Islám
ISLÁM
Arabské slovo islám je odvozeno od dvou základů – závazek a oddanost. Islám je náboženstvím podrobení se a jeho vyznavači – muslimové – jsou těmi, kdo se zavázali být oddanými vůli boží (Alláhově).
Podle jedněch theologů znamená i. buď odevzdání se do vůle boží (to je výklad nejrozšířenější, podepřený Koránem), dle jiných značí zjednání si pokoje (výklad spíš politický). Samotný Korán jej charakterizuje jako pravé náboženství před bohem.
Islám je po (judaismu a křesťanství) třetím nejrozšířenějším náboženstvím vzešlím ze semitské civilizace. Vznikl v jedné z méně rozvinutých oblastí Předního východu mezi dvěma velkými říšemi východu a západu – Persií a Byzancií na arabském poloostrově, v prostředí obchodních oáz, žijících ve vratké symbióze s kočovnými beduínskými kmeny.
PROROK a VZNIK ISLÁMU
Mohamed (celým jménem Abul Kásim Muhammad ben Abdalláh ben Abd el- Mutallib) se narodil kolem roku 571 po Kristu. Jako malý osiřel a oženil se s 45letou vdovou jménem Chadídža. Ve středním věku začal projevovat mystické sklony a často odcházel do hor za meditací. Při jedné takové meditaci měl vidění (asi 610 n. l.). To ho vyzvalo, aby se vzdal pohanství a polytheismu vládnoucího v Mekce (který stejně nebyl nikdy ztvárněn do nějakého určitého věroučného systému a v určité fázi historického vývoje ztratil pro společensko-ekonomický život obchodních oáz odpovídající duchovní závažnost) a začal hlásat existenci jediného boha – Alláha. Tehdy zahájil svou prorockou činnost.
Arabové monoteizmus znali dobře. Žili v sousedství judaizovaných arabských kmenů a Židů z diaspory (=etnická nebo náboženská skupina žijící dlouhodobě mimo oblast svého původu). Rovněž aramejští křesťanští poustevníci a obchodníci měli vliv na rozšiřování monotheismu mezi Araby. Každopádně kultovní ovzduší prodchnuté myšlenkou boží jedinosti, abrahámovskou tradicí, oblibou v prorockých vizích (arabští káhinové a hanífové) a okrajová znalost tóry a evangelia připravily podmínky pro vznik třetího monoteistického náboženství. I Mohamed by zřejmě skončil v propadlišti dějin jako jeden z četných káhinů, nebýt výjimečné společenské konstelace, které jeho prorockou misi změnila v počátek jednoho z největších civilizačních pohybů a přerodů v dějinách lidstva.
Historické okolnosti vzniku islámu jako to, že Mekka byla křižovatkou obchodních tras karavanového obchodu mezi jižní Arábií a Středomořím, příliš málo duchovních okolností, Mohamedovo vidění a jeho prozaické působení, vtiskly dalšímu rozvoji islámu zvláštní povahu – celkovou jednoduchost v rovině kultu a věrouky.
Islám se stal pouze kultem nebo rozvolněným etickým kodexem (zákoníkem), ale stal se zároveň právním kodexem, který nabýval stále konkrétnější představy o otázkách každodenního života, mezilidských vztahů, trestního práva, státoprávního uspořádání a vztahu k nemuslimskému okolí. Vedle otázek kultovních či věroučných vznikl jako jakási “státní ideologie”, která měla po všech stránkách zajistit další rozvoj obce věřících.
Islám postrádá křesťanskou kultovní symboliku, nezná rituální zpěv náboženských písní a jeho bohoslužba se omezuje pouze na modlitbu. Chybí mu téměř vše, co by se podobalo křesťanské liturgii.
Nezná a neuznává kněžský stav, neboť mezi věřícího a Boha nelze stavět žádného prostředníka. Také soubor islámských slavností, rituálů a svátků je silně omezen a všechny neoficiální podoby nábožensky motivovaného veselí, písně nebo jiné výrazy zbožnosti už patří do sféry lidové mystiky. Vnější projevy zbožnosti se omezují na několik základních (jako je pouť do Mekky, almužna, půst).
ALLÁH a VÍRA
Víru (ímán) definuje islám jako víru v srdce a vyznávání úst. Obsahuje 6 hlavních článků: 1. Víru v jednoho boha, 2. Víru v anděly, 3. V knihy, 4. Proroky, 5. V soudný den, 6. V předurčení.
Jméno svého boha, Alláh, nalezl Mohamed již v ústech Arabů. Uznává boha jediného známým výrokem lá iláha illa-l-láhu, tj. není boha mimo Alláha. Ke jménu Alláh se pojí 99 atributů vymezujících blíže pojem boha. Jejich recitace tvoří nejobyčejnější formu muslimské pobožnosti, tzv. zikr, přičemž modlící se používá zvláštního růžence o 99 zrníčkách (tashíb).
“Alláh islámu je jeden, bez druha ani kohokoliv sobě podobného, v sobě jednotný, věčný, bez počátku a předchůdce i bez konce a nástupce. Nepodléhá smrti, neomezen časem. Sám nezrozen a nikoho nezrodiv nemá hmotu ani tvar, ničemu existujícímu není podoben. Sedí na imateriálním trůnu, vznáší se nad světem a je svědkem všeho, co se děje. Jako všemohoucí stvořil nebe a zemi a vše na nich a mezi nimi. Proto je i celý svět jeho královstvím on neomezeným pánem nad ním. Je dárcem života, denního chleba, ovšem na druhé straně i původcem smrti všeho.” (převzato a upraveno z OSN)
Pojem islámu o bohu nevykazuje nic nového, nijaké vyšší pojímání boha, je složen v celku z prvků židovských a křesťanských, částečně i pohanských.
Víra v anděly
Víru v anděly přejal islám ze židovství, i když ne zcela věrně. Podle něj jsou to skutečné bytosti, stvořené z ohně vynikající naprostou čistotou bez rozdílu pohlaví. Popírat je nebo nenávidět stačí, aby muslim byl prohlášen za nevěrce.
V popředí andělů jsou čtyři archandělé (al-maláikatu-l-kirámu): Isráfíl, Mikáil (Michael), Džibráil (Gabriel) a Azráil.
Gabriel je vlastní posel boží, Michael funguje jako patron Židů, Isráfíl je andělem trouby v den vstání z mrtvých, Azráil andělem smrti. Nejrozsáhlejší obor působnosti má Isráfíl, jenž svým působením obsahuje skutečně téměř celý svět (sedmero nebes, sedmero zemí, větry, genie, lidi, zvířata). Nad nebem bdí Rizván, nad peklem Málik. Vedle těchto všeobecných andělů existují andělé vlastní každému člověku. Jeden bdí nad potravou, druhý nad nápojem, třetí nad dechem, čtvrtý nad životem (jeho trváním a koncem). Zvláště veliký význam mají tzv. Ctní písaři (kirám-ul-kátibín), též zvaní noclehové (jdoucí v patách), z nichž jeden stojí stále po pravici, druhý po levici člověka a zapisují každý jeho skutek. Andělové Munkar a Nakír, černí s modrýma očima a s drápy, jimiž rozrývají zemi, navštěvují podle víry člověka v hrobě po jeho pohřbení a vyšetřují jeho víru v boha a proroka.Jsou-li spokojeni s jeho odpovědí nechají nebožtíka klidně spát a otevřou mu po straně okno, aby se mohl dívat na místo v ráji pro něj určené; v opačném případě tlukou nebožtíka železným kyjem a otevřou mu okno s vyhlídkou do pekla. Tzv. Padlým andělem je ďábel zvaný iblís nebo šaitán, mající rovněž svou družinu. Mezi anděly a ďábly jsou džinové (viz. níže).
Proroci
Podle muslimské tradice jich bylo 124.000 nebo dokonce 224.000. 13 bylo pověřeno obrácením lidstva od nevěry a pověry. Z toho šesti se dostalo zvláštních pokynů. Jsou v pořadu: Adam (safij-julláhi) = vyvolenec boží, Noe (nabbdiulláhi) = kazatel boží, Abrahám (chalíh-ul-láhi) = přítel boží, Mojžíš (kalím-ul-láhi) = ten, s nimž bůh rozmlouval, Ježíš (rúh-ul-láhi) = duch boží, konečně Mohamed (rasúl-ul-láhi) = posel boží. Z těch obdržel Abrahám deset knih, Mojžíš Tóru, Ježíš Evangelium a Mohamed Korán. Knih prorockých vůbec uznavá islám 104.
Soudný den
Arabsky kijámat = vstání.
Jeho doba je známa jedině bohu. Svět pozná podle určitých známek, kterých se uvádí 25 a které značí vrácení se k stávajícím poměrům – úpadek víry, návrat k modlářství, zničení mecké svatyně, nepokoje a vzpoury, velká bída, spousty Gógů a Magógů, válka s Řeky, Turky či Židy, vystoupení antikristovo (dadždžál), zjevení se Ježíšovo. Vlastním předchůdcem bude vyjití slunce na západu, zatmění měsíce, mohutný vichr, atd. Na Isráfílovo zatroubení se svalí k zemi mrtvo všechno, co je na nebi i na zemi, vyjma těch, jež bůh chce. Na zemi zůstane pouze Iblís (ďábel), na nebi čtyři archandělové a jako poslední anděl smrti. Podle víry lidu nastane zkáza světa tím, že anděl smrti položí jednu ruku pod sedmou zemi a druhou nad sedmé nebe a srazí je dohromady. Když bude všechno mrtvé, vzbudí bůh opět vše, ale v opačném pořadí – napřed Isráfíla, pak ostatní archanděly, atd. Oživí i zvířata, prevně koně al-Buráka, s kterým se potom odeberou k Mohamedovu hrobu.Duše lidí veldou chrupavkou nosu do svých těl a obživnou. Lidé se sejdou na pekelném mostě a bůh zřídí na nové zemi – bez hříchů – Ráj.
Podle jiné tradice Gabriel umístí ráj po pravici a peklo po levici božího trůnu, načež napne přes peklo most a postaví váhy, Půjdou přes něj dvanácti členné skupinky lidí k soudu. Nevěrci půjdou pěšky, věřící pojedou na vozech nebo na velbloudech. Po té obdrží každý knihu svých skutků. Je-li převaha dobrých, přijde člověk z milosti boží do nebe (ráje), s převahou těch špatných půjde do pekla a to tak, že nedovedou přejít přes pekelný most a sklouznou do ohně.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát