Anežka Česká
Anežka Česká
Život
Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Všechny děti z prvního manželství byly zavrženy, až na dceru Markétu. Anežka měla velké štěstí, protože se narodila v té době, když Otakarova první žena Adléta umírala. Anežka měla možnost vyrůstat v láskyplném prostředí, ale velice brzo, z důvodů sňatkových pletek, byla poslána na vychování do ciziny. Tato velmi krásná žena měla rušný běh života, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Pojil ji velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratrovi a pozdějšímu králi Václavu II.
Byla velice nezávislá a ctižádostivá. V jejích 19 letech jí zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám v dopise papeži řekl, že „…abych řekl pravdu, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost před všemi jinými lidmi…“. Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu. Žila v době vlády papeže Inocence III., kdy měla církev vůbec největší moc – pravomoc volit císaře. V té době se zvyšovala úcta k ženám, protože „kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly“.Velmi populární byly náboženské obrazy madon a rozvíjí se rytířství a kultura.
Neúspěšné sňatky
Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici. Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Avšak mladý nápadník náhle zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k řeholníkům do Doksan. Měla se zde učit psát. „ Nezapomeňme však zdůraznit, že Anežka byla výjimečné dítě, že se vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, místo toho se zajímala o modlitby a další náboženské věci.“ Když bylo Anežce osm let začal se otec zajímat o vdavky své nejmladší dcery. Usiloval o spojení s Hohenštaufy a zaslíbil jí tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II., Jindřichovi VII. Štaufskému. Anežčino věno bylo velmi vysoké -třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy budoucí císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského. Ale v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně arcibiskupem Engelbertem, intrikovat a obrátit pozornost Hohenštaufů k anglické princezně. Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Jednou však patnáctiletý Jindřich vyslovil: „Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!“ a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Markétou Babenberskou, Leopoldovou dcerou. Byla to Markéta, se kterou se o čtvrt století později oženil „ král železný a zlatý“, Přemysl Otakar II.
V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů. Dlouho však nečekala, protože následujícího roku přijelo do Prahy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil. Poté se náhle začal o Anežku znovu zajímat římský král Jindřich VII. Štaufský. Ani mu nevadilo, že je již mnoho let ženatý s Markétou Babenberskou, ani to, že Anežku před lety nevkusně odmítl. Počínání Jindřicha hlavně vyděsilo jeho otce , Fridricha II., a proto ho rychle usmířil s jeho ženou Markétou, ale také je raději poslal na dalekou Sicílii. Jako poslední se o Anežku ucházel sám německý císař Fridrich II., bylo to vůbec poprvé kdy císař učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr přenechal v rozhodnutí o její osobě naprostou volnost.
Vstup do kláštera
Když se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala Anežka osud pevně do svých rukou. V církevních ctižádosti Anežku nejvíc ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská, která po smrti svého manžela Ludvy Durynského založila špitál menších bratří v Marburku. Alžběta zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Anežka byla přesná kopie dobročinnosti své sestřenice. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský klášter řádu svaté Kláry. Byl to velkolepý podnik který neměl v Čechách analogii. Ženy, které se rozhodly vstoupit do kláštera, byly nejdříve uvedeny do noviciátu- zkušební doby čekatelů řeholnického stavu. Když se novicka po roce rozhodla, že se stane řeholnicí, musela nejdříve složit slib jeptišky. Klášter se stal až do Anežčiny smrti jejím jediným domovem. K jídlu dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend. Do kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera na jaře roku 1234. Brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Bylo jí mnoho tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se titulovala jako „učednice svatého Františka, sestra českého krále“. Řehole svaté Kláry se v této době vyznačovala značnou přísností. Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci.
Svatořečení
Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí. Z let 1235 až 1242 známe víc než dvacet listin psaných Řehořovi IX., ve kterých jsou dotazy, prosby a náměty k vyplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení. Anežská legenda, která se o jejím životě zachovala, praví „o převeliké pokoře a poslušnosti její“, „ o svaté a pravé chudobě této panny“, „ jak tvrdě trýznila tělo své“, „o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní“, „o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu“a „o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným“. I její mateřská přítelkyně sv. Klára, se kterou si dopisovala, jí ve svém třetím dopise napomíná: „Poněvadž naše tělo není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…“
O založení vlastního řádu, se Anežka pokusila s pomocí svého bratra i v roce 1237. Starý papež Řehoř však od začátku chápal původní motivaci Anežčiny horlivosti. Papež, který se sám před léty podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy opatrně odmítl.
Již za života Řehořova se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti značení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem pouze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256. nový řád se těšil v Praze velké přízni. Proto mohl opustit prostory u svatého Haštala a získat důstojnější postavení v kostele svatého Petra na Poříčí. Mniši však zde pobyli velmi krátce a natrvalo se usadili až u Juditina mostu – v kostele svatého Františka.
Aktivity
Kromě toho co všechno Anežka dělala, nepřestala zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí ještě v této době plně na straně papežské kurie.
Měla i jistý podíl na zlomení odporu Štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II. Anežka zprostředkovala králi v roce 1249 nejen příznivý obrat v pražských městech, ale podílela se také na smírném vyřešení sporu mezi oběma muži, které však bylo pouze dočasné.
V Anežce však zůstává ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v té době, kdy její synovec, Přemysl Otakar II. , „Král železný a zlatý“ , ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců.
A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 1276 zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského, Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou – konají se za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.
Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Po králově smrti nastala v kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha. Když nebylo v Čechách co na sebe nebo něco k jídlu, věřila Anežka v Boha, že jí sešle dobré jídlo i oblečení. Také bylo od Anežky velmi šlechetné, že v tak hrozných dobách, přibírala do kláštera na Františku další a další lidi, jako byla třeba vdova Kunhuta, která se po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi uchýlila právě do kláštera na Františku, kde Anežka zatím vychovával její dceru Kunhutu.
Smrt a kanonizace
Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba „Braniborů v Čechách“. Zemřela dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře, kde si přál být pochován i její bratr Václav I. Klášter se stal pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci. Zemřela však příliš brzy.
Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. Nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold, nenašlo všechno tohle snažení úspěchu.
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před „sametovou revolucí“ dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.
Anežský klášter
Anežský klášter byl založen při hradbách Starého města roku 1233 a je klenotem naší ranné gotiky. Je to celý architektonický komplex, sloužící jako dva kláštery- panenský a mužský. Tyto sdružené sněmy sousedily, ale život v nich probíhal odděleně. Oba kláštery měli svou vlastní kvadraturu- čtvercovou rajskou zahradu, která sloužila k rozjímání.
Plánovaná adaptace na trestnici, nebo dokonce demolice naštěstí neproběhla, neboť vznikla snaha uchovat tuto významnou památku rané gotiky. Anežský klášter získal statut národní kulturní památky a díky nákladné rekonstrukci se stal v letech 1956-1980 obrazárnou Národní Galerie, v níž můžeme shlédnout české obrazy pocházející z 19. století.
Anežka Česká- bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas také v královském hermelínu. Můžeme ji také vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.
Seznam použité literatury:
• Anežka Přemyslovna - Zdeněk Kalista
• Velké dějiny zemí koruny české II. - Vratislav Vaníček
• Přehled dějin Československa I. - Jaroslav Purš, Miroslav Kropilák
• České země za posledních Přemyslovců- Zdeněk Bígl
• Toulky Českou minulostí - Petr Hora
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát