Benito Mussolini
Narodil se 29. července 1889 ve starobylé vesničce Varano di Costa v severovýchodní Itálii. Tedy oblasti, kde měl silné zastoupení anarchismus. Jeho otec Alessandro Mussolini byl kovářem a byl zástupcem socialistická a právě anarchistické filosofie. Jeho matka byla učitelkou. Jméno Benito mu rodiče dali, na přání otce, podle mexického revolucionáře indiánského původu Benita Juáreze, ten se v roce 1861 stal presidentem a nechal popravit císaře Maxmiliána Habsburského. Mussoliniho otec totiž nesnášel habsburský trůn.
Jelikož měl jeho otec na malého Benita obrovský vliv, snad nikdo nepochyboval, že bude kráčet v jeho stopách a stane se komunistou. Jako talisman nosil v kapse medaili s Marxem.
V roce 1901 vystudoval Mussolini školu ve Faenze a stal se učitelem základní školy. Toto povolaní ho však nebavilo a proto se rozhodl odjet do ciziny. Jeho kroky vedli do Švýcarska, kde většinu pobytu vykonával těžké manuální práce, jako nošení cihel.V Ženevě se údajně setkal s Vladimírem Uljanovem, čili Leninem. Byl to právě Lenin, kdo později ostře zkritizoval Italské komunisty, že ztratili svého nejschopnějšího muže. Roku 1904 byl za jeho komunistické propagandistické výroky vyhoštěn ze Švýcarska a tak se vrátil do Itálie. V roce 1908 přišel do oblasti Tridenska, kde psal do novin místní socialistické strany. Právě v tomto kraji se Benito ztotožnil s filozofií Nietzscheho. Byla to kritika náboženství, vůle k moci, prorocká vypjatost, víra v „nadčlověka“, ale hlavně, že základním prvkem společenské proměny je násilí. Ještě v roce 1911 se prohlašoval za socialistu a když vláda Giovanniho Giolittiho vyhlásila válku Turecku s cílem obsadit Tripolsko a Kyrenaiku, překvapivě se postavil proti. Prohlásil, že cílem socialistů není prostorově rozlehlá Itálie, ale kultivovaná, bohatá a svobodná. Zorganizoval protiválečné demonstrace dělníků ve Forli, na nichž pronášel plamenné projevy. Za to byl vzat na půl roku do vazby. V roce 1912 byl na socialistickém sjezdu zvolen do vedení této organizace.
Když vypukla 1. světová válka stavěl se Mussolini za politiku absolutní neutrality. Roku 1914 byl za své výroky proti válce vyloučen z komunistické strany. Poté z několika bývalými členy ze socialistické strany začal psát časopis, který přesvědčoval lidi pro vstup do války po boku Francie a Velké Británie. V dubnu roku 1915 se mu dostalo, to po čem toužil- Itálie v Londýně podepsala smlouvu z Dohodou a za slíbený územní zisk vstoupily do války. Sám Mussolini se války zúčastnil jako voják. Bojoval statečně a dobře, nicméně přízrak politické minulosti bouřlivého „socana“ těmto velitelům vždy v poslední chvíli zadržel ruku s perem, které mělo rozhodnout o jeho odeslání do důstojnické školy. Po návratu z fronty se ujal funkce šéfredaktora v Il Popolo d’Itália, kde se věnoval hlavně kampani proti socialistické straně. Po válce, když spojenci zastavili finanční a hospodářskou pomoc, nastala v zemi nesnesitelná bída, platy byly na mizerné úrovni a nedostávalo se potravin. V roce 1920 šlo do stávky na 2,5 milionu Italů. Špatnou situaci ještě podpořila zrada spojenců ohledně slíbeného území. Volby roku 1919 vyhrála socialistická strana a začala zakládat „dělnické rady“ v továrnách podle ruských kolegů. Nato vznikli nepokoje v řadách dělníků, kteří nesouhlasili s jejich propuštěním a obávali se, že by se mohlo jednat o revoluci jako v Rusku. Mussolini toho využil a 23,března 1919 vytvořil první z tzv. Fasci di Combattimento (Bojové svazy). Jejich síla se opírala o bývalé vojáky (arditi). Heslo jejich spolku znělo: My, kdo to přežili a vrátili se, žádáme o právo vládnout Itálii. Jeho fašistické hnutí získávalo stále více příznivců a roku 1921 přešli jeho bojůvky k hromadnému násilí. Prováděli výpady do vesnic i městských dělnických center, pronásledovali předáky komunistické a socialistické strany, zapalovali redakce levicových listů a šířili teror, jemuž padlo za oběť několik set lidí.Ve volbách 15, května 1921 byl Mussolini spolu s 35 dalšími fašisty zvoleni do parlamentu. Po chvíli založil vlastní politickou stranu: Partito Nazionale Fascista. 24, října 1922 svolal Mussolini do Neapole své ozbrojené oddíly a vydal pokyny k „pochodu na Řím“. 28, října jeho jednotky teatrálně vtáhly do Říma. O tři dny později Mussolini vytvořil první vládu. Většinu ministrů tvořili nefašističtí politici, aby zakryl své pravé úmysly. Svou moc si postupně stále více upevňoval. Jmenoval se nejen předsedou vlády, ale také ministrem vnitra a zahraničních věcí. Založil tzv.“ Velkou fašistickou radu“, jejíž členové měli větší pravomoci než vládní kabinet to se stalo 12, ledna 1923. O měsíc později založil Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale, což měly být jakési milice dobrovolníků pro ochranu obyvatel, ve skutečnosti šlo o Mussoliniho osobní armádu. 10, června 1924 unesli a zavraždili vedoucího činitele socialistické strany giacoma Matteottiho, jenž slovně napadl Mussoliniho v parlamentu. Itali to rozhořčilo a zazněli volání po generální stávce. Opoziční poslanci vystoupili na protest z parlamentu a založili Blok opozičních frakcí. Nakonec se ale dočkal podpory od liberální strany i samotného Viktora Emanuela III., když 3, ledna 1925 podepsal několik dekretů na omezení svobody slova, tisku a shromažďování. Po již 4, pokusu o atentát na Mussoliniho v roce 1926 schválil zákony na ochranu státu, zakázal všechny nefašistické organizace, politické strany a noviny. Dalším tahem proti demokracii byl návrh o povýšení fašistické rady do čela státu, který král pod nátlakem přijal.
Byl ustanoven systém corporazioni namísto opozičních stran a organizací dělnictva, kam byli dosazováni především fašističtí funkcionáři. A tak se po 27 letech proměnlivé politické kariéry a po devíti letech šéfování fašistům stal Benito Mussolini v Itálii neomezeným diktátorem. Nejdůležitějším aspektem Mussoliniho aktivit v zahraničí pak jistě byly vztahy k hitlerovskému Německu. 25, října 1936 uzavřely obě fašistické diktatury pakt, který vstoupil do dějin jako Osa Berlín Řím. V září 1937 při návštěvě Německa dospěl k názoru, že bude lepší být Hitlerův spojenec a tak když v březnu 1938 připojil Hitler Rakousko, o které Mussolini také usiloval, k třetí říši, jen přihlížel. V červenci 1938 pak překvapil i své nejbližší, když zahájil V Itálii hon na Židy. Lze ho také oprávněně označit za jednoho z hlavních strůjců mnichovských dohod z 29,září 1938. 22. května pak došlo k uzavření vojenského ocelového paktu mezi Itálií a Německem. V roce 1945 Mussolini utekl na sever Itálie do města Como. Když se 26,dubna 1945 v brzkých ranních vydával na svou poslední válečnou výpravu, na radu esesáckého důstojníka se převlékl do německé uniformy. Ani to ho však nezachránilo. V městečku Dungo ho 27.dubna 1945 poznal jeden z partyzánských velitelů a okamžitě zatkl. Druhý den byl na zasedání Výboru národního osvobození v Miláně odsouzen k smrti zastřelením. Trest byl vykonán 28.dubna 1945 v 16.10 a vše vykonal partyzán Valerio.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát