Řecko a řecké dějiny
ŘECKÁ HISTORIE
Nejzajímavější období Řecké historie:
Řecké dějiny jsou jak v evropském tak v světovém kontextu velikou zvláštností. Řecko jako kolébka evropské kultury nikdy nebylo velikou říší, s výjimkou krátkého období vlády Alexandra Velikého. Vždy to byly malé městské státy vázané spolu pouze různými dohodami. Občas došlo mezi nimi i ke krutým bojům. Čím bylo Řecko pro Evropu, tím byla pro Řecko Kréta, malý , ale významný ostrov mezi Egejským a Lybijským mořem. Ta byla v dobách své největší slávy (přibližně před 3 500 a 4000 lety ) velice mírumilovný stát, který pro svou obranu i rozvoj využíval výlučně svého mocného loďstva, takže např. na Krétě nenajdeme opevněné paláce. Nejslavnější antické památky např. slavný aténský Parthenon či vlastně celá Akropole byla vybudována ve velmi krátkém období Periklovy vlády. Přes onu roztříštěnost se Řekové dokázali ubránit i tak mocným říším jako byla říše perská. Jediné období, kdy bylo Řecko opravdu velkou říší byla vláda Alexandra Velikého (Makedonského). Toto období trvalo přibližně 11 let. Ironií je, že střed této říše nebylo to pravé antické Řecko, za které považujeme Athény případně Spartu, ale do té doby téměř bezvýznamná oblast Makedonie.
Trojská válka – úvod:
Byla nebo nebyla trojská válka? To je otázka, na kterou asi dnes odpověď nenalezneme. Určitě však nevypukla pro spor o ženské kráse, určitě nevypukla proto, že trojský princ Paris unesl Helenu, ženu spartského krále Menelaa. Trója, o které nikdo až do konce minulého století nevěřil že existovala, bylo velice silné město postavené na strategicky významném místě, a sice na tureckém pobřeží malé Asie blízko dardanelského průlivu. Proto mohlo velice dobře kontrolovat tuto důležitou obchodní cestu. Současné vykopávky v Tróji jasně ukazují výhodnou pozici tohoto místa. Trója byla mnohokráte zničena a mnohokráte opět vybudována. K tomu by samozřejmě nebylo docházelo, kdyby se jednalo o nějaké méně významné město. Vzhledem k tomu, že v době trojské války Řekové ještě neznali písmo, čerpáme pouze z tradicí zachovávaných a původně pouze ústně předávaných Homérovi. Zajímavé je, že se Homér ve svých eposech soustředí až na poslední rok války (v eposu Ilias). V eposu Odysea popisuje návrat asi nejslavnějšího řeckého veterána Odyssea z trojského bojiště na rodnou Itaku.
Mínojská Kréta:
Nazýváme-li Řecko kolébkou evropské kultury, musíme nazvat Krétu kolébkou řecké kultury. Ještě dávno předtím, než Řekové začali osídlovat pevninské Řecko, vznikala již na Krétě rozvinutá civilizace. Tato kultura vznikala především na obchodní bázi nikoliv na bázi válečné a přibírala mnoho prvků tehdy již bohatě rozvinuté kultury egyptské. Velkou zvláštností krétské kultury je především její mírumilovnost, kterou dokazuje například to, že na Krétě nenajdeme žádné opevněné paláce, opevněné hrady. To znamená, že se Kréťané nebáli žádných válek. Kréťané byli především vynikající mořeplavci a obchodníci. Samozřejmě s rozvojem obchodu rostlo i bohatství ostrova samého a s bohatstvím ostrova rostla i kvalita řemesla především keramiky i zlatnických prací. Velkolepé paláce, které tou dobou na Krétě vznikaly, ( především palác v Knossu) zadávaly Řekům v pozdějších letech důvody k mnoha pověstem, například o labyrintu. Labyrint vznikl ze slova Labrys což je oboustranná sekera, jeden z největších krétských symbolů. Labyrint je tedy palác oboustranné sekery, ovšem pro lidi, kteří touto dobou žili v podstatně kulturně nižší úrovni musel být tento palác pravým labyrintem neboli bludištěm. Vzhledem k tomu že historie Kréty je velice svébytná a vlastně končí ještě daleko dříve než se začíná rozvíjet vyšší stupeň kultury na pevninském Řecku, věnujeme jí naprosto oddělenou část našich stránek.
Mykény:
Období vrcholu krétské kultury, tj. počátkem druhého tisíciletí před Kristem, začíná postupné osídlování peloponéského poloostrova a pevninského Řecka. Tito dobyvatelé zezačátku vraždili místní obyvatelstvo. Pak s ním však začali splývat a jejich rodoví náčelníci se stávali skutečnými vládci. Svojí moc opírali o svou stráž, ze které časem vznikla šlechta, aristokracie. Začínají vznikat první města, v jejichž okolí se soustředili i obyvatelé a tím vznikali i první městské státy. K nejvýznamnějším městským centrům té doby patřili Mykény, Týrins, . ostatně jsou to jména která velice dobře známe z Homérových básní Ilias a Odyssea. Asi nejmocnější město té doby byli Mykény. Byly proslulé svým, měla veliký vliv i vyspělá kultura krétská, která byla v tomto období na svém vrcholu. Mykény se velice rychle od Kréty učily, takže vznikla pozoruhodná kultura krétsko – mykénská. Po zániku Kréty, pravděpodobně způsobené zemětřesením a výbuchem sopky zlatem, Homér mluví o Mykénách bohatých zlatem. Samozřejmě, že na Mykény, které měly velice silnou pozici na pevninském Řecku na dnešním ostrově Santorini, zůstávají Mykény jediným mocenským střediskem tehdejšího Řecka.
Vpád Dórů:
Nerovnoměrný rozvoj řecké kultury významně narušil vpád dalšího řeckého kmene, kmene Dórů. Je velikou záhadou, jak je možné, že primitivní dórské kmeny dokázaly zničit tak vyspělou civilizaci, jakou byla mykénská kultura. Jako důvody se uvádí obvykle především fakt, že Dórové znali již železné zbraně, zatímco mykéňané měli jen zbraně bronzové. A druhý důvod může být ten, že Achájové neboli Mykéňané měli pouze - dnes bychom řekli - profesionální armádu, zatímco dórských výbojů se aktivně zúčastňovali všichni bojeschopní muži. Dobytá území osidlovali. Přesto se jim nepovedlo dobýt celé Řecko, například Attiku neboli okolí Athén a ionské ostrovy zůstali pod vládou Achájů. Vpád Dórů znamenal na přibližně 300 let veliký krok zpět a zničení původní kultury. Teprve 250 až 300 let po vpádu Dórů se znova vytváří nové písmo. Kupodivu nepřevzali písmo staré řecko – mykénské kultury, ale vytvořili písmo nové na základě písma fénického. Dórská invaze zapříčinila i to, že se některé achajské rody přemístili z pevninského Řecka na středomořské pobřeží Malé Asie a vznikla tím mnohá slavná města jako je Miletos a další.
Řecká kolonizace:
Přibližně 300 let po vpádu Dórů na řecké území začíná nový rozvoj řecké kultury. Rozvíjí se především obchod, který stimuluje rozvoj dopravy. Tou dobou se začínají stavět velké námořní lodě. Objevují se první jednotné míry a váhy, které usnadňují obchod a především se začínají razit i mince, které velice rychle vytlačili obchod výměnný. Díky všem těmto změnám dochází k mohutnému rozvoji řecké populace. Řecko je však zemí relativně chudou , která není schopna uživit příliš mnoho lidí. Proto začíná tzv. řecká kolonizace. Řekové hledají nová místa a osídlují nové oblasti. Je to především Itálie, celé pobřeží Malé Asie a dostávají se až do dnešní Francie, například do okolí dnešního Marseille. Zajímavé je, že toto osídlování není osídlování válečné , ale noví osadníci se snažili především přinášet novou kulturu a civilizaci. Snažili se s původním obyvatelstvem spíše obchodovat. Tou dobou nastává veliký rozmach řecké kultury, řecké civilizace, avšak nikdy nedošlo ke spojení všech Řeků v jeden mohutný státní celek. Veškeré osady byly na svých mateřským centrech zcela nezávislé, pouze s nimi obchodovali.
Městské státy:
Ani v době největší slávy Řecka neexistovala žádná řecká říše. Řecko se vyvíjelo hlavně v malých městských státech, které spolu uzavírali různé dohody jak obranné tak útočné a bohužel často válčili i mezi sebou. Mezi nejvýznamnější městské státy na vrcholu řecké civilizace patřili Sparta a Atény. Dva naprosto odlišné státní celky. Atény se snahou o demokracii - Sparta s maximálním vojenským potenciálem. S maximální askezí. Městské státy byly relativně malé a tvořili je vlastně pouze město a jeho nejbližší okolí. Toto město bylo vždy centrem místního obyvatelstva jak pro obchody, tak pro práci a tak i pro obranu. Jenom několik městských států bylo větších a ty měly okolo 100 000 obyvatel. O velikosti městského státu si můžeme udělat představu na příkladu Sparty, která byla jedním z největších co se plochy týče, avšak území bylo velmi řídce obydleno. Pěší cesta od jedné hranice ke druhé trvala asi dva dny. Na přiložené mapce jsou červeně vyznačeny oblasti dvou nejvýznamnějších městských států - Sparty na Peloponésu (nižší oblast) a Athén v Attice (vyšší oblast).
Atény – rozvoj:
Zatímco síla a moc Sparty stála výlučně na její moci, vojenská síla a moc Atén vznikala na bázi kulturní a obchodní. Atény nebyly nikdy tak dobrými válečníky jako byli Sparťané. Zato byli velice dobří zemědělci, řemeslníci a především obchodníci. Svoboda měla pro ně velký význam. . Za zakladatele aténského státu bývá považován hrdina Théseus, syn Egeiův. Zpočátku vládli králové. Po smrti posledního krále se stanovila vláda aristokracie. Bohatým aristokratům patří většina půdy a začínají se projevovat velké sociální rozdíly. Vzhledem k tomu, že řecká půda je těžko obdělávatelná ,stávalo se, že řečtí zemědělci dali půdu do zástavy bohaté aristokracii . Když se neurodilo, přišli o půdu, dali do zástavy sebe a přišli do otroctví. Tento fakt vedl k velikému povstání ,které bylo potlačeno. Aristokraté však pochopili, že přišel čas zásadních změn a pověřili jednoho z úředníků (archonta), aby připravil nové zákony. Tento úředník se jmenoval Drakón a zákony opravdu sepsal. O jejich kvalitě asi nejlépe vypovídá to, že dodnes známe pojem drakonická opatření - jsou to velice drakonická pravidla. Definitivní zlom přinesl až vládce Solón, který vyhlásil úplnou amnestii, zrušil dosavadní dluhy a vykoupil občany, kteří se pro dluhy stali otroky. Zakázal také, aby tímto způsobem mohli být občané prodáváni do otroctví. Po Solónovi přichází do čela státu tyran Peisistrátós. Musíme si uvědomit, že tyran v té době neznamená to samé co dnes - v té době to bylo označení vlády jediného muže. Ale byl to poslední panovník, poté byla tyranida nahrazena demokracií - podle řeckých slov démos = lid, kratos = vláda. Na první mapce vidíme přibližný rozsah Athénského státu, na druhé vlastní opevnění Athén včetně hradeb k přístavu.
Řecko - Perské války:
Řecko – perské války patří jednoznačně k jednomu z nejvýznamnějších bodů řecké historie vůbec. Je to také období , na které jsou Řekové právem hrdi a je to také období ,kdy se poprvé a naposled za celé období anticko – řeckých dějin dokázali všechny městské státy spojit na obranu proti jednomu velkému nepříteli. V polovině 6. stol. př. Kr. na území dnešního Iránu vznikají základy perské říše. Tato říše se velice rychle rozmáhá a dostává se až do malé Asie, kde touto dobou již byli řecké kolonie a řecké osady. S těmito osadami žili ze začátku Peršané v dobrých vztazích ,avšak čím více rostla jejich moc, tím více utlačovali Řeky, až je úplně podrobili. Řekové však jsou národem velice svobodomyslným, a proto se roku 500 př. Kr. vzbouřili. Centrem povstání byl řecký Milet. Toto povstání bylo zpočátku velice úspěšné, ale perská říše byla přec jenom velice silný . Vzhledem k tomu, že se Miletu dostávalo jen velice malé podpory z řecké strany ,bylo povstání potlačeno. Naopak i malá podpora pevninských Řeků se stala záminkou pro perského krále Dareia pro ovládnutí celého Řecka.
Sparta:
I slávisté dneska uznávají pojem spartánská výchova. Co to bylo? Sparťané byli považováni - a to zcela jistě právem - za nejlepší vojáky v řeckých dějinách. Už v mládí byli totiž všichni hoši cvičeni pro vojenské účely a vojenským zásadám byla také podřízena celá jejich výchova. Pro spartského vojáka neexistoval ústup nebo porážka, znal buď vítězství nebo smrt. Ostatně vzpomeňme si na bitvu u Thermopyl. Největší význam byl ve Spartě kladen na tělesnou, duševní zdatnost a na vysoké mravní hodnoty. Na rozdíl od Atén zde nebylo tak rozvinuto čtení a psaní. Spartě vládli dva králové, kteří však byli pod kontrolou 5 vysokých úředníků zvolených z místní šlechty. Tito králové však neměli neomezenou moc - samozřejmě s vyjímkou války. Do boje vedl vojsko vždy jen jeden z těchto králů, druhý se staral o správu města. Sparta měla i něco, čemu bychom dnes mohli říci horní a dolní komora parlamentu - tedy radu starších a lidové shromáždění. Ve Spartě se žilo na velice nízké úrovni. Jakýkoliv přepych byl považován za změkčilost. Řemeslo i obchod byli na velice nízké úrovni. Jediné co Spartu dělalo Spartou, tedy jedním z nejmocnějších řeckých států, byla její silná armáda, která čítala 10 000 mužů.
Nástup Makedonie:
Když se roku 359 př. Kr. ujal vlády makedonský král Filip II., Řekové nemohli tušit, že jejich samostatnosti je odzvoněno. Filip totiž nejdříve reorganizoval makedonskou státní správu a tím ji i hospodářsky pozvedl. Z druhořadého státu vybudoval velmoc a už tou dobou se začal připravovat na realizaci své touhy: vládnout a sjednotit celého Řecko. Jako rozumný muž však nevytáhl rovnou do boje, ale začal pracovat nejdříve na bázi diplomatické. Získával spojence, zasahoval do sporů mezi ostatními státy a řešil je, čímž jeho vliv rostl. Samozřejmě už tehdy někteří Řekové pochopili, že je v sázce svoboda celého Řecka. Asi neslavnější z těch, kteří se mu postavili na odpor, byl Demosthénes. Dodnes jsou známy jeho ostré proslovy, kterým se říká Filipiky. Žádný, byť sebeostřejší řečnický projev ještě nikdy nezastavil útočníka. Řecko začalo mobilizovat své síly. Do spojeného řeckého vojska se však nepostavili všichni. Bojovaly tou dobou pouze Athény a Théby, tedy celkem necelých 30 000 mužů. Rozhodující bitva se odehrála roku 338 př. Kr. u Chaironeie. Vzhledem k tomu, že síly byli téměř stejné, výsledek bitvy byl nejasný. Thébané se bránili, Athéňané dokonce útočili. Mezi oběma řeckými křídly však vznikla mezera, do které se vrhl sám Filip. Když mu hrozilo obklíčení a zabití, zasáhl do bitvy jeho tehdy osmnáctiletý syn Alexandr.V čele jízdy napadl thébské řady a úplně je rozprášil. Tím rozhodl tuto bitvu a rozhodl i definitivně o otázce řecké samostatnosti až do začátku 20 století. Filip v této bitvě zvítězil. Jako moudrý panovník však pokořené národy neničil, naopak, zachoval jim dosavadní svobody a zakázal jim řešit osobní spory zbraněmi. A navíc jim navrhl společné tažení proti společnému nepříteli, kterým byla Perská říše. Tohoto tažení se však nedočkal, protože zahynul rukou zákeřného vraha.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát