Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát
|
Krize
na území bývalé Jugoslávie
kořeny,
průběh, řešení a současná situace
sahají až daleko do minulosti, jeden z prvopočátků byla prohra Srbského království v bitvě na Kosově poli roku 1389, jejím důsledkem bylo vazalství Osmanské říše, jehož důsledky ovlivňují celou oblast do dnešních dnů.
Hlavní příčiny politické nestability Balkánského poloostrova:
1) Během 16. století si Osmanská říše zcela podmanila celý jih Balkánského poloostrova, vedlo to k rozdělení jak náboženskému, tak hospodářskému. Zatímco sever byl v područí Rakousko – Uherska a celkem prosperoval, jih se stával stále zaostalejším.
2) Druhým faktorem je náboženská roztříštěnost. Na území býv. Jugoslávie žije mnoho etnických skupin, které vyznávají různá náboženství. Jsou zde pravoslavní Srbové a Černohorci, jež převzali svou víru od Řeků, muslimští Bosňané a Albánci, kteří ji převzali od Turků a katoličtí Chorvaté a Slovinci, kteří byli ovlivněni náboženstvím Rakušanů.
Historie konfliktu začíná již v 18. a 19. století,
kdy byl Balkánský poloostrov centrem vyřizování sporů a mocenských her
mezi jednotlivými mocnostmi, ty si zde nejprve chtěly vytvořit nárazníkové
pásmo proti Turkům. Jak turecká moc slábla uviděly jednotlivé mocnosti šanci
na rozšíření svého území. Na konci 19. století dosáhla srbská vláda
určité autonomie, ale došlo k nechvalně známému atentátu na následníka
rak.trůnu a Rakousko – Uhersko vyhlásilo válku a území anektovalo. Po
skončení první války bylo vyhlášeno společné Království Srbů,
Chorvatů a Slovinců. Během druhé svět. války se království připojilo k Německu,
ale proti vůli lidu, v té době začali křivdy, které tíží celou
společnost dodnes. Chorvatští Ustašovci, zahájily politiku genocidy vůči
Srbům, Rómům a Židům. Zatímco Mussolini v Albánii, pod kterou patřilo
i Kosovo rekrutoval do SS místní muže. V Srbsku protiněmecká opozice
začala bojovat jak proti němcům, tak vzájemně proti sobě. Z tohoto
boje vyšel vítězně pozdější velký sjednotitel Jugoslávie Josif Broz
Tito.
Po válce nechal
Tito popravit svojí opozici a na všechny zlé Srby se mělo zapomenout. Mělo
být vytvořeno federativní zřízení poskytující všem národnostem stejná
práva. Byla opakovaně měněna ústava, aby se posílily lokální centra.
Konečnou rozhodovací moc však ponechal Tito svojí osobě, jeho diktátorská
moc byla zakotvena i v ústavě, která se ale postupně měnila tak aby
nemohl již přijít žádný jeho nástupce. Když v roce 1980 Tito umírá,
zanechává po sobě velice složitý systém, který nemůže fungovat bez jeho
osoby (např. Srbsko mělo na svém území dvě autonomní oblasti, které
mohly vetovat veškeré jeho rozhodnutí, ale do jejich záležitostí nesměly
Srbové zasahovat). Moc byla přenesena z centra na šest republik a dvě
autonomní oblasti. A zde je počátek Jugoslávské krize vedoucí k dalším
četným občanským válkám.
Obrovské zadlužení počátkem 80. let vyvolalo potřebu reforem, které se ale postupem času ukázaly nerealizovatelnými. Životní úroveň rychle klesala a zvyšovala se inflace ( v polovině 80. let 100%, ale v roce 1989 až 2500%).
Ve vyspělejších státech se spojovalo reformní hnutí s odporem proti centrální komunistické vládě. Dvě nejvyspělejší republiky – Slovinsko a Chorvatsko již nechtěly doplácet na zbytek státu. Když na začátku roku 1991 odmítli srbští komunisté pod vedením Slobodana Miloševiče jmenovat o čela nové vlády jejich zástupce, vyhlásily obě republiky samostatnost. Což prakticky znamenalo rozpad Jugoslávie. Za hranicemi Srbska, ale zůstalo přes 1,9mil. Srbů (600tis. v Chorvatsku a 1,3 miliónu v Bosně a Hercegovině). Chorvatská vláda odmítla poskytnout Srbům žijícím na jejím území autonomii, ti proto na konci roku vyhlásily na třetině státu Republiku srbská Krajina z níž byla vyhnána většina etnických Chorvatů. Do bojů mezi separatisty a Chorvatskou armádou zasáhla i federální armáda ovládaná Srby, která se zpočátku snažila zaútočit na Slovinsko, odtud byla vytlačena a tak přenesla boje do Chorvatska. Na jaře 1992 se situace stabilizovala a do země byli vyslány jednotky OSN (UNPROFOR), aby dohlížely na stabilizaci situace. V srpnu 1995 obsadila chorvatská armáda většinu krajinského území a došlo k opačnému posunu obyvatel a většina Srbů byla vyhnána do Bosny nebo do Srbska.
Na jaře roku 1992 vyhlásily samostatnost vlády v Makedonii a Bosně Z býv. Jugoslávie tak zbyla pouze Černá hora a Srbsko.
Proti bosenské nezávislosti (vládu byla držena muslimskými nacionalisty – Alija Izetbegović), prudce vystoupily místní chorvatské a srbské komunity. V té době zde operovaly federální jednotky, které se snažily podporovat bosenské Srby. Pod mezinárodním tlakem se musely stáhnout a nakonec se tak stalo, ale zanechaly na místě veškerou techniku, která tak připadla do rukou bosenským Srbům. Ti stejně jako v Chorvatsku začali provádět vyhánění ostatních etnik a vyhlásily samostatný stát – Republiku Srbskou. Nakonec byla situace vyřešena rozdělením Bosny a Hercegoviny na muslimsko – chorvatskou federaci (Federace Bosna a Hercegovina) a Republiku Srbskou. Rada bezpečnosti OSN nedala patřičně najevo svou vůli zasáhnout, i když předtím rozšířila působnost jednotek UNPROFOR i na Bosnu. Srbové stále vyvíjeli tlak na rozdělené území a situace se stále zhoršovala. Vůdce bosenských Srbů Karadžič odmítl dále vyjednávat a neustále stupňoval útoky proti tzv. bezpečným zónám. Nakonec musel pod hrozbou leteckých útoků přijmout dohodu (Daytonská dohoda), která poskytovala 49 %území Srbům, ačkoli tvoří pouze 1/3 obyvatel a 51% připadlo muslimsko – chorvatské federaci.
Za vojenskou podporu postojů srbských separatistů byly na zemi uvaleny hospodářské sankce. Ty ovšem nezabíraly a Miloševič neustále stupňoval podporu nacionalismu Srbů za hranicemi i uvnitř své země.
K daleko tvrdším opatřením, než jsou hospodářské
sankce, přistoupil Západ na jaře roku 1999, kdy letouny NATO bombardovaly Bělehrad
a ostatní jugoslávská města, aby tak přinutily svazovou republiku ukončit
genocidu civilních obyvatel v Kosovu. Jugoslávská armáda dokončila genocidu na většinovém albánském
obyvatelstvu, kterou systematicky přitvrzovala od roku 1989. Na sto tisíc Albánců
bylo vyhnáno do okolních zemí, většina měst zničena. Návrat obyvatel byl
možný až po intervenci mezinárodních sil. Ihned poté došlo k obrácenému
jevu a Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) vyhnala ze země tisíce Srbů. Na
kontrolu návratu a soužití mezi srbskými a albánskými obyvateli musel být
do země vyslán mezinárodní ozbrojený kontingent (KFOR).
Mezinárodní soudní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii obvinil prezidenta JSR Slobodana Miloševiče a další představitele Jugoslávie a generálního štábu z válečných zločinů v Kosovu. Po ukončení náletů NATO se konaly po celé Jugoslávii demonstrace proti režimu S.Miloševiče. V říjnu 1999 podepsali předáci 17 opozičních stran úmluvu s cílem odstranit legální cestou režim prezidenta JSR Slobodana Miloševiče.
Teprve v prosinci 2000 se konaly předčasné parlamentní volby v Srbsku, ve kterých zvítězila Demokratická opozice Srbska (DOS) nynějšího prezidenta JSR Vojislava Koštunici. V listopadu 2002 se Svazová republika Jugoslávie přejmenovala na Srbsko a Černou Horu, s autonomií pro Kosovo se v nové ústavě nepočítalo, jednoznačně je uváděno jako součást Srbska ( fakticky je však západním protektorátem). V poslední době stupňují zejm. Spojené státy tlak na řešení situace, neboť si chtějí uvolnit jednotky pro případný konflikt s Irákem. USA podporují i krajní řešení – vyhlášení nezávislosti, což by ovšem vyvolalo vlnu etnického rozpadu i v okolních státech a vneslo znovu do celého regionu nestabilitu.
V roce 2002 proběhly ve většině býv. Jugoslávských států volby, které jen ukázaly jak je nemožné se dohodnout. Jednotlivé strany nedokázaly oslovit více než jedno etnikum. Až letošní rok ukáže, jaký mají doopravdy zvolení zástupci mandát a schopnost se dohodnout a dělat ústupky. Zatím zůstávají všichni neoblomní, ale mír může zachovat jen patová situace, kdy nikdo nebude vítězem a nikdo poraženým.