Jan Neruda
Jan Neruda
Vůdčí představitel literárního hnutí družiny májové, teoretický, kritický i umělecký průkopník kritického realismu, publicista (především fejetonista) prozaik i básník. Usiloval o literaturu, která by svým uměleckým charakterem i svou poznávací silou byla spjata se způsobem nazírání a myšlení moderního člověka druhé poloviny 19. století, s jeho perspektivou pokroku v oblasti individuální, sociální i národní. Neruda se právem řadí k nejvýznamnějším osobnostem české literatury. Jeho básnické sbírky představují trvalou hodnotu naší poezie.
Osobní život
Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze na Malé Straně v chudé malostranské rodině. Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku mi záplatu přišil, charakterizoval sám Neruda životní podmínky svého dětství a mládí. Jeho otec, vojenský vysloužilec z napoleonských válek, měl kantýnu a později trafiku, matka Barbora pomáhala zlepšit finanční situaci rodiny posluhováním u francouzského paleontologa , proslulého geologa Joachima Barranda. Celé dětství prožil v malebných uličkách starobylé a přitom maloměstské Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek.
Čtenářům se poprvé představil ani ne čtyřiadvacetiletý Jan Neruda básnickou sbírkou Hřbitovní kvítí, v níž popsal stinné stránky lidského života a tragický životní pocit. Motiv hřbitova mu v jeho prvotině umožnil sjednotit zcela odlišné básně - dušičkový tón prvních básní sbírky se postupně mění v hněv nad majetkovými a naspravedlností chudoby. Chudoba se ale objevuje i v celém dalším Nerudově díle - v básních, povídkách i fejetonech, kde spolu s bídou popisuje pocity nostalgie, nespokojenosti a odcizení v dusné atmosféře "časů zaživa pohřbených". Poezií, kterou čtenáři nepřijímali tak nadšeně jako povídky a fejetony, si získal obdiv nonkonformní mládeže. Té imponoval také svým neuspořádaným bohémským životem a nekonvenčními názory, které přesahovaly "rozměry své doby".
V osmadvaceti letech poznal svou životní lásku - již vdanou Karolinu Světlou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky, nabídla Nerudovy "pouze" přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy, musela však své přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval, ale nikdy se však neoženil - žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle, ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě. Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou. Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala, ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje, které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové mu přervala milenčina smrt.
Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován, kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění. Právě v tomto kritickém roce 1869 napsal politickou studii nazvanou Pro strach židovský, která byla antisemitským výlevem. Nejvíce se chudému básníkovi příčil "židovský" vztah k penězům, na který ve své studii především útočil. Autorovo proslavené jméno později využívali přesvědčení antisemité, kteří studii překotně vydávali ke své diskriminační propagandě. Dvacáté století se vrátilo k zapomenutému pojednání hned několikrát - samozřejmě v době nástupu fašismu. Nerudova studie ovšem nebyla zdaleka jediným projevem antisemitismu českého duchovního výkvětu - o Židech v minulém století v novinových článcích jízlivě psali Havlíček, Palacký i Němcová. Co však vedlo k tomuto výlevu Jana Nerudu, se můžeme po více než sto letech jen dohadovat. Nabízí se autorova milostná zhrzenost, umělecká nedoceněnost, chudoba kterou tak dobře znal, snaha "zalíbit" se českým veřejnosti? Dílo Jana Nerudy neocenili jeho vrstevníci, ale generace následující, jak to často bývá u velkých umělců, kteří předběhli svou dobu. V posledních letech života se cítil politicky - a ve své nemoci i lidsky osamocen a hledá přímý literární kontakt s národní veřejností. Jako ve svém mládí byl i v té době přesvědčen, že "český národ vzroste jen zdola nahoru" (1883).
Ve svém životě byl Neruda nejméně rád stárnoucím naduživcem, odkázaný na pomoc ostatních. V posledním roce svého života uklouzl na náledí a těžce si poranil koleno. Dlouho ležel a nemohl ani poté dobře chodit - musel vždy jít s někým, o koho by se mohl opírat. Ty byly posledními procházkami nemocného básníka, protože od jara až do srpna, kdy zemřel, jej stihla jedna choroba za druhou. Nepomáhalo ani to, že byl na své zdraví úzkostlivě opatrný. V pracovně si dával topit ještě v červnu, na jarní procházky se strojil jako do mrazu a na kliky u dveří sahal jen v rukavicích, aby se nenachladil. Přestože stonal dlouho, jeho konec byl náhlý a nenadálý. Zemřel ve svých sedmapadesáti letech 22. srpna 1891.
V předvečer jeho pohřbu přišla k domu zesnulého jeho "věčná nevěsta" Anna Holinová, která se rovněž nikdy neprovdala, a vhodila do otevřeného okna Nerudova pokoje kytičku smutečních fialek. Tělo zesnulého bylo vystaveno v paláci hraběte Laženského, kam se přišly poklonit davy lidí. Pohřeb byl slavný a Nerudovo tělo mělo odpočívat na Slavíně, ale jeho hospodyně paní Haralíková, kterou jmenoval svou hlavní dědičkou, mu vydobyla samostatný hrob pod širým nebem - vždyť nejraději měl hrob zelený.
Umělecký život
V roce 1845 nastoupil do studií na německém gymnáziu na Malé Straně, odkud na radu třídního profesora přestoupil v roce 1850 na české gymnázium, v té době řízeném Václavem Klimentem Klicperou a rázem se ocitl v literárních spolcích organizovaných jeho spolužákem Hálkem. Po maturitě v roce 1853 se málem stal na přání matky premonstrátským novicem, ale vše si rozmyslel a vstoupil na právnickou fakultu. Studia na přání otce přerušil a nastoupil jako účetní ve vojenském úřadě tam se mu však nelíbilo, i práva ho zklamala, a tak se věnoval po celé tři roky studiu na filozofické fakultě.
V té době roku 1853 začínal jako lokálkář v německém časopise Tagesbote aus Böhmen, kde setrval až do října 1858, kdy byly zveřejněny hanlivé články Handschriftliche Lügen und paläographische Wahrheiten Davida Kuha proti Hankovi a Rukopisům. V letech 1858-59 přechodně učiteloval jako suplent na reálce, ale pak se už natrvalo věnoval novinářství a literatuře. Pevně se uchytil až jako fejetonista, nejprve v prvním českém deníku Čas (od roku 1860), po jeho zániku přešel do Hlasu (1862-65), kde se seznámil se známým buřičským žurnalistou a spisovatelem Prokopem Chocholouškem. Roku 1865, kdy Hlas splynul s mladočeskými Národními listy, stal se i jejich redaktorem. V Národních listech setrval více než dvacet pět let (až do své smrti), kde řídil literární a divadelní rubriky. V 60. letech založil s přítelem Hálkem týdeník Květy, v 70. letech pak časopis Lumír, ale ani v jednom z časopisů nedosáhl takového věhlasu, jako v Národních listech.
Mimo to napsal za svůj život více než 2000 fejetonů (nejznámější je Kam s ním?) přičemž pod své články umisťoval jako značku rovnostranný trojúhelník. Fejetony psal pravidelně (někdy i třikrát týdně), a tak značně přispěl k popularizaci Národních listů. Jejich prostřednictvím byl v pravidelném kontaktu se čtenáři. Chtěl vyhovět jejich potřebě rychle se něco dozvědět a zároveň se pobavit. Ačkoli fejeton byl svou podstatou určen pro daný okamžik, má Neruda fejetonistická činnost podstatný význam i pro rozvoj nového uměleckého vidění skutečnosti "formu moderní literatury".
V polovině 70. let, vědom si své popularity, začal vydávat své fejetony, vybrané fejetony rozčlenil podle žánrových skupin do pětisvazkového výboru Fejetony. Obsahuje dva svazky nazvané Studie, krátké a kratší (1876), svazek Žerty, hravé i dravé (1877) a dva svazky cestopisných črt, Menší cesty (1877) a Obrazy z ciziny (1872, znovu 1879). Ve spisech J. Nerudy v Knihovně klasiků (od roku 1950) byly vedle svazků uspořádaných Nerudou rozčleněny do větších celků fejetony s aktuálně společenským a politickým dosahem (Česká společnost), fejetony uměleckokritického charakteru (Literatura, Divadlo, Výtvarné umění a hudba), fejetony s obsahem zcela nahodilým, jimž Neruda říkal "efemérky" nebo Drobné klepy, a konečně fejetonistické portréty uveřejňované po léta v Humoristických listech jako doprovod ke kresleným portrétům (Podobizny).
Ale již v prosinci 1857 vyšla jeho první básnická sbírka - Hřbitovní kvítí, která obsahuje 52 básní. Sbírka ale byla přijata chladně, kromě dvou suchých oznámeních v Lumíru a Pražských novinách, přestože byla plná citu a nevšedních myšlenek. Po neúspěchu se Neruda na dlouhou dobu odmlčel, až v roce 1867 vydal dlouho připravovanou Knihu veršů s vlastní předmluvou, ve které hodnotí své dosavadní dílo. Sbírka byla přijata velmi příznivě, a tak jí na rok 1873 bylo třeba připravit nové vydání. Vysoký honorář "použil" Neruda na cesty - navštívil Uhry, Srbsko, Rumunsko, Turecko, Jeruzalém, Káhiru ...... a své zážitky vložil do Obrazů z ciziny (1873, 1880) a do svých fejetonů v Národních listech. Druhé období své básnické tvorby zahájil Neruda Písněmi kosmickými (1878), kterými zaujal celou literární veřejnost tak, že kniha byla za čtrnáct dní vyprodána a musela být znova vydána. Od roku 1879, kdy byl Neruda postižen těžkou tělesnou chorobou (zánětem žil), přestal psát divadelní a literární kroniky, které do té doby měly tak velkou váhu soustředil se pouze na přípravu otevření Národního divadla a na své velké dílo Balady a romance (1883). V roce 1883 vyšla také jeho další básnická sbírka Prosté motivy, které jsou lyrickým a subjektivním protějškem k Baladám a romancím. Vyšli rovněž v Poetických besedách a již titulem zdůrazňovaly "prostotu". Jeho poslední básnická sbírka Zpěvy páteční byla vydána až po jeho smrti (vyšla knižně až roku 1896 v uspořádání J. Vrchlického).
Dále byly vydány jeho tři nejznámější povídky. První své povídky uveřejnil v knize Arabesky (1864). V druhém vydání z roku 1880 rozmnožil Neruda počet arabesek a připojil jako druhý díl knížku Různí lidé (1871), která obsahuje "cestovní epizody". A jako třetí povídku vydal knížku Trhani.
Nerudova tvorba dramatická byla jen epizodou v jeho literární činnosti. Kromě několika veseloher zahrnuje i jeden pokus o tragédii (Francesca di Rimini, 1860). Dvě nejznámější veselohry jsou Ženich z hladu a Prodaná láska.
Roku 1878 vydal skvělé Malostranské povídky (1878, 1885), které předvádějí život v Praze na Malé Straně ve čtyřicátých letech. Malostranské povídky tvoří vrcholný soubor 13 próz: Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že ... Rakousko nebylo rozbořeno, Psáno o letošních dušičkách a Figury.
Díla
6 básnických sbírek -
Hřbitovní kvítí(1858)
Zachycuje lidské vztahy v nekonvenčních situacích (zestárlá nevěsta, plačící nad hrobem dítěte), sleduje jak sociální rozdíly postupují celý život až na hřbitov. Ironizuje poezii, ironizuje lásku, mluví o klamu přírody, ironizuje vztah k vlasti a ironizuje i sám sebe. Cítí své osamění.
Knihy veršů (1868)
Jedná se o trojdílný soubor, do kterého Neruda zařadil i některé básně ze Hřbitovního kvítí
Kniha veršů výpravných (epika): Zvláště působivé jsou sociální balady - Dědova mísa (špatné generační vztahy vnuk poučil otce, že se chová ke starci bezcitně) nebo Před fortnou milosrdných (monolog starce k vnukovi, o chudobě, která vede k bezcitnosti).
Kniha veršů lyrických a smyšlených (lyrika): Cykly - Otci, Matičce, Anně. Popisuje zde hluboký citový vztah k matce a otci a také ke své první lásce Anně Holinové
Kniha veršů časových a příležitostných: Báseň vším jsem byl rád je tzv. bilanční báseň, jedná se o básníkovo zamyšlení nad dosavadním životem.
Písně kosmické (1878)
Vztah člověka a kosmu, optimistická perspektiva, je zde patrný vliv nových vědeckých poznatků a technického pokroku. Např. básně Letní ty noci zářivá, Také to slunce ohnivé, A mluví člověk. Celé sbírce se vymyká vlastenecká báseň Vzhůru již hlavu, národe.
Balady a romance (1883)
Vrchol Nerudovy básnické činnosti, zajímavé je, že v Nerudově podání je balada veselá, zatímco romance smutná a pesimistická. Sbírka je charakteristická svojí námětovou rozlišností - prostředí české vesnice (Romance štědrovečerní, Balada májová), národní tematika (Romance o Karlu IV., Romance o jaře 1848), tragika lidských osudů (Balada dětská, Balada horská) ...
Prosté motivy(1883)
Intimní přírodní lyrika, která se skládá ze 4 oddílů (Jarní, Letní, Podzimní, Zimní). Neruda zde zachycuje stálé srovnávání s přírodním děním rozmanitost lidských pocitů, nadějí i zklamání, štěstí i bolesti.
Zpěvy páteční (1896)
Tato sbírka byla vydána až posmrtně Vrchlickým, obsahuje národnostní a vlasteneckou lyriku víra v slavnou budoucnost národa forma - žalozpěvy a hymny na téma národního utrpení a odboje. (báseň Láska pojednává o autorově vřelém vztahu k národu, v básni Jen dál vyzývá k činům).
Prozaická činnost -
Malostranské povídky (1878)
Malostranské povídky je sbírka třinácti povídek, původně vydávaných časopisecky. Děj se odehrává v první polovině 19. století na Malé Straně. Neruda do svých povídek skvěle vložil charaktery malostranských postav, jejich nechuť k jakýmkoliv změnám, jejich osudy a konflikty.
Týden v tichém domě
Úvodní a také nejrozsáhlejší povídka, která zachycuje život obyvatel jednoho měšťanského domu. Popisuje vojenské prádlo ...
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Vypráví o nepřátelství bývalých přátel, kvůli ženě, kterou měli oba rádi. Jenže jejich společná láska zemřela a od té doby (celých jedenáct let) na sebe nepromluvili ani slovo, přestože sedávali v hospodě u stejného stolu. Usmíření se dočkají až po dlouhé nemoci pana Ryšánka.
Přivedla žebráka na mizinu
Tato povídka nás seznamuje s osudem žebráka Vojtíška, který odmítl lásku jiné známé malostranské žebračky. Ta o něm na oplátku rozšířila pomluvu, že je bohatý. Lidé si ho přestali vážit a jednoho dne ho nalezl kdosi mrtvého.
O měkkém srdci paní Rusky
O ženě, která chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat nebožtíky, až jí to policie zakázala.
Večerní šplechty
Rozhovory studentů na střeše domu. Vystupuje zde i sám autor v postavě Hovory.
Doktor Kazisvět
Příběh lékaře Heriberta, který se při pohřbu rady Schepelera náhodou všimne, že není mrtvý. K velké nelibosti dědiců a vdovy ho zachránil.
Hastrman
Povídka o panu Rybářovi (odtud název), který si myslí, že má sbírku drahokamů, ve skutečnosti však polodrahokamů. Domnívá se, že kvůli tomu ztratí přízeň svých blízkých, ti ho však ujistí, že jej mají rádi i bez bohatství.
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku
Pan Vorel se přestěhoval na Malou Stranu a zřídil si zde krámek s moukou a kroupami. Protože je cizí, nikdo si od něj nic nechce kupovat. Pan Vorel nakonec spáchá sebevraždu.
U tří lilií
O dívce, která na zábavě tančí a radost jí nezkazí ani zpráva, že ji zemřela matka.
Svatováclavská mše
Vzpomínkový příběh studenta, který se nechal zavřít do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda bude sv. Václav o půlnoci sloužit mši. Svatého Václava neviděl, protože usnul.
Jak to přišlo, že ... Rakousko nebylo rozbořeno
Příběh několika kluků, kteří se domluvili, že zničí Rakousko. Koupí si zbraně, peníze na střelný prach však dají hokynáři Pohorákovi, který peníze propil, a tak nevědomky zachránil Rakousko.
Psáno o letošních dušičkách
O nepříliš pěkné slečně Máry, kterou kdysi z recese požádal o ruku kupec Cibulka a rytec Rechner. Oba však ze svatby upustili, prý ze vzájemné ohleduplnosti Máry jim od té doby dává na Dušičky na hrob věnec.
Figury
Advokátní čekatel Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku, a proto se přestěhuje na Malou Stranu, aby se mohl v klidu učit. Ale lidé v domě - figurky ho neustále rozptylují: bydlí u záletné konduktérky a kvůli její žárlivosti je vyzván nadporučíkem na souboj, žije tu Provazník, jehož zálibou je psaní anonymních dopisů, malíř Augusta, který většinu peněz propije ...
povídky -
Arabesky (1864) - soubor próz se vzpomínkovým charakterem.
Různí lidé (1871) - obsahuje "cestovní epizody".
Trhani
Povídka o životě dělníků pracujících na stavbě železnic. Představovali sociálně nezakotvenou skupinu životních ztroskotanců, kteří se s ostatní společností rozešli tragické osudy.
Dramatická činnost -
Ženich z hladu - veselohra
Prodaná láska - veselohra
Francesca di Rimini - tragédie
Nerudův přínos
1. Po Máchovi opět velký básník - spojil světovost s češstvím, osobní postoj se společenským a národním.
2. Tvůrce sociální balady.
3. Rozsáhlé spektrum lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová).
4. Vynikající fejetonista.
5. Novátor české prózy - umění vypravěčské, charakterizační a popisné lidovost a demokratismus.
6. Zájem o městské prostředí a nižší společenské vrstvy.
7. Život zobrazen bez idealizace, realistiky často satirický nebo ironický pohled.
8. Rozmanitost forem.
9. Jazyk plní funkci charakterizační a odpovídá i tematické rovině.
Použitá literatura
Internet,
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918,
Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století,
Obsahy z děl české literatury,
Literatura v kostce pro střední školy.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát