Královna Viktorie
Královna Viktorie
- se narodila 24. května 1819 v Londýně. Byla dcerou Eduarda, vévody z Kentu – 4. syna krále Jiřího III. Edvard zemřel náhle 22. ledna 1820, ani ne dva roky po narození Viktorie. Šest dní na to skonal Jiří III. a králem se stal princ Jiří., ale nikdy se mu nenarodil následník trůnu. Jeho bratrovi Vilémovi, vévodovi Clarence se r. 1821 narodilo ještě druhé dítě, ale i to záhy po narození zemřelo, a tak do popředí zájmu se dostala malá Viktorie.
Bylo to dítě prudké povahy, nechtělo se jí učit literám a teprve v pěti letech příchodem německé vychovatelky Fräulein Lehzenové, dcery hanoverského pastora, nastala změna. Dítě se potom jaksi uklidnilo a řádně plnilo své denní povinnosti. Viktorka měla vekmi ráda svoji učitelku a strýčka Leopolda, který zůstal v Anglii i po smrti své choti Charlotty. Byla vychovávána stranou dvora. Teprve v 7 letech ji pozval Jiří IV. i s matkou do Windsoru a dal jí na jevo, že nemá nic proti ní. Naděje na dítě se už vzdal. Dlouho už nekraloval. Zemřel r. 1830, po 10leté vládě. Na trůn nastupuje jeho bratr vévoda z Clarence, jako Vilém IV.
Vilém neměl dětí a Viktorie byla proto uznána parlamentem za pravděpodobnou dědičku trůnu. Bylo jí tehdy 12 let. Když jí řekli, že bude královnou, zarazila se, ale hned dodala: >>Já budu hodná.<< Prožila mládí pod přísným dozorem, nebyla nikdy o samotě. Když odložila panenky, přišly na řadu hudba, tanec a učení se jazykům. Uměla nejdříve německy, potom anglicky a francouzsky, později také trochu italsky a latinsky. Ovzduší, v němž vyrůstala, bylo na neštěstí jen ženské. Když jí bylo 11 let, odjel její strýček Leopold do Belgie, kde se stal králem, a tím zmizel jediný muž, který měl vliv na její výchovu. Jejím srdcem vládla Lehzenová, kterou učinil Jiří IV. baronesou. Když bylo Viktorii 17 let, navštívili ji bratranci Arnošt a Albert, synové matčina nejstaršího bratra, vévody sasko-koburského, a ženské okolí princezny bylo tak zpestřeno zjevy mladíků, kteří na její mysl působili silným dojmem. Ve svém deníku si Viktorie tehdy poznamenala, že Albert se jí převelice líbil. To bylo její prvé setkání s budoucím chotěm, kterého milovala celý život.
Se švagrovou, matkou Viktorie, se Vilém IV. neměl rád. Ona ho také považovala za pošetilého starocha, a o sobě si myslila, že je matkou dědičky Anglie, že jí patří budoucnost. Viktorie měla krále docela ráda a on jí jednou nabídl roční rentu 10 tisíc liber šterlinků, ale pod podmínkou, že bude o ní rozhodovat sama bez matky, kterou to ovšem velmi ranilo.
Vilém dlouho postonával a konečně se zhroutil. Skonal 20. června 1837. Když Vilém vydechl naposled, vydal se hned arcibuskup canterburský a nejvyšší komoří do zámku, v němž bydlela Viktorie, aby jí oznámil onu novinu. Bylo ještě časně ráno, Viktorie je přijala v županu, jak vstala z postele. Zprávu, že už je královnou, přijala klidně, a o 11. hodině přišla s lordem Melbournem k první státní radě.
Viktorii bylo tehdy 18 let. Byla to hezká dívka, jemných rysů tváře, na každého působilo její mládí a vnitřní čistota. Když projížděla prvé dny londýnskými ulicemi, lidé ji nadšeně vítali. Byla však také bystrá, a brzo se ukázalo, že je i energická. Chtěla být samostatnou a prvním přáním, které pronesla, bylo, aby přestěhovali její lože z matčina pokoje. Vévodkyně byla velmi překvapena, a byla jí ještě více, když Viktorie nařídila, aby v královském paláci byly její matce přiděleny komnaty od královniných hodně vzdálené. To byl konec vlády matky nad dcerou.
Do popředí života Viktoriina se postavil lord Melbourne. Svým bezvadným vystupováním získal královnu od prvého počátku a každým dnem bylo více patrno, že ho přijímá jako otce a společníka, bez něhož se nemůže obejít ani hodinu. O nejzávažnějších věcech vykládal s humorem, čímž se Viktorii velmi zavděčil, protože královna neměla politický přehled a politiku přenechávala úplně svému lordovi.
V prvých týdnech vlády byla Viktorie přímo okouzlena, všechno ji těšilo. Dopoledne pracovala s Melbournem, před obědem hrála s ním v míč. Při obědě seděl po její levici a bavil ji politikou. Odpoledne vyjížděla s ním koňmo na dlouhé procházky, vraceli se až k večeru. Večer musela být však královnou, a dovedla to velmi dobře. Při dvorním přijímání byla upjatá, ceremonie se přísně zachovávaly. Někdy šla večer do divadla. Nejraději by bývala celé noci tančila, tanec měla velmi ráda. Vliv strýce Leopolda tehdy upadl. Vypozorovala dobře, že se chce vměšovat do její pravomoci zejména v zahraniční politice a dala mu jemně najevo, že už jeho radám odrostla.
Nastoupením Viktorie se odpoutalo Hanoversko od Anglie, protože tamější zákony vyžadovaly panovníka muže. Králem se stal strýc Viktorie vévoda z Cumberlandu. Anglii to neublížilo, naopak se zdálo, Anglie nebude aspoň vtahována pro Hanoversko do evropských konfliktů. Ale objevila se jiná svízel; právě začal odboj Kanady proti britskému poručníkování. Spor s Kanadou byl vyřešen téhož roku ústavou, podle níž si Anglie podžela jen jmenování kanadského generálního guvernéra jako zástupce královny.
Prvá doba kralování Viktorie nebyla bez obtíží ani doma. Uvnitř Anglie byl neklid. Dělnické třídy byly na tom bídně, i děti pracovaly více než 12 hodin denně. Bylo nutně třeba reforem, ale lord Melbourne si nepřál hýbat stojatými vodami. Lid doufal, že nástupem mladistvé panovnice dojde ke změnám, a když se to nestalo, začal reptat. Po roce vlády královny Viktorie (v červnu 1838) byl konán velký tábor lidi v Birminghamu a započala organizace hnutí „Chartistů“, kteří žádali hlasovací právo pro všechny muže.
Počáteční svatozář královny Viktorie brzo vybledla. Na královně byly někdy patrny známky panovačné povahy, to se nelíbilo v zemi, kde vládl parlament. Zarážela i přísnost mladé panovnice, i nejlehčí společenské přestupky stíhala královna chladem, který zmrazoval. Naslouchala také příliš našeptávačům a zlobným klebetám, a přispěla tak k praní špinavého dvorního prádla. Bylo přece jen vidět, že je mladá a nezkušená a také hodně tvrdohlavá.
Také její stranickost se nelíbila. Byla obklopena jen liberálními kruhy, i její dvorní dámy byly vybírány pouze z těchto vrstev; vůči konzervativcům jevila odpor, který těžce snášeli. Neuvědomovala si, že v Anglii vládla vždy strana nejsilnější a že je třeba změnit vládu, když politické vážky moci se kloní na stranu jinou, než byla dosavadní. Již v r. 1840 bylo patrno, že vítr věje čím dále tím více ve prospěch strany konzervativní. Lord Melbourne se rozhodl, jak bylo zvykem, odstoupit, ale Viktorie jeho demisi nepřijala. Povolala sice k sobě vůdce konzervativní strany Roberta Peela, ale jen proto, aby mu oznámila, že si lorda Melbourna ponechá. Její neoblíbenost dostoupila tehdy značného stupně; lord Melbourne to věděl, ale neměl odvahy se odpoutat od své mladé velitelky, na niž se asi díval i jinýma očima, než se dívá věrný ministr na panovníka.
V létě 1839 se objevil v Londýně 21letý princ Albert. Měl hezkou postavu a záhadný úsměv, královna byla nadšena, její cit, který vzbudil tento mladík před čtyřmi roky, vzplál v mohutný plamen. Projížděla se s ním na koni, tančila s ním, byla jako u vytržení. Již třetího dne jeho návštěvy mu nabídla ruku.
Pozornost budilo, že nikdy nevyhledával dívčí společnost a že k ženám jevil zřejmou nechuť. I jeho vztah k Viktorii byl prost vášně, jen přátelský. Nebyl do ní zamilován, ale poznal, že by se dalo s Viktorií žít, a chtěl něco znamenat.
Dali si tedy slovo a Albert odjel na čas domů, aby srovnal své záležitosti. Viktorie zatím už připravovala sňatek. Chtěla, aby hodnost jejího manžela a jeho práva byly stanoveny zákonem, ale narazila na odpor konzervativců, kteří jí opláceli její nepřízeň.
Sňatek se slavil v únoru 1840. Albert přišel do Londýna s nejlepšími nadějemi, ale brzo byl zklamán. I mezi manželi vznikly trpkosti. Záliby obou byly různé. Obrat v politickém významu Albertově nastal teprve s novými volbami v roce 1841, kdy konečně Melbourne musel odstoupit a ministerským předsedou se stal Robert Peel. Královským manželům se narodila dcera Viktorie (Viki) a princ waleský Albert-Eduard (Bertík).
Mladá královna velmi litovala, že se musela rozloučit s lordem Melbournem. Aby se utěšila, obrátila se ke svému manželovi. Najednou v něm našla nejlepšího přítele i dobrého rádce, její poměr k němu se prohloubil. Dvorské slavnosti ji už tolik netěšily, čím dále více se věnovala životu rodinnému.
Když r. 1846 nastupovala liberální strana, netušil nikdo, že se udrží téměř 20 let. Ministerským předsedou byl John Russel, ale nejpopulárnějším členem jeho kabinetu nebyl on, nýbrž lord Palmerston, který přejímal už po třetí ministerstvo zahraničí. Viktorie i Albert ho nenáviděli, protože Palmerston neuznával za potřebné zasvěcovat je do své politiky, a královna se dovídal často o důležitých zákrocích teprve po činu.
V popularitě soutěžil s Palmerstonem jedině Peel, ale ten se r. 1850 zabil pádem z koně. Albert i Viktorie a celý národ želeli upřímně odchodu tohoto státníka. Princ-manžel se v této době velmi změnil. Z mladíka. který kdysi nečítal ani z novin, se stal muž politické prozíravosti a neúmorné píle. Byl nyní zaměstnán od rána do noci, vstával i v zimě ještě za tmy a zasedal s Viktorií k pracovnímu stolu. Byl také výtečným otcem. Rodina Viktoriina se rozrostla. Po princezně Viktorii a Albertu-Eduardovi, princi Waleském, přišla Alice, za rok Alfred, pak Helena, za dva roky Luisa. Ještě za života Peela a na jeho radu koupila Viktorie panství Osborne na ostrově Wightu, tam trávila rodina čas, kdy nebylo třeba být v Londýně. Pronajali si také malé sídlo ve skotských horách u Aberdeenu. Bydleli tam všichni ve 3 pokojích, jezdili do lesů inkognito, nikdo je nesměl oslovovat „Veličenstvo“, hráli si na měšťany. Byly to jejich nejšťastnější okamžiky.
Roku 1857 propuklo v Indii povstání domorodého vojska za vedení knížete Nana Sáhiba, došlo k hroznému krveprolití a k pobíjení anglických důstojníků, jejich žen a dětí. Anglie zakročila energicky. Povstání bylo zdoláno. Indie byla postoupena přímo britské koruně. Viktorie byla prohlášena indickou královnou. Roku 1860 vypukla válka s Čínou, Angličané s Francouzi obsadili Peking. Byly to úspěchy, které Viktorie nemohla nevidět a které ji plně smířily s jejím prvním ministrem.
Pro Viktorii to byla šťastná léta. Netušila, že za dveřmi číhá neštěstí. Měla již 7 dítek, synové a dcery zdárně rostli, rodiče jim věnovali plnou péči. To vše bylo dobré, ale Viktorie nepozorovala, že Albert upadá do zvláštních nálad, že se stává trudnomyslným. Byl jí někdy hádankou. Byl k ní něžný a přece jen i zrdženlivý. Nedal jí nikdy důvod k žárlivosti. Nestýkal se ani s přáteli. Každý citovější vznět utlumoval prací. Zelená lampa v jeho pokoji rozžehala stále častěji. Výsledek byl skleslost a přepracovanost. Nikdy nebyl příliš silného zdraví. Vedle Viktorie, plné života, se jevil vždy jaksi vysílený.
Počátkem roku 1861 zemřela Viktorii matka. Brzo na to ulehl Albert. Zachladil se, nemoc se protáhla. Ráno 14. prosince 1862 se stav nemocného zlepšil, chtěl poslouchat hudbu, kterou miloval. K večeru Albert usnul tiše v náručí Viktorie. Teprve když ztrnuly jeho rysy, poznala Viktorie, že Albert ze spánku již neprocitne. Byla to pro ni nejkrutější rána.
Po smrti Albertově se zdálo, že Viktorie přijde o rozum. Uzavřela se v komnatách, odmítala jednat s ministry, zanedbávala své vládní povinnosti. Viktorie se stále halila v hustý smuteční závoj. Uplynula dvě léta, přišel rok 1864 a v Evropě vypukla válka o Šlesvik a Holštýn. Viktorie si představovala, co by asi udělal Albert. Viktorie zasahovala do hlavních otázek zahraniční politiky, ale její uzavřený domácí život se nezměnil, myslela stále jen na Alberta.
Po smrti Peelově r. 1852 se stal Disraeli předsedou dolní sněmovny. Když to oznamovali královně, řekla: >>Nemám dobré mínění o panu Disraelim. Nelíbilo se mi jeho chování k ubohému siru Peelovi. Přijímám jej, ale musí se mírnit.<< Viktorie netušila, co bude tento muž znamenat v jejím životě.
Rostl-li Disraeli, rostl i jeho budoucí největší sok Gladstone. Byl žákem Peelovým a získal si pochvaly Albertovy, proto i Viktorie ráda slyšela o jeho úspěších.
Roku 1867 zvítězili v parlamentě konzervativci a Disraeli se stal ministerským předsedou. S Viktorií se brzo spřátelil, dovedl ji každý večer po schůzi sněmovny psát velmi zábavné zprávy. Ale vláda Disraeliho trvala jen 9 měsíců. Poté se stal ministerským předsedou Gladstone, Viktorie to nemohla změnit.
V těch pěti letech od 1869 do 1874 žila viktorie v ovzduší nekonečné reformy. Velmi se zlobila, říkala, že kdyby Albert žil, nebyly by takové věci možné. Cítila také, že od té doby, co ve Francii byla prohlášena republika, kritizuje se ostřeji královský režim v Anglii.
Roku 1874 nastala změna. Vlády se zmocnila opět konzervativní strana v čele s Disraelim. Ten zvroucněl v poměru k panovnici. Teď viděl ve Viktorii skutečně bytost, které chtěl sloužit z plného srdce. Disraeli se odvděčil královně jako přítel i jako politik. Viktorie byla hrdá na svého ministra. Roku 1876 nadhodil, že by mohla být císařovnou indickou a skutečně se tomu tak stalo.
Roku 1892 zemřel na chřipku nejstařší syn prince waleského, a poněvadž nebyl ženat, stal se dědicem trůnu jeho mladší bratr Jiří, vévoda z Yorku. Jiří se oženil r. 1893 a téhož rouku se mu narodil princ Eduard.
Starala se o sňatky v rodině, ženila a provdávala, obyčejně šlo vše tak, jak chtěla babička. Stala se skoro osobou legendární. Kdo ji zahlédl, jak v prostých smutečních šatech projíždí parkem v kočáře, tažené oslíky, považoval to za štěstí. Četla málo, o nové proudy se nazajímala, sociální hnutí nechápala, emancipaci žen zavrhovala. Péči o politiku ponechávala ministrům ,ale chtěla být o všem informována.
V dubnu 1900 jí bylo 81 let. Její zdraví bylo již chabé. Trpěla revmatismem, opouštěla ji paměť, slábl zrak a jevil se sklon ke ztrátě řeči. 22. ledna 1901 vydechla naposledy v Osbornu. Ve své poslední vůli nařídila, aby byla oděna do bílých šatů, protože se setká s Albertem.
Malá Albertova jachta uprostřed řady obrněnců a křižníků vezla tělo královny do Londýna, kde už několik dní před tím, dne 24. ledna, prošel slavnostní průvod, prohlašující králem Eduarda VII., prince Waleského.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát