Tři kamarádi
Tři kamarádi
,,Musí odjed. Musí odjed co nejdřív". Mluvil o ní! To nemůže být pravda, vždyť mluví o mojí Pat! Slova přicházela z dálky, plynula kolem mne, ale jak pokradmu přišla, tím ničivěji mne zasáhla. ,,Kdy"? Jako bych se ani neptal já, byla to snad naděje, že bude navždy se mnou, že podzim nepřijde a Pat nebude muset odjed. ,,Zítra".
Myšlenky se tříštily vždy na zlatavých listech, na křídlech podzimu, který mi ji vyrval z náruče. Zabalila si věci, klečela nad otevřeným kufrem a vypadala stejně nádherně, jako když přišla. Vzala si ty stříbrné šaty, které byly jako z jiného světa, nehodily se ke mě ani sem, patřily do bohatství, do nablízkané nicoty bez vědění o životě.
Zasněžené kopce, studený vítr mě bičoval přes tváře. Měl jsem strach. Strach, že se už nevrátí, že spline s lesy, vodou, vzduchem a mě nechá mezi davy lidí a přece tak samotného. ,,Pat, ty můj statečný starý brachu". Po chodbách pobíhali lidé, tak veselí, ale v očích měli šedivé stíny, strach. ,,Přijedeš za mnou miláčku"? V jejím hlase byla spíš prosba. ,,Přijedu". Řekl jsem to tak samozdřejmě, ale sám si nebyl jist.
Dny bez Pat se vlekly ještě pomalej než jsem čekal. Modlil jsem se za každý dopis od ní. Počítal dny, až zasa přijde jaro a s ním i Pat. V lednu zazvonil telefon, hlas v něm byl chladný, nemocniční. ,,Slečna Hollmanová vás prosí, aby jste za ní co možná nejrychleji přijel". Mráz mi přeběhl po celém těle. ,,Co je Pat?! Co se jí stalo?!" Hlas se odmlčel. ,, Stoupla jí horečka, její stav se bohužel zhoršil." Na nic víc jsem již nečekal. Ota pro mě přijel během hodiny. Karlova kola seděla na silnici pevně, Ota jim nedovolil se smeknout, hnal ho stále tryskem kupředu.
Uvítala nás již usměvavá a já měl pocit jako bysme se nikdy neodloučili. Ota odjel, ale já nemohl, už jsem ji nemohl nechat samotnou, nedokázal bych jí to říct. Celou tu dobu byla okouzlující. Někdy jí stoupla horečka, vyprávěl jsem jí historky ze školy a když mi už všechny došly, vymýšlel jsem si další, jen abych ji rozesmál.
Přišlo jaro a sním i obleva, horečka stoupla, už nemohla chodit na sluníčko, ležela na lůžku. Byl jsem bezmocný, zoufalý. Stále chřadla. Měla stach z noci, z toho že se neprobudí. Saděl jsem u ní, držel její ruku, jako bych ji tím držel při životě, jako bych ji mohl udržet.
Už nechtěla abych se na ni díval. ,,Jsi ta nejkrásnější žena na světě"! Konejšil jsem ji, každý její úsměv byl čím dál vzácnější, jako motýl sedal na květiny, ale když jsem ho chtěl chytit, ulétl.
Celou noc se zmítala v horečkách. ,,Je mrtvá". Zaznělo z chodby, hlasy se ztrácely v mlžném oparu slz. Zemřela v poslední hodině noci, v té které se tak bála.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát