Nedomyšlená společnost - Keller Jan
Nedomyšlená společnost
Úvodem
Hned na začátku bychom si měli položit otázku, o jaké společnosti se budeme bavit. Proč by naše společnost měla být „nedomyšlená“? Jeden výrok říká, že lidská společnost je směs geniality a naprostého idiotství. A my bychom se měli snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je.
Ale nebude to nijak snadné, protože všichni lidé jsou systematicky přesvědčovaní ( již po dobu dvou či tří století ) o tom, že společnost, ve které žijí, je rozumná. Již od šesti let slýcháme ve škole den co den o tom, co rozumného naše společnost opět vytvořila či udělala. Toto přesvědčování tvoří
ve skutečnosti základní osnovu všech školních osnov. Škola jen kultivuje rozumové schopnosti dětí proto, aby se posléze jednodušeji začlenily do světa dospělých. A mýtus rozumné společnosti je tak stále vsugerováván další a další nastupující společnosti. Zkusíme se přenést přes tento první dojem a zjistit, jak se vlastně do geniálních projektů lidského rozumu mohlo vloudit tolik stupidity.
Společnost zdvořilých byrokratů
Každou společnost lze definovat podle způsobu, jakým se v ní rozhoduje o záležitostech jejích členů. V žádné společnosti nikdy předtím ani dnes nemají všichni stejná práva rozhodovat o záležitostech, ať už se jich týkají, nebo ne. A ani do budoucna se s tím nepočítá. Státy ovládá jakási centralizovaná moc, jejímiž prodlouženýma rukama jsou magistráty, úřady a úředníci. Lidé přece chodí na úřady pro všechna potvrzení, dokumenty a žádosti.
V průběhu posledního tisíciletí se výrazně proměnilo to, co jsme ochotni akceptovat v mezilidských vztazích. Přelom středověku a novověku, tedy 15. a 16. století, lze považovat za mezník ve vývoji slušného způsobu chování. Lidé začínají sledovat své osobní zájmy a cíle, které byly, jsou a budou hlavním motivem lidského jednání.
Právě tehdy se objevila první příručka, která radí příslušníkům nejvyšších vrstev, jak se mají chovat při vzájemném styku. A postupně se rozšiřovala k příslušníkům nejnižších vrstev. Dříve nebylo nutné se učit nějakým pravidlům slušného chování. V době rytířů a surových válečníků platilo „právo silnějšího“. Museli jednat přímočaře a okamžitě a rozhodně nemít nad nikým ohled ani slitování. Chování podle nějakých pravidel slušného chování by je určitě stálo život. Žilo se hlavně přítomností a nepřemýšlelo se nad budoucností. V neustálém chaosu a stresu. Knížata se začínají více zabývat svým majetkem, nežli válkami a prvními nádeníky jsou samozřejmě žoldáci. Tito lidé byli čistě vázáni na svého chlebodárce. Knížectví bylo něco jako soukromý stát, který vybíral daně a knížata si v něm volila a upravovala zákony, jak chtěla.
V 16. století začínají vycházet pravidla slušného chování. A zde se začíná objevovat pokrytectví. Lidé se snaží vypadat dobře, působit upraveným dojmem za účelem svého zisku. Člověk si zvykne dělat něco jiného, než to, co si myslí. Jen aby získal přízeň knížete a nebo ze zisku. Toto chování již velice připomíná dnešního civilizovaného člověka. Doba knížat vytvořila nejen uhlazené, „většinou falešné“, dvořany, ale stvořila také základy byrokracie.
Byrokracie – ve slovníku nalezneme definici, že je to skupina lidí, která řídí společnost ekonomicky a hospodářsky. Byrokracie vznikla hlavně proto, že úředníci, kteří se svým pánům starali o majetek, se často obohacovali a stávali se vlastními pány.
Úředníci by se sice mohli zabývat každým klientem zvlášť, ale to by je zdržovalo, a proto je pro ně lhostejnost vůči lidským osudům nutností, nikoliv hanbou. Úředník je nucen se rozhodovat podle obecných pravidel, nepřihlížet k výjimkám. Když to přeženu, měl by být „bezcitný“. Člověk se tak stává nějakým evidenčním číslem nebo jen nějakou věcnou položkou, kterou je třeba pouze zařadit do patřičné přihrádky, aby byla věc vyřešena. Dochází ke styku slušných, zdvořilých až servilních žadatelů a na druhé straně chladné zdvořilosti a lidské lhostejnosti úředníků. Takto by se dalo popsat běžné úřední jednání v naší moderní, rozumné společnosti.
Člověk se pokouší zlepšit si postavení v tomto jednání. Může se chovat jako dávní rytíři neurvale, surově, ale většinou následuje sankce. Nebo může být až vlezle zdvořilý
( role dvořanů ) za pomoci lichotek a nějakých pozorností. Ovšem i zde se dá lehce přepočítat. Rozum moderní společnosti se zmohl jen na to, že tuto situaci řeší kompromisem, a to formou úplatku. Úplatek sblíží obě strany. Úplatek je gestem dobré vůle. Oba jsou spokojeni. Úředník potvrdil svou nadřazenost a žadatel dosáhl svého cíle.
Moderní společnost ovšem dospěla do situace, kdy obyčejná sprostota bývá někdy ještě potrestána, ovšem slušnost není nijak odměňována. Tak proč rodiče učí své děti slušnosti, když dávno dobře vědí, že lidé, kteří budou rozhodovat o jejich osudu, budou postupovat podle zcela jiných měřítek? Co rozumného je na počínání rodičů? Vznikla tak zvláštní situace: Lidé se stále pečlivěji snaží vzbudit dobrý dojem a přitom stále méně záleží na tom, jaký dojem dokáží vzbudit u svých nadřízených ( mocných ).
Stát, který rozbil svůj základ
Ze všech stran dnes můžeme slyšet, jak je rodina důležitá, jak je důležité udržet rodinu spokojenou a pohromadě. Že rodina je základem státu. Že stát o rodinu pečuje všemi prostředky. Že bez zdravé rodiny neexistuje zdravá společnost.
A politikové tato hesla používají nejčastěji před volbami. Ale přitom existují statistiky, které potvrzují neustálý růst rozvodovosti. Jak je to možné? Tradiční rodiny byly dříve tzv. základní výrobní jednotkou. Rodina si všechny své potřeby pokryla sama, protože byla velice chudá. Jedná se tedy o venkovské rodiny. Domácnost musela také zajišťovat ozbrojenou ochranu rodině. Člověk většinou prožil celý svůj život v jedné domácnosti. Svatby se také uskutečňovaly v blízkém kruhu. Už ve vedlejší vesnici vypadal člověk podezřele a nemohl počítat s pomocí. Postavení žen v tehdejších domácnostech bylo velice špatné. Domácnost byla v minulosti základní daňovou jednotkou. Postupně dochází k tomu, že se začíná vyrábět mimo rodinu, a tak tato jednotka pomalu ztrácí své úkoly. Díky vývoji v sociální oblasti vznikají školy a nemocnice. Tak se rodina nemusí starat o své staré a nesamostatné členy. Rodinám zbývá pouze výchova a péče o děti. I když to vypadá, že stát opečovává rodinu ze všech stran, vždy dá bohužel přednost armádě nebo státní správě atd.
Dalším důvodem, který vede možná k rozpadu rodiny, by mohla být kariéra. Když se začne jeden rodič nebo oba dva věnovat kariéře, první, kdo to pocítí, je rodina. Člověk se snaží být úspěšný, aby se mohl postarat o rodinu. Ale jediný, kdo mezitím strádá, je bohužel rodina. Člověk, který si pořídí rodinu, bere na sebe zodpovědnost a stát s ním může lépe manipulovat. Ve většině případech, když to přežene, tak rodina slouží jako rukojmí státu.
Společnost, která neví, co slaví
Každá společnost něco slaví. Každá společnost má několik svátků. Jedinci ovšem slaví různě, někdo slaví každý den, někdo svátky příbuzných, někdo sportovní úspěch atd. Nejmasovější svátky jsou svátky vánoční. Díky tomu všichni lidé dělí dny na všední a sváteční. Sváteční dny jsou zde převážně proto, aby si člověk odpočinul a nemusel dělat nic. Nebo také svým chováním ve svátcích se odlišuje od všedního chování ( kmenové slavnosti – různé tance, karnevaly ).
Kapitolou samou o sobě jsou státní svátky. Všechny státní svátky se vztahují k minulosti. Jejich úkolem je periodicky oživovat vzpomínku na původní principy, které stály u zrodu současné společnosti. Státních svátků ovšem nejvíce využívají politici ke svým projevům a vizím.
Moderní společnost se ve svátky uzavře do svého mikrosvěta a tam si svátků užívá. Svátky jsou pro všechny vlastně něco jako malý dárek, který dostávají od společnosti, protože se člověk uzavře do svého soukromí a může ignorovat všechny nároky společnosti. Není na tom nic rozumného, ale je to milé.
Homo sapiens a jeho rituály
Mýtus rozumnosti vychází z jednoduchých, bohužel nesprávných předpokladů. Především se má za to, že člověk převážně jedná racionálně, ale to bohužel není pravda. Racionální jednání je takové, že máme pevný cíl a k němu se snažíme dopracovat určitými optimálními prostředky. To by znamenalo velice dlouze kalkulovat a vymýšlet tu nejlepší a nejbezpečnější cestu a vyloučit všechna rizika. Což by trvalo strašně dlouho. Člověk je často nucen se rozhodnout okamžitě a také často sází na takzvané štěstí.Proto kolikrát slyšíme říkat, že měl někdo více štěstí než rozumu.
Člověk je pyšný na to, že se liší od zvířete tím, že má rozum a zvíře má pouze své pudy. To je sice pravda, ale liší se také tím, že umí svůj rozum nepoužívat a řídit se pouze svými emocemi, kdežto zvíře neumí jaksi své pudy vypnout, či nepoužívat.
Společenské vědy často přehlížely to, že má člověk i emoce a díky tomu dokonale nerozpoznaly rituální charakter velké části lidského konání. K rituálům člověka nutí to, že každý den potkává lidi, každý den stejně zachází s různými věci a že koná tytéž všední úkony každý den. Mezi rituály patří např. zdravení lidí, všední úkony jako hygieny, čistění zubů, spánek, jídlo atd. Mezi rutinu patří i například používání symbolů nebo přísloví. Člověku umožňuje něco okomentovat, aniž by musel u toho velice přemýšlet.
Existuje několik typů rituálů – oslavné rituály, rituály krize a nebezpečí, rituály úcty nebo náboženské.
Člověk žije ve svých určitých rituálech celý život a je jich strašně moc, člověk si to ani neuvědomuje a kdybychom ho osvobodili od těchto rituálů, tak by takovou obrovskou svobodu snad ani neunesl. Člověka nelze osvobodit od jeho rituálů a taková snaha je nerozumná.
Podivné osudy organizací
Co je to vlastně organizace? Organizace jako taková vlastně neexistuje. Existují pouze lidé, kteří svým chováním organizaci vytváří a přestanou-li se tak chovat, organizace zanikne. Lidé si zřizují organizace, aby si ulehčili život
( např. organizace z oblasti výrobní, správní, zdravotnické, kulturní ).
Organizace svým založením jsou převážně nízkého data, převážně 18. století. Bohužel žádné organizace nejsou dokonalé, jak by se zdálo, že organizace v tak moderní a vyspělé společnosti musí být. Ve skutečnosti hlavním problémem organizací je právě člověk a jeho nevypočitatelný lidský faktor. A dále vzniká hlavní problém ten, že obyčejný člověk, neboli klient nějaké velké organizace nedokáže posoudit potřeby organizace. Organizace se pro něho stává tak složitou a náročnou, že tyto otázky přenechává odborníkům a ztrácí tak přehled nad tím, jestli je organizace stále výhodnou pro něj nebo jestli aspoň rozhodnutí, které se týká také jeho, je pro něj výhodné nebo mu dokonce neubližuje.
Společnost jako nezamýšlený důsledek
Mezi společností a jejími členy existuje sice úzká vazba, ale bylo by směšné se domnívat, že podle představ členů se společnost bude vyvíjet v budoucnu. Bohužel je ale asi také pravda, že kdybychom to, co se osvědčilo u jednotlivců, použili pro skupinu lidí, nakonec by byli poškození všichni zúčastnění. Nebo když chceme něco vytvořit pro blaho všech a pro usnadnění si života. Existuje několik příkladů.
Nejznámějším je asi ekologická krize. Všichni ti, kdo vymýšleli nová hnojiva, nové umělé hmoty a nové kosmetické prostředky, aby nám usnadnili život, nemohli tušit, že díky jejich ušlechtilým záměrům nám ve výsledku spíše škodí.
Nebo například ve školství. V minulosti byl přístup na střední a vysoké školy velice omezen, ale zase zaručoval v budoucnu výnosné povolání a úspěchy v kariéře. V dnešní době má možnost na střední škole opravdu každý, ale stále větší počet lidí se stále vyšším vzděláním má za důsledek to, že místa nejsou již tak lukrativní a investice do studia se často nevyplácí.
Dilema moderní společnosti je tedy složitější, než jak na první pohled vypadá. Společnost totiž není systém, ale spíše nepořádek. Lidé a jejich procesy jsou totiž tak různé, že se nedoplňují tak, jak by měli, ale že se spíše kříží a že si navzájem překážejí.
Závěr
Celé toto zamyšlení ve výsledku vyšlo spíše záporně a pesimisticky. Nějak se tu nahromadilo to špatné. Teď jde o to, jestli se tu nahromadilo to špatné nebo spíše vyšla pravda najevo. Já si myslím, že svět, život je jedno velké divadlo, všichni se přetvařují před všemi a to vytváří naši rozumnou, civilizovanou, moderní ( nedomyšlenou ) společnost.
Použitá literatura: Nedomyšlená společnost, Jan KELLER
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát