Šikanování
Šikanování
Úvod:
Problematika šikanování je jevem, se kterým se stále častěji setkáváme, a to často i na místech a u osob, od kterých bychom to nejméně očekávali. Samotné šikanování přitom patří mezi nejhorší traumata, která mohou děti ve svém životě prožívat a která mohou mít velmi výrazný vliv na celý jejich budoucí život. Přesto se stále častěji setkáváme se šikanováním nejen ve zpravodajstvích televize a ostatních masmédií, ale i často ve svém blízkém prostředí (školní třída, zájmové kroužky, neformální party dětí aj.). V naší práci se pokusíme šikanování (jako jev) definovat, pokusíme se určit možné zdroje šikanování a jeho dopady na všechny zúčastněné strany a zamyslíme se nad tím, co lze se šikanováním dělat, příp. co bychom mohli jako dospělí (rodiče, učitelé, vychovatelé) dělat pro to, aby se šikanování stávalo stále více jevem řidším a ne, jak je tomu dosud, častějším.
1. Šikanování a jeho formy:
Šikanování samotné je velmi těžké vymezit a definovat. Může mít celou řadu podob, někdy více a někdy méně nápadných. Může znamenat přímý fyzický útok na osobu daného jedince, např. různé strkání, údery až bití, může také znamenat fyzický útok na věci, které daný jedinec vlastní anebo jsou mu nějakým způsobem milé, např. školní pomůcky, oblečení, výkresy, jídlo aj. Tato forma šikanování není nebezpečná jen svojí "hmotnou" složkou, tzn. možností zranění, zničení věci určité hodnoty apod., ale je nebezpečná také svojí složkou "nehmotnou" - vznikem citového zranění jedince, nejčastěji dítěte, následky zažitého ponižování, strachem z výhružek aj.
Šikanování bývá nejčastěji označováno jako specifická varianta agrese. Agresívní chování se nazývá šikanováním teprve tehdy, byl-li útok alespoň dvakrát opakován a cítila-li se oběť útoku ponížena. Šikanování můžeme rozdělit podle několika hledisek:
a) šikanování přímé a nepřímé - podle toho, byl-li napaden jedinec anebo věc ve vlastnictví dotyčného jedince;
b) šikanování fyzické a verbální - rozdělujeme je podle toho, došlo-li k přímému fyzickému útoku na osobu jedince s fyzickými následky, anebo pouze k útoku slovnímu;
c) šikanování krátkodobé a dlouhodobé - podle délky trvání.
2. Zdroje šikanování:
O možných zdrojích šikanování se často mluví a čím více se o nich mluví, tím více se zdá, že zdroje šikanování nelze zcela jednoznačně pojmenovat. O některých jevech však můžeme prohlásit s naprostou určitostí, že je možné je jako zdroje šikanování označit. Jsou to:
a) syndrom deprivantství. Jako deprivanty chápeme podle Koukolíka a Drtilové ty osoby, které sice netrpí žádnou psychickou ani duševní nemocí, jejichž chování je však naprosto nepřijatelné pro danou společnost a její morální a kulturní normy. Při vzniku deprivantství hrají pravděpodobně nejdůležitější úlohu dědičnost (sklon k určitému typu chování) a docilita (učenlivost, přizpůsobivost v oblasti chování a jednání, díky které začíná jedinec přebírat určité modely chování širší skupiny),
b) poruchy chování. Mezi šikanujícími osobami můžeme vysledovat větší procento osob s lékařskou diagnózou vymezující určitou poruchu chování než v ostatní populaci. Nejčastěji bývají tyto poruchy chování označovány jako opoziční porucha a porucha chování s antisociálními rysy u dětí, u dospělých pak jako schizoidní osobnost, antisociální porucha osobnosti, hraniční porucha osobnosti, sadistická porucha osobnosti příp. i jinak. Obecně můžeme říci, že se tito jedinci projevují několika charakteristickými způsoby chování: jejich afektivita je nevyrovnaná, málokdy prožívají intenzivní pocity radosti a štěstí, podléhají častěji pocitům bezdůvodné úzkostlivosti, jsou vztahovační, ve svém uvažování jsou egocentričtí, k okolí chovají chladné, někdy kruté a surové vztahy, někdy jim dělá potíže být zcela sami, jsou v opozici vždy a všude aj.,
c) nevhodná rodinná výchova. Mezi šikanujícími dětmi je větší procento těch dětí, na které rodiče nemívají většinou po práci příliš mnoho času; dětí, které bývají svědky větších rodinných konfliktů; dětí z rodin s nadměrnými nároky na dítě a jeho "výkon"; dětí nepřiměřeně trestaných svými rodiči; dětí, které mají neomezený přístup k sledování televize (vliv "televizního násilí"); dětí, kterým rodiče tolerovali agresívní chování,
d) omezená racionalita. Nejedná se o snížení inteligence (šikanující bývají i nadprůměrně inteligentní jedinci), ale o celkový přehled osoby a schopnost vidět souvislosti,
e) odpadnutí od party. Velmi často bývají oběťmi šikanování ty děti, které se rozešly s neformální skupinou (do které dříve patřily) ve chvíli, kdy se pro ně chování jednotlivých členů skupiny stalo nepřijatelným,
f) temperament dítěte. Podle Dana Olweusa, norského odborníka na šikanu, se dopouštějí temperamentnější děti šikanování častěji; tento fakt je však jinými autory označován jako zavádějící.
3. Dopady šikanování:
3.1. Dopady šikanování na osobu, která šikanuje:
Na první pohled by se zdálo, že šikanování znamená problém a přinese následky pouze osobě, která je do šikanování vtažena jako oběť. Není však tomu tak. Šikanující osoby můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií: jednu kategorii tvoří ti, kteří šikanování používají jako určitou ventilaci svého rozrušení, příp. neúspěchů anebo neurotických či jiných potíží. Tyto osoby se většinou nedopouštějí těžších forem šikany a šikanování, které působí, patří spíše mezi tzv. krátkodobé šikanování (projevy šikanujícího chování v mnoha případech odezní po odstranění stresujících momentů ze života dítěte, např. po překonání problémového období ve škole nebo v sportu). Druhou kategorii tvoří "chroničtí šikanovatelé" (jak je nazývá Michele Elliotová). Zdá se, jako by šikanování těchto osob skoro patřilo k jejich podstatě, jako by bez něho nebyly schopné žít. Často trpí pocity vlastní nedostatečnosti a úzkosti, bývají oběťmi šikanování anebo zneužívání ve vlastních rodinách, nemají dostatečné citové zázemí. Tito se dopouštějí většinou dlouhodobého šikanování, často po všech stránkách velmi surového a dobře promyšleného.
Pokud nedojde k nějaké regulaci šikany, roste v těch, kdo šikanují, pocit, že nejúčinnější forma jednání je jednání agresívní, bezohledné a sobecké, dále že nejdůležitější je hrubá síla, která jednoznačně vítězí nad slabostí, že soucit nemá smysl a že ve světě platí právo silnějšího. Šikanování slabších se pak stává jediným utěšujícím prostředkem na pocity úzkosti a vlastní nedostatečnosti. Pokud se jedná o děti nebo mládež, pravděpodobně se pro ně stane toto neregulované agresívní chování postojem platným na celý zbytek života.
3.2. Dopady šikanování na šikanovanou osobu:
Každá forma šikanování se nesmazatelně a bolestivě otiskuje v prožívání každého člověka, tím spíše v prožívání dítěte. Proto je potřeba odmítnout názor, že šikanování je normálním projevem, který provází každý dětský kolektiv.
Následky fyzického šikanování jsou zcela zřejmé a velmi často jsou takového charakteru, že je dítě není schopno skrýt, i když se o to třeba ze strachu snaží.
Stejně nebezpečné jsou však následky šikanování verbálního, které může zůstat velmi dlouhou dobu zcela skryto i před nejbližšími osobami, ke kterým dítě cítí největší důvěru. Už sám fakt, že dítě má strach se se svým problémem svěřit, vypovídá o mnohém, co oběť šikanování ve svém nitru prožívá. V šikanovaných dětech může narůstat pocit (který se postupem času může změnit v trvalé přesvědčení), že okolní svět je nedůvěryhodný a nepřátelský, podřízenost a strach do něj zcela nezbytně patří, nevyplácí se v něm čestné a laskavé chování, nikoho nezajímají osobní starosti jiných a jedinou šancí je vylepšit si postavení na úkor někoho ještě slabšího. Dále mohou mít tyto děti pocit, že je nutné neodlišovat se v ničem od kolektivu a být stejný jako ostatní za každou cenu, protože jakákoli výjimka je nežádoucí.
4. Jak reagovat na zjištěné šikanování:
Pokud má dospělý účinně zasáhnout do situace šikanování mezi dětmi a do světa dětských sporů vůbec, pak je nezbytně nutné, aby měl jejich důvěru. Pokud tedy rodič, učitel, vychovatel anebo kdokoli jiný zjistil, že v kolektivu došlo k šikanování, je třeba, aby svoji pozornost zaměřil v prvé řadě na osobu šikanujícího (útočníka). Dospělý by měl zachovat klid a rozvahu a bez zbytečného dramatizování situace by se měl pokusit zjistit, k čemu vlastně ve skutečnosti došlo. Nejvíce času by měl věnovat osobě útočníka a pokusit se zjistit motivy, které ho vedly k šikanujícímu chování. Reakce na šikanu by měla vycházet spíše z posouzení těchto příčin šikanování a z jejich případné změny než ze snahy o potrestání pachatele, i když i to zde má své místo a je pro dětský svět důležité.
Pozornost je třeba samozřejmě věnovat i dítěti postiženému šikanováním. Často dítě nemá odvahu anebo se cítí příliš zahanbeno na to, aby se se svým problémem někomu svěřilo. Na šikanování můžeme usuzovat, pokud jedinec má strach chodit do kolektivu vrstevníků, vyžaduje nadměrnou přítomnost dospělých, zhoršuje se jeho schopnost soustředění, mění navyklé trasy do školy, občas se zadrhává v řeči, trpí depresemi a nočními můrami, odmítá se svěřit a říká evidentní nepravdy, požaduje stále více peněz (sladkostí aj.), sám začíná šikanovat ostatní apod.
I zde je potřeba si především získat důvěru dítěte a zachovat klidnou hlavu. Přestože často přichází šikanování zcela bezdůvodně, někdy lze vysledovat motivy, kvůli kterým je dítě šikanováno. Tyto zdroje šikany lze často poměrně snadno odstranit (např. změnit účes, oblečení, některé zlozvyky). Někdy pomůže zvýšit sebedůvěru šikanovaného dítěte, příp. ukázat mu, jak má na šikanování reagovat (při slovním šikanování často pomůže vhodná odpověď; při šikanováním fyzickém může být za určitých okolností asertivní chování na místě, ale také se může stát, že bude zcela na dospělé osobě, aby šikanování zabránila svojí přítomností). Je-li to třeba, můžeme dítě ujistit o tom, že má svoji hodnotu (např. zdůraznit jeho šikovnost v urč. oblasti) a o tom, že ho máme rádi a že může za námi kdykoliv přijít s jakýmkoli problémem. Pokud situace šikanování trvá a zdá se, že dítě samo si není schopno pomoci, nezbývá než se obrátit na příslušnou instituci, resp. autoritu (rodič, učitel, vedoucí kroužku), vysvětlit jí situaci a společně hledat nejvhodnější řešení.
Závěr:
Šikanování se stává problémem, který postihuje stále více osob, nejčastěji dětí a dospívajících. Rozvoj šikany sám nejlépe dosvědčuje, jak je velmi obtížné na šikanování reagovat a hledat řešení. Na téma šikanování se píše stále více prací a každá tato práce je přínosem alespoň ve své snaze nějak do problematiky zasáhnout a pokusit se o její řešení. Naše práce nepostihuje celou problematiku šikanování, která je stále obtížněji mapovatelná. Rovněž nepřináší konkrétní rady a východiska z jednotlivých situací, které se někdy jen velmi obtížně nacházejí. Taktéž jsme se nevěnovali problematice šikanování mezi dospělými (např. na vojně nebo v zaměstnání) jednak proto, že naše práce má pojednávat o problematice dětí a dospělých, a jednak proto, že o šikanování mezi dospělými schází dostatek materiálu. Práce byla zaměřena na problematiku šikanování mezi dětmi a mládeží, pokusila se podat určitou definici problému, rozdělení základních faktů a navržení případného způsobu řešení.
Literatura:
Dařílek, P.: Kapitoly z pedagogické psychologie. Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého 1992.
Elliotová, M.: Jak ochránit své dítě. Praha, Portál 1995.
Koukolík, F., Drtilová, J.: Vzpoura deprivantů. Praha, Makropulos 1996.
Říčan, P., Krejčířová, D.: Dětská klinická psychologie. Praha, Grada Publishing 1995.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát