Tomáš Garrigue Masaryk
Tomáš Garrigue Masaryk – Osvoboditel
Narozen 7. března v Hodoníně
Už jako malý chlapec se učil latinu, francouzštinu a posléze polštinu. Německy už uměl od své matky.
V roce 1864 se krátce učil ve Vídni uměleckému zámečnictví. Když mu jiný učedník ukradl knížky, vrátil se domů do Čejče, kde se rok učil kovářem.
Roku 1865 působí v Čejkovicích jako učitelský pomocník. V roce 1865 odjíždí do Brna studovat gymnázium. Na studium si vydělává sám. Chudí rodiče ho nemohli na studiích vydržovat. První rok měl velikou bídu, odkázán téměř jen na to, co si sám vydělá kondicemi. Díky výbornému prospěchu však již v tercii získal stipendium a byl přijat za vychovatele do zámožné rodiny policejního ředitele Antona Le Monniera, jehož jedenáctiletý syn Franz, Tomášův spolužák, silně kulhal a potřeboval zvláštní péči. Nadále už byl Masaryk hmotně zabezpečen a navíc získal přístup ke světové literatuře v bohaté knihovně Le Monnierově.
Roku 1869 po neshodách s učiteli odchází na Akademické gymnázium do Vídně
Maturoval 4. 7. 1872 a zapsal se na univerzitu, obor klasické filologie. Na doktora filozofie byl promován 10. března 1876.
Po promoci začíná publikovat v letech 1876-1877 první vědecké práce, například O pokroku, vývoji a osvětě.Ve stejnou dobu si rozšiřuje vzdělání v Lipsku. Tam se seznamuje s Američankou Charlottou Garriguovou, se kterou se 15. března 1878 ožení. Lipsko znamenalo pro Masaryka nejen rozšíření filozofického vzdělání, ale poskytlo mu i cenné zkušenosti politické i náboženské: srovnával národnostně jednotné Německo s komplikovaností Habsburské říše a poprvé hlouběji poznal protestantismus. Ale nejvýznamnější bylo, že se tu setkal se svou budoucí ženou. Do penzionu, v němž Masaryk bydlel přijela v červnu 1877 Charlotta Garriguová, dcera zámožného podnikatele z New Yorku. Masaryk se sní při dlouhých rozhovorech sblížil. Oboustranná láska vyústila 10. srpna v zasnoubení. Snoubenci se vrátili domů, Charlotta do Ameriky a Masaryk do Vídně. Brzy na to uprostřed zimy 1878 se Masaryk vydal na cestu do Ameriky a 15. března se zde s Charlottou oženil. Sňatek hluboce ovlivnil všechen další jeho život. O manželství měl Masaryk vždy představy neobyčejně vysoké, a pamětliv svých platonických ideálů i vlastních dosavadních zkušeností, byl rozhodnut, že se neožení, nenajde-li naplnění svých představ. V Charlottě je našel. Že na svou vzácnou osobností formovala Masarykův charakter, rodina se mu stala bezpečným útočištěm ve všech životních bojích.
V březnu 1879 se Masaryk konečně habilitoval a začal přednášet na vídeňské univerzitě jako soukromý docent. Jeho roční plat činí 400 zlatých. Počátkem května se stal
otcem děvčátka Alice a o rok později chlapce Herberta.
V roce 1882 přichází do Prahy jako mimořádný profesor na české univerzitě v Praze.Od roku 1886 se pouští do polemik se zastánci pravosti Rukopisů. Jeho snaha, provázená nepochopením, ústrky a pomluvami, se nakonec setkává s úspěchem. Je prokázáno , že Hanka Rukopisy podvrhl. Koncem dvacátých let 19. století Václav Hanka, správce muzeálního knihovnického archivu , "našel" šest česky psaných středověkých památek, z nichž nejznámější se postupem času staly Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Národ i většina učených hlav jásaly - hle, doklad o kulturní velikosti českého národa, který se tak tímto nálezem řadí mezi nejvyspělejší evropské země! Dlouhá desetiletí na vědeckém poli šlehaly plameny vášnivých sporů o pravost Rukopisů. V roce 1885 se do sporu zapojil i Masaryk. Měl o autenticitě Rukopisů důvodné pochybnosti a v mnoha článcích a vědeckých statích se o tom zmiňoval. Zastánci pravosti, zaštiťující se národní ctí, jej napadali a zahrnovali bezpočtem urážek. Masaryk oponoval slovy, že čest národa si žádá především poznání pravdy. Důležitější je podle něho uznat omyl, než jej hájit. Univerzita ho odmítla jmenovat v roce 1886 řádným profesorem. Na nehorázné útoky tisku Masaryk odpověděl v časopise Čas přáním, aby naše žurnalistika byla poctivá ke všem protivníkům a aby pomáhala vést národ k práci a myšlení a aby konečně zmizely nevědomost a nepoctivost. Ten článek z pera muže, který v boji o Rukopisy nakonec dokázal svou pravdu, vyšel 5. března 1888.
Masaryk se dostává od vědy k politice.
V roce 1891 se stává poslancem a záhy si získává svou aktivitou respekt. Kritizuje politiku Vídně a zastaralé školské osnovy. Jedno vystoupení věnoval i otázkám sociálním. Na jaře roku 1891 získali realisté mandáty do říšské rady: V prosinci 1891 byl Masaryk zvolen i do zemského sněmu. Během dvou let poslanecké činnosti se seznámil s prací parlamentu, návštěvou Bosny a Hercegoviny navázal styky s Jihoslovany a upozornil na sebe několika závažnými projevy. Ale především si uvědomil, že na politickou práci není ještě dost připraven. Měl ovšem na mysli politiku vědecky fundovanou - něco zcela jiného než ten povrchní a chaotický prakticismus mladočešské strany, v jejímž rámci dosud pracoval. A tak se v září 1893 obou mandátů vzdal. Měl k tomu i důvod osobní. V Praze se jeho rodina rozrostla o další dvě děti Jana (1886) a Olgu (1891).Roku 1899 vystupuje rozhodně proti antisemitské kampani v souvislosti s takzvanou "hilsneriádou", procesem proti Leopoldu Hilsnerovi, obviněnému z rituální vraždy Anežky Hrůzové. V září 1899 byl v Kutné Hoře odsouzen žid Hilsner za úkladnou vraždu dívky, jejíž mrtvola byla nalezena s řeznou ranou na krku. Jeden žurnalista upozornil Masaryka, že Hilsner byl odsouzen pro rituální vraždu, tj. že jeho pohnutkou prý bylo získat krev křesťanské dívky, potřebnou pro židovské obřady. Masaryk, sám od
dětství vychovávaný v této antisemitské pověře, již jako chlapec pochopil její nesmyslnost. Nyní proti ní veřejně vystoupil a kritickým rozborem chatrné a tendenční obžaloby vynutil revizi procesu. V novém líčení byl skutečně původní rozsudek zrušen. Masaryk se však stal terčem antisemitské kampaně v tisku, na ulicích i v univerzitní posluchárně, kde ho demonstranti dvakrát za sebou ukřičeli. Masaryk i s rodinou se ocitl v tak tísnivé izolaci, že se už rozhodoval přesídlit do Ameriky. Nakonec přece vytrval, také díky své ženě, která mu připomínala, že při hájení pravdy se nesmí ustoupit a že jeho místo je pouze v jeho vlasti. Roku 1914 v 64 letech odjíždí do ciziny, aby docílil samostatnosti českého a slovenského národa. Jeho nejbližším spolupracovníkem je dr. Edvard Beneš, pozdější ministr zahraničí. Rakouská politika na Balkáně směřovala k válečnému konfliktu se Srbskem. Ten skutečně vypukl v létě 1914 a měl přerůst ve světovou válku, otevírající otázku samotné existence Rakouska-Uherska. Masaryk se ihned rozhodl pracovat pro rozbití habsburské říše. Nebylo to rozhodnutí lehkomyslné ani náhlé. Masaryk nepatřil k politickým radikálům. Dlouho sdílel prvotní naději Palackého, že se podaří reformovat říši tak, aby se stala národnostně spravedlivou. Ale zkušenosti posledních let ho přesvědčovali, že Rakousko-Uhersko je nenapravitelné. A tak když přišla osudová chvíle, rozhodl se emigrovat a pracovat na straně západních dohodových velmocí, Francie a Británie, pro osvobození Čechů a Slováků. Při několika důvěrných rozhovorech naznačil svoje plány předním českým politikům. Většinou se setkal se souhlasem, ale k aktivní spolupráci se odhodlali jen dr. Edvard Beneš a dr. Přemysl Šámal. Stranou zůstal Karel Kramář, zůstal doma, aby se včas mohl chopit politických otěží. Ještě v Praze Masaryk získal pro svou akci Emanuela Vosku, Čecha usedlého v Americe. Svěřil mu tajné poslání a sám dvakrát zajel do Holandska, aby navázal kontakty s britskými přáteli. Po následující čtyři roky byl posedlý jedinou: Rakousko-Uhersko. Masaryk zprvu počítal s návratem: proto směřoval do Itálie, tehdy ještě neutrální. Ale brzy dostal z Prahy od Beneše a z Vídně od Machara výstrahy, že po návratu by byl hned popraven. Nadále tedy žil v cizině životem psance, stále ve střehu před rakouskými agenty, před nimiž se kryl fiktivním pasem na falešné jméno. V Itálii shromažďoval informace. V lednu 1915 odjel do Švýcarska, aby zahájil revoluční akci. Úkol byl nesmírný: přesvědčit dohodové státy, že je v jejich zájmu rozbít habsburskou říši, protože většina státníků věřila v potřebnost jejího zachování, a vytvořit samostatný stát Čechů a Slováků. Bylo nutno sjednotit československé kolonie v zahraničí, proniknout do zahraničního tisku a založit tisk vlastní, navázat kontakty s politik spojeneckých zemí i s Prahou... Počátkem září emigroval za Masarykem Beneš a oba přesídlili do Francie. Masaryk zde neměl žádné osobní známosti, zato je zde měl Beneš, který zde absolvoval právnickou fakultu, a zejména Milan Rastislav Štefánik, astronom, nyní již naturalizovaný ve Francii. V Benešovi a Štefánikovi Masaryk našel nejbližší a nejvýkonnější spolupracovníky. V září 1915 Masaryk přesídlil do Londýna a řízení československé akce v Paříži svěřil Benešovi, k němuž pojal naprostou důvěru. Masaryk v Británii rychle nabyl významného postavení svými přednáškami, pilnou žurnalistikou a osobními styky. Štefánik Masarykovi umožnil rozmluvu s francouzským premiérem Briandem. Oba státníci se sešli 3. února 1916. Briand ihned pochopil a přijal Masarykův plán a slíbil podporu. Masaryk už měl nespornou autoritu nejvyššího vůdce československé revoluce. Podařilo se mu sjednotit Čechy a Slováky žijící mimo vlast, organizovat tajné zpravodajství, získávat západním spojencům důležité informace o nepříteli, podařilo se mu ve Francii i Británii získat tiskovou platformu k propagaci svého pojetí války, jejího smyslu i cílů. Ukazovalo se že válka bude skutečně dlouhá, což bylo dobré pro československou věc. Západní fronta se zastavila na Marně, východní kolísala, neboť početně silná ruská armáda se hroutila. Právě tato fronta však měla mimořádný význam pro Čechy a Slováky: jejich lidé v Rakouských uniformách byli posíláni právě sem v největším počtu a mnozí přebíhali do ruského zajetí. Masaryk věděl, že Čechoslováci musí bojovat, chtějí-li si ve válce vymoci uznání vlastního státu. Rusko s
množstvím českých a Slovenských zajatců bylo oblastí, kde se ta myšlenka mohla uskutečnit. Carský režim měl však pro ni málo pochopení a ještě méně přízně choval vůči Masarykovi. V březnu 1917 revoluce smetla cara a ministrem zahraničí se stal profesor Miljukov, Masarykův přítel. Masaryk měl rázem otevřenou cestu do Ruska a tamní zmatek přímo volal po jeho autoritě. V půli května přijel Masaryk do Petrohradu, v naději, že se bude moci vrátit na Západ za několik týdnů. Zatím ho tu čekal bezmála rok dramatického zápasu. Začalo to velkým zklamáním: Miljukov právě odcházel z vlády a v celé ohromné zemi, propadající rozvratu, se ukazovaly ohromné potíže. Masaryk shromáždil skupinu schopných a oddaných mužů a zahájil úmorné vyjednávání s úřady a nábor v zajateckých táborech. Cílem bylo vytvořit co největší, a přitom samostatné československé vojsko a poslat je do Francie. Nezávislosti na ruské armádě se mohlo dosáhnout jen formálním začleněním československých legií do francouzské armády. Proto zde Masaryk od počátku spolupracoval i s francouzskými politiky a vojáky. Druhého července 1917 se československé vojsko poprvé dostalo do skutečné bitvy. Byla to bitva U Zborova, kde československé vojsko porazilo rakouské linie. V listopadu 1917 byl v Rusku bolševický převrat - Ten začal v Petrohradě, kde Masaryk právě pobýval a často musel procházet pouliční střelbou. Čechoslováci se rozhodli přesídlit do Moskvy a Masaryka poslali napřed. I v Moskvě se střílelo a Masarykovi nezbylo, než skrýt se do hotelu přímo uprostřed válečné vřavy. Tehdy Masaryk vyrostl v očích legionářů v postavu legendární: Vůdce, který nezná strach ze smrti. Získal jejich absolutní oddanost. Československé legie se museli dostat na svoje francouzské bojiště, nesměli se však nechat strhnout do ruské občanské války. Ukazovalo se, že jediná schůdná cesta do Francie vede směrem na východ - a kolem světa. Tou cestou se Masaryk vydal 7. března 1918 z Moskvy před svou armádou, aby jí připravil transport přes moře i kontinenty. Masaryk však měl ještě jedno naléhavé poslání. - Bylo nutno přimět amerického prezidenta Wilsona pro myšlenku Československa. Masaryk tady spěchal přes Japonsko do Ameriky. Z Tokia poslal Wilsonovi memorandum o stavu Ruska a upozornil ho přitom na význam a úspěchy československých legií. Dne 29. dubna Masaryk vstoupil na americkou půdu a 5. května se objevil v Chicagu. Získat Ameriku, to znamenalo především získat početné kolonie zdejších Čechů a Slováků, s jejich pomocí pak veřejné mínění země a konečně i jejího prezidenta. Přitom zůstávala akutní starost o legie ve Francii, Itálii a především v Rusku. V Rusku se události vyvíjely jinak, než Masaryk čekal. V květnu 1918 se legionáři dostali do válečného konfliktu s bolševiky, kteří rychle ovládli důležitou sibiřskou magistrálu a tím i ohromné území. Úspěšně bojující československá armáda - to byl vlastně již československý stát, jehož území se muselo teprve vybojovat. Posledním diplomatickým bojištěm se Masarykovi stala Amerika. Právě zde měl ideální předpoklady k úspěchu. - Jeho vliv zde byl veliký a zdolával všechny překážky. 30. června američtí Češi a Slováci, katolíci i svobodomyslní, podepsali v Pittsburghu dohodu o společném státu. K němu se přihlásili i američtí mluvčí podkarpatských Rusínů. Masaryk jednal s diplomaty mnoha zemí, organizoval zpravodajství, psal do novin, přednášel. Spoluprácí s americkými vládními činiteli se mu podařilo dostat se k prezidentu Wilsonovi a přesvědčit ho, že požadavky
podrobených národů rakouské monarchie jsou oprávněné.
Poslední otázka padla dne 18. října, když Wilson výslovně odvolal svoje dosavadní stanovisko a vynesl tak nad habsburskou monarchií ortel smrti. 14. listopadu byl Masaryk ve své říši zvolen prezidentem republiky. S dcerou Olgou se vracel přes oceán, Británii, Francii, Itálii a Rakousko domů. 20. prosince stanul na české půdě.
Roku 1918 se vrací domů. Praha mu připravila velkolepé uvítání. Masaryk se stává prvním prezidentem Československa.
Nově vzniklé Československo se muselo ještě hodně vyvíjet (dosud nebyly stanoveny přesné hranice, nebyly obsazeny politické funkce....)
Z Masarykových spisů: Česká otázka, Karel Havlíček, Rusko a Evropa, Světová revoluce, Problémy malého národa, Základy konkrétní logiky, Ideály humanitní, Moderní člověk v náboženství, Rukověť sociologie, Otázka sociální, atd. Tomáš Garrigue Masaryk zemřel 14.září 1937. Dne prvního května 1934 přišel první náraz osudné nemoci. Masaryk se nevzdával, věděl, co by znamenal jeho náhlý odchod. Dvacátého čtvrtého května byl znovu zvolen prezidentem. Jeho zdravotní stav kolísal, čas od času mu úplně znemožňoval práci. Jeho trvalou snahou a touhou už bylo abdikovat, ale ne dříve, než bude jistota, že se prezidentský úřad dostane do rukou Edvarda Beneše - jediného politika, v němž viděl záruku, že Československo bude pokračovat v cestě správným směrem. Po překonání mnohých překážek se to podařilo koncem příštího roku. Čtrnáctého prosince 1935 se vzdal úřadu a za svého nástupce doporučil Beneše. Parlament jeho přání splnil. Zbytek života Masaryk strávil v zátiší lánského zámku. Zprvu se mu nesmírně ulevilo: konečně byl zbaven břemena, které už dlouho bylo nad jeho síly. Nepřestával se zajímat o veřejné dění, hrozil se nad Hitlerem a úspěchy jeho zrůdné ideologie. Četl a dal si předčítat, přijímal návštěvy, vyjížděl si do okolí. Navštěvoval hrob Charlottin. Jeho vztah k hudbě, zvláště k Beethovenovi a Smetanovi, zvroucněl. Tvrdý rys bojovníka z jeho povahy zmizel, už ho nebylo třeba; zbývaly vzpomínky, často dojaté. V noci z prvního na druhého září 1937 přišel poslední záchvat. Celý národ s napětím sledoval smrtelný zápas s úzkostí, lékaři ze všech sil bojovali o záchranu. Devátého září umírající pochopil, že je to marné, a řekl jim klidně, že by chtěl zemřít - naznačil, aby ho už nezdržovali. Po dva dny pak nemluvil, neodpovídal na otázky, při plném vědomí klidně očekával smrt. Jedenáctého září upadl do bezvědomí a po třech dnech zemřel. Splnilo se mu přání, jež kdysi vyslovil: že by nerad
umíral na jaře nebo v plném létě. Zemřel na konci léta a na konci epochy, která byla určena jeho životnímu dílu.
Masaryk byl postavou legendární. Jeho osobnost byla více či méně oblíbená. První prezident československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk se stal legendou již zaživa. O Masarykovi se šířilo veliké množství tak rozporných názorů, že se snad ani nemohly vztahovat k jedné a též osobě. Hned po příchodu do Prahy jeho univerzitní kolegové v něm často viděli více politika a žurnalistu než filozofa a vědce, jeho kolegové političtí zase příliš filozofa. Celý národ ho vypískal jako zaprodance temných sil mezinárodního židovství a po letech zase nadšeně vítal jako svého osvoboditele. Ještě v roce 1914 jeden rázný mluvčí pokrokové mládeže charakterizoval Masaryka jako roztomilého moralistického snílka, jehož slabošský křesťanský optimismus je vůči tvrdé politické realitě k ničemu - brzy na to ho mohl spatřit uprostřed válečné vřavy jako obávaného protivníka habsburské říše a vítězného vůdce legií. Masaryk nebyl "věřící" ani "nevěřící": nevěřil v žádnou z dogmatických soustav k věření předkládaných jednotlivými církvemi, nevěřil v nadpřirozené zjevení ani v zázraky, ale věřil v osobního Boha, tvůrce a řiditele Vesmíru, a v individuální nesmrtelnost lidské duše. Masaryk byl podle názvu užívaného ve středověku "kacíř".
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát