Locke, John - Druhé pojednání o vládě
John Locke: Druhé pojednání o vládě
Nejdříve uvedu biografické údaje o Lockovi a o době, ve které žil. Locke se narodil 1632 v anglické puritánské rodině, která je zaměřená proti králi. Aglie 17. století je obdobím bojů a střídavých vítězství mezi parlamentaristy (O. Cromwell) a přívrženci krále (royalisté). Locke je nejlepší žák v klášterní škole. Jako mládenec se pod vlivem učitelů modlí za krále, jeho otec je v parlamentním vojsku. Má se stát duchovním. Srdce ho však více přitáhlo k dalšímu studiu na Oxfordské univerzitě, na které se r. 1667 stává lékařem. Je seznámen s lordem Ashleyem (pozdějším hrabětem ze Shaftesbury), působí jako jeho domácí učitel, rádce a lékař. V tomto okruhu se setkává s intelektuály, vyhraňuje si svoje přírodovědné, politické a ekonomické názory. S lordem se podílí i na jeho vzestupech a pádech, emigraci a návratech, a až od r. 1689 se stabilizuje vláda nástupem Viléma Oranžského a Locke mimo politických funkcí pracuje na svých filozofických dílech. Zemřel r. 1704.
V roce 1690 vychází jeho "Two Treatises of Government" (Dvě pojednání o vládě), z nichž každé pojednání má samostatný obsah. První tvoří kritiku knihy sira Roberta Filmera: Patriarcha, čili přirozená moc králů", která je založena na zdůvodňování nutnosti absolutní monarchie z biblických textů.
Locke ve svých úvahách hledá kompromisy mezi politickými extrémy a proto jeho pravidla obsahují řadu vyjímek a dvojznačností. Dnes se přebírají některé jeho závěry o společnosti, přičemž jsou popírány předpoklady, ze kterých vyšel. Pro jeho styl jsou charakteristické právnické formulace, mravní příkazy podané jako popis aktuálního stavu.
Locke zde nestaví vyloženě na bibli, jako Filmer, ale používá ji ve své argumentaci a příkladech. Další citovanou autoritou je u něj anglický teolog Richard Hooker, který prosazoval anglikánství a formuloval "přirozený stav".
Přirozený stav je pro Locka výchozí bod jeho úvah. Je to určitá analogie Hobbesova "boje všech proti všem", který se u Locka liší existencí "přirozeného zákona." Lockova práce není polemikou s Hobbesovým Leviathanem, kterého přes podobné zaměření ani nečetl. V přirozeném stavu jsou si všichni rovni, svobodní v nakládání se svým majetkem, garantem stability je vzájemná láska, a proto tu vlastně opravdová stabilita není. Všichni by se měli řídit přirozeným zákonem, který je Bohem umístěn do myslí všech lidí. Je možné ho nazírat rozumem a tímto je zde určitá protichůdnost s Lockovým omítáním vrozených ideí (jako empiristy). "Používání vlastnictví v přirozeném stavu se však stává velmi nejistým." Pokud někdo záměrně poruší moje vlastnictví, svobodu nebo život, tak tím vyhlašuje válečný stav a já ho mohu potrestat smrtí. Každý je zde kompetentním soudcem a pro odvolání, jak říká Locke, není soudce na Zemi. Bůh jako poslední instance spravedlnosti se objevuje na více místech knihy.
Všechny lidská práva jsou odvozovány z přirozeného zákona: rovnost, nezávislost, právo na svobodu, na zabezpečování vlastního života a rodiny, na vlastnictví je garantováno prací - tj. každý měl právo na takový podíl z přírody, který stačil využít (obdělat) a spotřebovat, aniž by se mu cokoli zkazilo (shnilo). Přirozený zákon je v souladu s Božím zákonem zapsaným v bibli, a proto například jedinec nemá právo zabít se. Přirozený zákon je tedy objektivní normou spravedlnosti.
Protože pro lidi je přirozený stav krajně nevýhodný, tak okamžitě vytváří společenskou smlouvou stát. Stát je vytvořen rychleji, než první písemnosti, a proto o přirozeném stavu je tak málo zmínek. Jako příklad blízký takovému stavu uvádí americké indiány. Stát je silnější než jednotlivec, a proto je lepším garantem práv. Stát, tedy politická čili občanská společnost vzniká tehdy, kdykoli se nějaký počet lidí spojí tak, že se vzdává výkonné moci přirozeného práva. Stát je pro všechny objektivní soudce a jeho hlavní funkcí je chránit vlastnictví a práva občanů, nejvyšším zákonem má být "blaho národa", neboli "veřejné dobro". Stát přebírá právo na trest. Stav přirozený však přetrvává na vyšší úrovni mezi jednotlivými státními útvary.
Stát proto nemůže mít větší pravomoce, než ze kterých vznikl. Nemůže např. libovolně zabíjet své občany apod. Hlavním zdrojem moci je lid, respektive jeho většina. Pokud se zákony nebo jejich vykonáváním nesouhlasí jen nevýznamná menšina, pak je stabilita státu důležitější, než práva několika "soukromníků". Locke nabízí také právo na revoluci, pokud je s vládou nespokojena většina občanů, nebo pokud se k tyranii i jen schyluje. "Tyranie je vykonávání moci mimo právo, k němuž nikdo nemůže být oprávněn." "Žádná vláda totiž nemůže mít právo na poslušnost od lidu, který s ní svobodně nesouhlasil."
Pokud někdo svévolně a násilně porušuje práva ať už ve stavu přirozeném, nebo ve společnosti, tak "se přivádí ve stav válečný s těmi, proti nimž jí (síly) tak užívá, a v tom stavu jsou všechny dřívější svazky přerušeny, všechna jiná práva přestávají a každý má právo hájit se a vzepřít se útočníku." Tento stav sahá od krádeže po výboje sousedního státu. Válka je pro Locka nespravedlivá, pokud je útočná a ohrožuje práva druhých lidí. Kdo takovou válku prohraje, tak je vydán životem na milost vítězům. Může být popraven, nebo se stává otrokem, což je jediný způsob vzniku otroctví. To vše je dáno přirozenými zákony. Za prohřešky však už nesmí být trestány manželky a děti. Proto musí být na dobytém území obnovena vláda jen se souhlasem všech místních obyvatel. Pokud koliduje odškodnění vítěze s majetkem rodiny, pak se má brát zřetel na to, kdo jej více potřebuje pro živobytí.
Lidé se sice rodí svobodní, ale dokud nedospějí, tak podléhají děti rodičovské moci, protože nemají dostatek schopností a rozumu, jak spravovat svoje vlastnictví a vnímat přirozený zákon. Ve věku plnoletosti však jejich rodiče nad nimi ztrácí jakoukoli zvláštní moc a děti jim nejsou ničím povinny. Další vztahy jsou založeny na dohodě, ve které rodiče nabízí dědictví a děti práci a výpomoc.
Locke zavádí moderní požadavek oddělení zákonodárné (legislativní) a výkonné (exekutivní) moci. Zmenšuje se tím riziko svévolného panovníka, protože nové zákony musí ctít veřejné blaho. Je tu opět výjimka z důvodů nepružnosti zákonodárného orgánu, který nemůže předvídat všechny situace. Výkonná vláda má proto "moc jednat podle rozvahy pro veřejné dobro bez předpisu zákona a někdy i proti němu." Tato moc se nazývá "prerogativa".
Panovník už není představitel boží vůle, ale služebníkem občanů. Stát vznikl smlouvou lidí, ne božím zásahem. Objevují se nezcizitelná lidská práva. Locke svými úvahami předznamenává osvícenství, jeho koncepce přirozeného stavu inspiruje J. J. Rousseaua a další, i když dnes se jeví poněkud idealisticky.
U Locka si také můžeme všimnout, že vztah moderních států k přírodě je přebrán od novověkých a moderních teoretiků, kteřá jej transformovali z křesťanského myšlení. Když Locke vymezuje vlastnictví, tak cituje biblickou pasáž: bůh "dal zemi synům lidským" (Žalm 115, 16), "Bůh nám dal hojnost všeho k požívání" (1. Tim., 6, 17)a dále píše: "Země a vše, co je na ní, je dáno lidem společně na udržování a pohodlí jejich existence." Nedostatek potravy je zde řešen podle biblického vzoru odchodem na nové pastviny.
Pokud chceme lépe pochopit vztah politiky k přírodě, musíme si uvědomit, za jakých okolností vznikala koncepce lidských práv.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát