podporu papeže, s nímž se snažil udržovat přátelské styky. Papež však neměl zájem na tom, aby se moc krále německého a císaře římského octla v rukou panovníka, který by mohl své moci dodat důraz svými vojenskými prostředky.
Papež spíše podporoval systém dvoj-království, které mu dávalo funkci jakéhosi „rozhodčího“. Od roku 1257 vládl Richard Cornwallský a Alfons Katilský.
V roce 1272 však Richard Cornwallský zemřel a situace se stala neudržitelnou.
Jenže ani německá knížata si nepřála silného panovníka, třebaže zmatky a denní násilí si žádaly pravý opak. A tak po spletitých jednáních byla koruna nabídnuta dosud nevýznamnému panovníkovi Rudolfu Habsburskému,
( to se ovšem všichni „přepočítali“ ), který byl devětadvacátého září korunován v Cáchách. Přemysl Otakar II. se cítil být dotčen, protože nebyl ani pozván k volebnímu shromáždění. Začalo veřejné nepřátelství, které vyvrcholilo válkou roku 1276. Rudolfovo hlavní vojsko se chystalo přes Chebsko napadnout Čechy,zbytek armády dostal za úkol napadnout jižní část Přemyslova panství.
Přemyslovo vojsko se seskupilo u města Teplá v západních Čechách. Po ovládnutí Chebu se říšské vojsko stáhlo do Regensburgu ( Řezno ). Rudolf se snad bál přímé konfrontace, která by mohla vše zhatit. Mezitím Jindřich, vévoda Bavorský, dosud spojenec Přemysla Otakara II., podlehl Rudolfovým slibům a nechal přejít císařské vojsko přes své území. Vojsko vpadlo do jižní části panství, do Kraňska, kde narazilo na houževnatý odpor Přemyslových oddílů.Nakonec přeci Kraňsko podlehlo a Přemysl Otakar II. musel kapitulovat.
Přemysl Otakar II. přišel o všechna svá dobytá území – Kraňsko, Korutany, Štýrsko a Rakousy. O dva roky později se Přemysl Otakar II. rozhodl situaci zvrátit ve svůj prospěch. Jako spojence ještě získal polská knížata. Přemysl Otakar II. spoléhal na těžkooděnce, kteří rozhodli bitvu u Kressenbrunnu. Schylovalo se tak k bitvě na Moravském poli. Ta vypukla 26. 8. 1278.
Střetnutí se od samého počátku vyvíjelo jako velká jezdecká srážka, kde pěchota nehrála žádnou roli. Na straně Rudolfa bojovali také uherští jezdci, kteří dokázali prolomit linii těžkooděnců. Poté následovaly druhé sledy. Na Rudolfově straně přišli na řadu Rakušané., na Přemyslově Slezané a Poláci. Česká strana měla v tuto dobu velkou převahu a zatlačila Rakušany až k potoku Weidenbachu. V tu chvíli však zasáhla třetí část Rudolfovy armády. Vpadla českým jezdcům do zad. Přemysl se snažil zabránit panice. Jen některé oddíly setrvaly a bojovali s mohutnou přesilou. Přemysl Otakar II. byl zajat a s provazem kolem krku odvlečen stranou, kde byl surově ubit. Když se Rudolf dozvěděl o Přemyslově zajetí, dal rozkaz o ušetření jeho života – bylo však již pozdě.

Prameny : Josef Žemlička – Století posledních Přemyslovců
Zdeněk Kalista – Stručné dějiny československé

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1766