Na počátku války s nacistickým Německem vládla na moři Británie, ale ani její mohutné loďstvo neodradilo Hitlerovu slabou kriegsmarine od úsilí znovu oživit německou námořní strategii z 1. světové války. Němci doufali, že pokud ji budou tentokrát uplatňovat důsledněji, podaří se jim velkou Británii vyhladovět a přinutit ke kapitulaci. Tato strategie se dala označit jediným výrazem „obchodní válka”. Její úspěch závisel na tom, zda se Německu podaří potopit co největší počet neozbrojených obchodních lodí a zároveň se vyhýbat střetům s válečnými loďmi Královského námořnictva. Německo doufalo, že tímto způsobem připraví svého ostrovního protivníka o životně důležitý přísun surovin, potravin a válečného materiálu.
Vzhledem k tomu, že válka s Británií propukla dříve, než se čekalo, vrchní velitel námořnictva, velkoadmirál Erich Raeder, neměl zdaleka k dispozici loďstvo, které by mu umožňovalo vést rovnocenný boj s britskými námořními silami. Mohl však proti spojenecké lodní dopravě okamžitě nasadit ponorky a kapesní bitevní lodi (např. Admiral Graf Spee a Deutschland).
V celé druhé polovině roku 1940 a na počátku roku 1941 ztrácely britské konvoje v bitvě a Atlantik stále větší počet lodí a na Královské námořnictvo připadla obrovská zátěž ochrany neozbrojených obchodních lodí ne těchto nebezpečných trasách. V březnu 1941 potopili němci rekordních 350 000 tun lodního prostoru, a jelikož křivka tohoto ukazatele neustále stoupala, Raeder se domníval, že nadešel čas vyvinout na životně důležité britské námořní komunikace ještě větší tlak.
Kromě flotil ponorek se rozhodl do Atlantiku vyslat hladinové síly, které by způsobili mezi konvoji pravou pohromu. Jeho velitel loďstva, admirál Günther Lütjens, dostal příkaz vydat se na Atlantik se dvěma bitevními křižníky, Scharnhorstem a Gneisenauem. Oba již měly s napadáním námořních komunikací zkušenosti. Do svazu měl být dále zařazen nový těžký křižník Prinz Eugen a bitevní loď Bismarck pod velením námořního kapitána Ernsta Lindemanna, která právě absolovovala zkušební plavbu. Osm měsíců po jejím slavnostním uvedení do služby v srpnu 1940 mohl kapitán Lindemann ohlásit, že jeho loď je plně bojeschopná. Zkušební plavby a bojový výcvik posádky se mu podařilo ukončit v rekordním čase.
Raederův plán však zmařila vrtkavá válečná štěstěna. Nejprve se u Scharnhorstu vážně porouchaly kotle, pak byl torpédován a těžce poškozen Gneisenau a nakonec Prinz Eugen najel na minu. Ze tří poškozených lodí bylo možné rychle opravit pouze Prinz Eugen. Přes Lütjensovi obavy se Raeder rozhodl operaci s kódovým názvem „Rheinübung“ (cvičení na Rýně) uskutečnit pouze s Bismarckem a Prinzem Eugenem.
12. května se Lütjens se svým štábem připojil k Lindemannovi na Bismarcku, kotvícím v Gdyni (Gotenhafen), v okupovaném Polsku a zahájil zde závěrečné přípravy na tříměsíční výpad do severního Atlantiku. O šest dní později se Bismarck (jehož palivové nádrže nebyly v důsledku závady při tankování naplněny až po okraj) a Prinz Eugen vydaly na svoji památnou plavbu. V počáteční fázi je provázela protiponorková eskorta torpédoborců i letouny luftwaffe.
Třebaže jejich vyplutí mělo zůstat utajeno, zahlédli obě lodě při plavbě Kattegatem
dne 20. května neutrální Švédové. Britského námořního atašé ve Stockholmu informoval příslušník švédské tajné služby sympatizující se spojenci. Atašé okamžitě informoval londýnskou Admiralitu.
Celý 21. Květen strávil Bismarck v Grimstadfjordu jižně od Bergenu, kdežto Prinz Eugen a toepédoborce pluly na schůzku s tankerem, z něhož měly doplnit palivo. (Třebaže Bismarck neměl nádrže zcela naplněné, neměl příkaz při této zastávce doplnit palivo, což později ovlivnilo jeho osud.) V té době zahlédl a vyfotografoval německou loď kotvící ve fjordu pozorný britský průzkumný pilot, ale když na místo dorazily přivolané bombardéry, Bismarck již pod ochranou špatného počasí a tmy vyklouzl, ačkoliv o tom posádky letounů útočících naslepo nevěděly.
V časných ranních hodinách dne 22. května se obě lodi oddělily od eskorty torpédoborců a vydaly se směrem k úzkému a mlžnatému Dánskému průlivu, oddělujícímu Island a Grónsko, kudy se chtěly pokusit proklouznout do Atlantiku.
Když letecký průzkum následujícího dne zjistil, že německé lodi z norských vod zmizely, Britové si uvědomili, že se zřejmě pokusí proniknout do Atlantiku a vydali se s většinou domácího loďstva (bitevní lodí King George V, letadlovou lodí Victorious, čtyřmi křižníky a sedmi torpédoborci) za nimi. Na moři se k nim měl připojit další bitevní křižník Repulse a později i největší loď na světě Hood a nová bitevní loď Princ of Wales, které byly v tu chvíli nejblíže Bismarcku.
Ve vzdouvajících se ledových vlnách severního Atlantiku pátraly britské lodi a letouny po Bismarcku a Prinzi Eugenovi. 23. května v 7.22 nepřítele konečně zahlédl křižník Suffolk, patřící ke svazu kontradmirála Fredericka Wake-Walkera, který hlídkoval v Dánském průlivu. Suffolk, vybavený novým výkonným radarem, s jehož pomocí měl pod kontrolou všechny německé lodě působící v té oblasti, spolu s Wake-Walkerovou vlajkovou lodí, křižníkem Norfolk, je začal opatrně sledovat. Ve 20.30 se strhla neplánovaná šarvátka, během níž si německé a britské lodi vyměnily několik salv. Žádná z lodí nebyla poškozena, ale v důsledku otřesů vyvolaných palbou vlastních děl měl Bismarck poškozený přední radar. Bitevní loď „neviděla“ směrem dopředu, a proto zaujal první místo ve formaci Prinz Eugen.
Druhý den ráno krátce po půl šesté Hood a Princ of Wales svoji kořist konečně dostihly. Měli výraznou palebnou přesilu – 8 děl ráže 381mm a 10 děl ráže 356mm proti 8 dělům ráže 381mm a stejnému počtu děl ráže 203mmna německé straně. Britská strana tohoto faktu ale nevyužila a přibližovala se k nepříteli z boku, takže do bitvy se mohla zapojit pouze děla předních věží jeho lodí. V přestřelce, která trvala pouhých šest minut, se Bismarcku podařilo Hood zasáhnout. Bitevní křižník explodoval a okamžitě se potopil. Na dno s sebou vzal 1 417 mužů posádky.
Bismarck a Prinz Eugen nato přenesly palbu na Princ of Wales, u něhož se opět začaly projevovat potíže s hlavní výzbrojí, které loď trápily již od uvedení do služby. Loď dostala osm zásahů a velitel lodi dal rozkaz k ústupu.
Zpráva o potopení Hoodu vyvolala v Královském námořnictvu šok, otřásla britskou veřejností i celým světem. Prinz Eugen vyvázl z přestřelky bez škrábnutí, ale Bismarck utrpěl tři zásahy, které znamenaly počátek jeho konce. Plul s ponořenou přídí, neboť v předních prostorách bylo 2 000 tun mořské vody, a táhla se za ním stopa nafty unikajíci z poškozené nádrže. Bismarck neměl dostatek paliva již před bitvou a nyní musel snížit rychlost, aby se s naftou, kterou měl k dispozici, dostal do vhodného přístavu, třebaže mu byli v patách pronásledovatelé.
Velitel lodi kapitán Lindemann i velitel svazu Lütjens nemysleli na nic jiného, než jak poškozenou loď zachránit. Přes rady svého podřízeného, který doporučoval obrat na sever a plout nejkratší cestou do Německa, se Lütjens rozhodl zamířit na jih k St. Nazaire a dát loď opravit v Němci okupované západní Francii. Toto rozhodnutí bylo pro Bismarck osudné.
V podvečer 23. Května Admiralita proti nepřátelským lodím nasadila celkem 5 bitevních a 2 letadlové lodi, 14 křižníků a 21 torpédoborců, třebaže jejich počet na konci operace v důsledku problémů souvisících s doplňováním paliva klesl.
Na palubě Bismarcku Lütjens mezitím spřádal vlastní plány. S ohledem na poškození vlajkové lodi a na skutečnost, že menšímu Prinzi Eugenovi začalo docházet palivo, se rozhodl, že se obě lodi rozdělí. Bismarck se pokusí setřást pronásledovatele a plout přímo do St. Nazaire, Prinz Eugen se měl setkat s tankerem, doplnit zásoby paliva a zahájit útoky na obchodní lodě.
První pokus o rozdělení 24. května odpoledne pro špatné počasí nevyšel, ale druhý, o několik hodin později se již zdařil. Na rozdíl od Bismarcku Prinz Eugen dorazil do bezpečí francouzského přístavu.
Zatímco se Královské námořnictvo k oběma německým lodím neustále přibližovalo, admirál Tovey, vrchní velitel britského loďstva, se toho dne naposledy pokusil Bismarck ochromit. Vyslal proti němu letadlovou loď Victorius, která plula jek nejrychleji mohla, aby se dostala do vzdálenosti 160 km od Bismarcku, v níž mohli její letouny startovat. Vzlétlo devět dvouplošníků typu Swordfish, kterým se podařilo sice vyhnout palebné smršti z Bismarcku, ale samotnou loď zasáhnout torpédem pouze jednou. Toto torpédo navíc nezpůsobilo žádné škody. Těsně před půlnocí 24. května se ještě rozpoutala krátká přestřelka na velkou vzdálenost mezi Bismarckem a Prince of Wales, ale i tentokrát bez zásahů.
V neděli 25. května se po 31 hodinách podařilo německé bitevní lodi poprvé své pronásledovatele setřást, avšak za dalších 31 hodin byl opět spatřen hydroplánem Catalina, startujícím ze severního Irska. Většina lodí z Královského a spojeneckého námořnictva, ale v té době už plula ke svým domovským přístavům, aby doplnili palivo. Avšak ještě toho dne před soumrakem mohly zaútočit letouny z letadlové lodi Ark Royal. I kdyby se jim nepodařilo Bismarck potopit, mohli by ho alespoň zdržet , aby ji ostatní lodě mohli následujícího dne znovu dostihnout.
Večer se uskutečnil první nálet Swordfishů z Ark Royal, který se moc nepovedl, neboť osádky letounů si spletly křižník Sheffield s Bismarckem a zaútočily na něj. Naštěstí byla jejich torpéda vybavena novými magnetickými roznětkami a explodovala okamžitě po dopadu na vodu. Druhý nálet, o dvě hodiny později, byl už úspěšnější. Přes půl hodiny nalétávalo 15 Swordfishů námořního letectva v silné protiletadlové palbě na německou loď. Podařilo se jim zasáhnout cíl pouze dvěma torpédy. První zásah nezpůsobil žádné škody, ale druhé torpédo zablokovalo Bismarckovo kormidlo. Němci později uváděli, že pravděpodobnost tohoto zásahu je 1:100 000. Bismarck začal opisovat velký kruh a havarijní čety se zoufale snažily alespoň částečně obnovit ovladatelnost lodi. Nakonec se vydal na severozápad. Na ploužící se Bismarck nato zaútočilo pět torpédoborců zajištujících ochranu velkých bitevních lodí, z řad britského námořnictva, před ponorkami. V bouřlivém moři a temnotě se rozpoutal divoký souboj, jehož průběh čas od času osvítily britské osvětlovací granáty. Ani torpéda britských plavidel, ani granáty Bismarcku nenašly cíl, ale němečtí námořníci věděli, že s příchodem úsvitu bude jejich osud zpečetěn.
Poslední dějství tohoto námořního dramatu, které trvalo osm dní a odehrávalo se v celém severním Atlantiku, začalo 27. května krátce po 8.45: na Bismarck zahájily palbu lodě
King George V a Rodney. Posádka německé bitevní lodi bojovala ze všech sil až do 9.31, kdy na Bismarcku utichlo poslední dělo. Další hodinu byl Bismarck vystaven zničující palbě britských lodí. Jeho nástavby byly rozstříleny na kusy, v podpalubí zuřily požáry, ale stále se ještě nepotápěl.
Tou dobou se většina britských lodí musela stáhnout, neboť jim hrozilo, že jim dojde palivo. Odplouvající admirál britského námořnictva proto nařídil křižníku Dorsetshire, kterému ještě zbývala torpéda, aby se k německé lodi přiblížil a dovršil její zkázu. Němci však tvrdí, že přesně v tom samém okamžiku odpálili v podpalubí nálože a otevřeli ventily záklopek Velká loď se začala nakláňet a převracet a v 10.39 zmizela ve vlnách.
Závěr
Potopením Bismarcku byl Hood pomstěn. Hitler, jehož kriegsmarine nebyla nikdy příliš silná, si uvědomil, že jakmile se jeho zbývající lodi objeví na moři, čeká je podobný osud. Proto zakázal bitevním lodím vyplouvat do Atlantiku, takže hrozba, kterou vzbuzovaly Scharnhorst, Gneisenau a Tirpitz se podstatně snížila. Velkoadmirál Raeder k tomu poznamenal: „Ztráta Bismarcku rozhodujícím způsobem ovlivnila další průběh války na moři.“
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1695