Stendhalovi (vl.jménem Henri Beyle)
STENDHAL
(1783-1842)
Předmluva
Život str.4-6
Dílo str.6-10
Seznam literární tvorby str.10
Jmenný a věcný rejstřík str.11
Použitá literatura str.12
Předmluva
K seminární práci o Stendhalovi jsem ze začátku přistoupil jako k člověku co napsal pár dobrých románů.Teprve pozdějším bádáním jsem se dostal hlouběji do chápání tohoto člověka,pochopil jsem že to nebyl jen bohabojný spisovatel,ale člověk,který věděl o čem píše.A který hluboce věřil ve správnost svého jednání.Nikomu své myšlenky nenutil,protože tušil že cestu si najdou sami.
Stendhal má můj obdiv nejenom proto,že měl dar od boha psát,ale měl také dar chápat věci v delších souvislostech,než mi máme dnes. Nepochopen a zavržen svou dobou zemřel,místo aby si užil místa na výsluní,které by si jistě zasloužil.
,,Nudil bych se v Americe,uprostřed lidí naprosto spravedlivých a
rozumných,chcete-li,ale hrubých,myslících jen na dolary.“
Lucien Leuwen
Život
Stendhal vlastním jménem Henri Beyle narozen 23.1.1783 Grenoble –24.3.1842 Paříž,francouzský prozaik,divadelní kritik a diplomat.Spolu s Balzakem největší francouzský romanopisec epochy,byl svým součastníkům znám jako duchaplný diskutér z literárních salonů a několika publikovaných kapitol jeho Racina a Shakespeara došlo živého ohlasu v bojích o romantismus.Romány začal psát až téměř v padesáti letech a jako umělec byl ve své době nepochopen a literární veřejnosti prakticky neznám.
Stendhal pocházel ze zámožné měšťanské rodiny z města Grenoblu v jihovýchodní Francii.Matku ztratil v sedmi letech.Otec,vážený občan,který ,,uvažoval stále jen o koupi a prodeji pozemků“,měl aristokratické sklony a konzervativní názory.Chlapci opatřil,jak bylo v ,,lepších“ rodinách zvykem ,kněžského vychovatele.Zamračené rodinné prostředí,pobožnůstkářství a vychovatelská tyranie,které Stendhal později vylíčil v autobiografickém Životě Henri Brularda,chlapce odpuzovaly a udělaly z něho ,,zuřivého bezbožníka“.Blízký mu byl svobodomyslně smýšlející dědeček a jeden ze soukromých učitelů,geometr,kteří ho seznamovali s osvícenskými idejemi.Stendhalovo dětství probíhalo ve letech revoluce.Navzdory otcovým zarputile monarchistickým názorům strhlo hocha revoluční a vlastenecké nadšení,později např.vzpomínal,jak se jako desetiletý tajně radoval z popravy zrádného krále.
Do Paříže přišel Henri Beyle v sedmnácti letech,za vlády Napoleonovy.Na utváření chlapcova světového názoru značně působilo učení ,,ideologů“ v čele s Destuttem de Tracy,s nímž se později sblížil.
Vedle deníkových záznamů se z doby Stendhalova mládí zachovaly především jeho nedokončené dramatické pokusy.V jednom z těchto fragmentů z let 1803-04 (Les deux hommes) se vysmíval onomu strachu z toho, ,,co řeknou lidé“,a vyhraněně stavěl do kontrastu povahu ,,republikánskou! Proti ,,monarchistické“, ,,pobožnou“ výchovu proti výchově ,,filosofické“,materialistické.Jiná nedokončená komedie (Letellier) měla být satirou na idealistu,pokrytce,který ve jménu ,,ideálů“ pěstuje nejhorší prospěchářství a svou domýšlivou tupost skrývá za zmatené řeči a lži.Tyto satiry byly velmi aktuální a jasně svědčily o zaměření mladého autora v době,kdy oficiálními kritiky byli La Harpe a Goffroy (kterého mladý Beyle výslovně měl na mysli),kdy Chateaubriand dělal literární kariéru ve službách katolicismu a oficiální císařská politika směřovala k smíru s církví a k oživování idealistického protiosvícenského myšlení.
Napoleonské období zůstalo však v mysli Henri Beyla především bojů a vášní,kdy bylo možno se uplatnit osobním heroismem,nejrušnější dobu,jakou v dospělém ve Francii prožil.Stal se důstojníkem napoleonských armád,které porobovaly evropské země,ale přitom otřásaly feudálními trůny a jejich přítomnost ve feudálních zemích pomáhala šířit myšlení revoluční Francie včerejška.Dostal se tehdy prvně do Itálie,jako intendant zásobování se zúčastnil i tažení do Ruska,které rozhodlo o Napoleonově pádu,a zažil požár Moskvy.Stendhalovy zážitky z mládí a z let vojenských tažení jsou zachyceny v rukopisných záznamech,které stendhalovští badatelé později publikovali v několikasvazkovém Deníku (Journal,prvně vyd. 1888)
Po pádu císařství Stendhal ve Francii nezůstal.Hned na počátku restaurace se uchýlil do Itálie .I zde byla temná atmosféra,snad temnější než kdekoli jinde v Evropě,ale byl tu cíl,bylo pro co žít.Buržoazní revoluce tu nebyla dovršena,probíhal boj za národní sjednocení drobných státečků a v severní Itálii odboj proti rakouské nadvládě.Stendhal prožil v Itálii,především v Miláně,sedm bouřlivých let.Obdivoval se opravdivosti a vášnivosti italské povahy,stýkal se s předáky revolučního karbonářského hnutí (kteří pak po porážce revoluce roku 1821 byli vězněny na Špilberku) a národně osvobozenecké zaměření soudobé italské literatury mělo všechny Beylovy sympatie.Milán též dal Stendhalovi nejmohutnější milostný zážitek jeho života,s jehož ohlasem se setkáme ve všech jeho dílech.
V Itálii začal Henri Beyle právě psát knihy.Zprvu to bylo komplikované životopisy umělců,vydávané pod různými pseudonymy (první spisem byl životopis Haydnův).S nadšením studoval především italské renesanční umění a anonymně vydal polemicky již zaměřené Dějiny malířství v Itálii (Histoire de la peinture en Italie,1817) .Tehdy také Henri Byle mezi jinými pseudonymy prvně použil jména Stendhal, podle německého města ,rodiště historika umění,archeologa a estetika Winckelmanna.
Itálii si Stendhal zamiloval a stala se mu navždy druhou vlastí(pro svůj hrob určil Stendhal italský nápis ,,zde leží Arriago Beyle,MiláŇan).Jeho italský pobyt byl ovšem vzdálen krásné idyle .Jako podezřelý cizinec svobodomyslných názoru byl stále špehován rakouskou policií,neustále musel kličkovat,v dopisech používá nejrůznějších šifer a krycích jmen,a když byl nakonec po potlačeném povstání roku 1821 z Itálie vypovězen,nacházíme dokonce jedno z jmen jeho přátel,kterého sám používal jako krycího jména (Domenico Vismara),na seznamu těch,kdo byly v nepřítomnosti odsouzeni k smrti.,,Věděl,co je to kličkovat a mást stopu za sebou,“mohl o Stendhalovi napsat F.X.Šalda, ,,musel se tomu naučit,nechtěl li ztratil život nebo alespoň svobodu.Vedle Byrona a Shelleye nebylo snad člověka,po němž by slídilo tolik reakčních čenichů jeho doby“.Dvacátá léta Stendhal prožil ve Francii.Nebyla to již nadšená revolucionářská Francie jeho mládí a kontrast s bojující Itálií byl příliš zjevný .Škorpení liberálů s roajalisty nemohl v něm vzbudit vřelé sympatie.Neradostný svůj vnitřní život z let 1821 až 1830 vypověděl Stendhal později ve Vzpomínkách mého já (Souvenirs d´égotisme,napsal 1832,vydáno až posmrtně roku 1892).
Zcela bez povšimnutí zůstal roku 1822 spis O lásce (De l´Amour),který si tehdy koupilo jen několik lidí a který se později stal jedním z nejznámějších jeho děl.Itálii jsou věnovány bystré cestovatelské črty Řím,Neapol a Florencie a Procházky po Římě.Ve dvacátých letech se Stendhal aktivně účastnil bojů o novou francouzskou literaturu a diskusí o romantismu v tehdejších literárních salonech ,zvláště v kroužku Delécluzově.
Do dobových diskusí pronikavě zasáhl polemikou svého Racina a Shakespeara. Pravidelně psal Stendhal v břidké recenze a vtipné informace o současné francouzském kulturním dění do anglických časopisů. Teprve koncem dvacátých let píše své první romány.jeho románovou prvotinou je roku 1827 Armance, odehrávající se v šlechtických salonech soudobé Paříže.a roku 1930 vychází první trojce jeho velkých románů,Červený a černý.
Po červencové revoluci nalézá Stendhal,aniž pociťuje nějaké nadšení pro novou měšťáckou vládu Ludvíka Filipa,v jejích službách existenční zajištění.Je jmenován konzulem v Trestu,ale rakouská vláda tu odmítá přijmout někdejšího policejně proskribovaného cizince.Je tedy přeložen do papežského přístavu Civita-Vecchia,kde tráví zbytek života v nepříliš radostné konzulské službě,v nadšeném studiu starých italských kronik a bystrém pozorování politického života v soudobé Itálii.V Civita-Vecchia píše druhý z velkých románů,nedokončeného Luciena Leuwena a autobiografický Život Henri Brularda.Francii třicátých let reportážně zachycuje Paměti turistovy.
Studium starých italských kronik,vydané r.1839 pod názvem jedné z novel,Abatyše z Castra-předcházelo poslednímu z trojice velkých Stendhalových románů,kartuziánskému klášteru v Parmě..Konečně posledním,opět nedokončeným Stendhalovým románem byla Lamiela.Roku 1842 Stendhal zemřel,ve věku devětapadesáti let,při jedné z častých návštěv Paříže.
Dílo
Stendhal přistupuje ke skutečnosti a ke svému románovému dílu vyzbrojen pevně zformovaným názorem na svět,vykovaným ve škole osvícenských ideálů i ve vlastních srážkách se světem soudobým.Je odpůrcem králů a jakýkoli tmářství ,příčí se mu měštáck kupecké zploštění života a proti němu hlásá renesanční ideály plného rozvoje života a lidské osobnosti.Tento Stendhalův kult plného života,jeho touha po lásce,která pohltí člověka celého,požadavek přítomnosti a lidské důstojnosti,sympatie k jakobínům,vyzývaví postoj ke všem despotickým autoritám,odpor k náboženství i materialistická estetika jsou odpovědí člověka,který miluje život a prožil bouřlivé doby revoluce a rušných bojů,společnosti,jež život křiví.
Každý stendhalovský hrdina,ať vstupuje do milostných vztahů s jakkoli chladným předsevzetím nebo ctižádostí,je nakonec láskou zachvácen,stržen,celé se jí oddává.
Nekompromisní názor na plnou lásku se vztahuje i k jiným stejně tak neodbytným názorům jako je třeba náboženství.
Nesmiřitelná je jeho nenávist k náboženskému pohledu na svět.Náboženství je největším nepřítelem energie,nadšení,myšlení a boje.Proto je nejvítanějším spojencem despotů,každé reakce.,,Nejužitečnější myšlenkou pro tyrany je myšlenka boha,“ poučuje anglický filosof hrdinu v románu Červený a černý.Stendhal je ateista.Jeho mladý přítel Prosper Mérimée o něm napíše v nekrologu:,,Nemohl například nikdy věřit,že by byli skuteční zbožní lidé.Kněz a roajalista byli pro něho vždy pokrytci.“,,Boha omlouvá jen to,že neexistuje,“ říkával.
Zřejmě se Stendhalovi nelíbila moc v rukou jednoho osoby,protože dále se obrací
a vysmívá vysokým aristokratickým kruhům stejně jako návštěvníkům bankéřských salonů. Stendhal skvěle pochopil,co znamenají liberalistické ,,svobody“.V pamfletu O novém komplotu proti průmyslníkům již roku 1825 napsal,že ,,obchodníci s penězi potřebují jistý stupeň svobody,bez něhož by nebylo úvěru “,tato ,,svoboda“ však znamená ,že rozhodujícím soudcem nad ostatními se stává ,,nejúspěšnější z průmyslníků,tedy pan baron Rothschild “.Proto Stendhal odmítá učení o tom ,že je třeba dát veškerou moc nejschopnějším organizátorům, průmyslníkům.
Dále odmítá ztrouchnivělou „demokracii po americku “,která se sklání před „bohem dolarem “.
Zakláním rysem Stendhalova estetického systému je ,že neuznává idealistický požadavek „absolutní krása“.Žádný „krásný absolutní ideál “ ,daný jednou provždy,neexistuje.Každá doba vyžaduje svou krásu,je třeba kreslit podle přírody,podle skutečného života.Spisovatele a díla neposuzuje Stendhal podle nějakých absolutních,abstraktních,formálních estetických kritérií- jak bylo vlastní klasicismu,tak idealistickému myšlení romantiků -.ale podle toho,jak v dané situaci dovedli vyjádřit ,,potřebné “ myšlenky a vášně.
V celkovém pohledu na Stendhalovu tvorbu,v níž najdeme eseje o hudebnících , studie o malířství v Itálii,cestopisy o Římě,Neapoli a Florencii,literární pojednání o Racinovi,Shakespearovi,Molierovi,analytickou monografii o lásce,autobiografické deníky a memoáry,zaujímají romány poměrně malý rozsah:pět děl z toho dvě neukončená (Lucien Leuwen,Lamiela)-,jež všechna byla napsána ve zralém až věku,v nichž měl Stendhal za sebou většinu svých bohatých životních i literárních zkušeností.a přece těchto několik románů,které v době,kdy vyšly,se nečetly ani neprodávaly,které kritika oficiální i kritika tvůrců,s výjimkou Balzaka,přijala nepříznivě,založilo vlastně Stendhalovu uměleckou slávu,jež přes pozdní uznání dosud trvá.Příčina dlouhého opomíjení Stendhalova díla i jeho aktuálnosti tkví mimo jiné také v tom,že technické prostředky,jichž Stendhal užil,se liší od dobových románů konvencí a předjímají nejednou i to,co bává nyní označováno jako přínos románových novátorů.Na některé ze Stendhalových uměleckých postupů a technických prostředků se pokusíme poukázat.
Všechny Stendhalovy romány mají ráz monografie:to znamená,že děj se soustřeďuje
Kolem hlavních postav,jejichž osudy jsou podány v lineárně chronologicky uspořádaném životním sledu,nanejvýš s se stručnou retrospektivní vložkou pro Červeného a černého a Kartouzu parmskou .tradičný románový úzus vyžadoval,aby taková postava byla situována společensky,popsána fyzicky i charakterově a aby kolem ní byl vytvořen a organizován svět lidí a předmětů.Je tomu tak i u Stendhala,
Jenž situování i popis,jejichž Stendhal užívá,neodpovídají běžnému způsobu,jak jej známe z děl jeho součastníků,třebaže se s nimi na první pohled zdánlivě shoduje.Tak hrdina románu Armance,krásný,mladý šlechtic Oktaván,je romantický rozervanec,nespokojený se sebou i společností,v nichž žije,miluje vysoké morální imperativy a liší se svým vzděláním a svou vůlí uplatnit se od kastovnicky strnulé šlechtické společnosti.Z tohoto hlediska odlišnosti Oktáv posuzuje společnost i lásku,která ho neodolatelně vábí,ačkoliv ví,že mu je navždy odepřena.-Julien Sorel
má rovněž mládí i krásu,pochází z nízkého společenského prostředí,nenávidí ty ,
kdož ho převyšují rodem nebo majetkem,nad něž on zase vyniká intelektem,vůlí a bohatostí citu.Je odbojníkem proti konformismu společnosti,v níž vládne neupřímnost a nespravedlnost .Také on má své pojetí cti a velikosti,bohatý citový život a odlišuje se tím vším od společnosti ve Verrieres a v Besanconu.-Mládí a půvab charakterizují i bankéřova syna Luciena Leuwena,jehož po celý život poznamenávají citové zkušenosti z Nancy a politické zkušenosti,získané ve funkci tajemníka ministra vnitra v Paříži,které v něm vyvolávají pohrdání režimem ,,juste
milieu“.-Podobné fyzické i charakterové vlastnosti má i mladý šlechtic Fabrice del
Dongo,dusící se jak v rodinném prostředí ,tak na dvoře absolutního panovníka v Parmě a hledající únik z tyranie v honbě za láskou a štěstím.Konečné rysy mládí,krásy,výjimečnosti a izolovanosti má i emancipovaná hrdinka posledního Stendhalova románu,Lamiela.
Už z tohoto zběžného pohledu je patrno,že hrdinové jsou situováni historicky:žijí v době restaurace nebo červencové monarchie,ve Francii nebo ve Stendhalem milované Itálii :mají určitou společenskou příslušnost,danou především vztahem k společnosti,v niž žijí:fyzicky jsou obdařeni mládím,krásou,půvabem:charakterově touží každý z nich žít podle vlastních vysokých ideálů,stát se něčím,nepřijmout se jako daný:psychicky chtějí žít bohatým vnitřním životem,směřujícím k rozvinutí i uplatněním vlastního ,,já“ v obtížné ,,honbě za štěstím“.Zdánlivě z toho všeho nevyplývá žádný velký rozdíl ve srovnání s ostatními dobovými romanopisci,a přece jsou tu zřetelné odlišné umělecké postupy.
Předně vlastnosti a rysy,o nichž tu byla řeč,nejsou podány najednou.Postava není definitivně a bez zbytků popsána a charakterizována hned v úvodních kapitolách,jak tomu bylo zvykem v té době,kdy v důsledku souhrnné charakteristiky vstupovala nejprve do vizuálního pole čtenářova a pak teprve začala jednat.postava krystalizuje u Stendhala před očima čtenáře a z fragmentárních rysů a charakteristik dosahuje autor postupně synetického portrétu ,který je hlubší i umělečtější než portrét vyplynuvší ze souhrnného zaregistrování charakteristických znaků.Je to zárovně portrét pravdivější a reálnější,protože zřídka kdy je možno si všimnout a postihnout při prvním setkání všechny fyzické i morální rysy člověka a odhalit je najednou,jako se odhaluje socha.Vedle toho vnějšího vzezření protagonistů,jejich fyzický popis jsou podány zběžně,jakoby v rychlosti s opomenutím řady detailů,takže např.:Julienův portrét se omezuje jen na několik téměř obecných rysů:,,Byl to osmnácti až devatenáctiletý mladíček,zdánlivě slabý,s nepravidelnými,ale s jemnými rysy a orlím nosem.Velké černé oči…Tmavě kaštanové vlasy rostoucí hodně hluboko mu dávaly zdání nízkého čela a v okamžicích hněvu zlý výraz…Štíhlá dobře rostlá postava jevila více pružnosti než síly“.Úvodní portrét postupně dostává další doplňky a úpravy.Také ostatní protagonisté Stendhalovi,Oktávan,Lucien Leuwen,Fabrice,jsou popsáni více méně podobným způsobem:všichni jsou mladí,krásní,štíhlí,mají kaštanové vlasy,černé oči apod.,takže tu je možno mluvit téměř o uniformních rysech,které z nichž činní postavy takřka zaměnitelné.
Stručnost a fragmentárnost vnějšího vzezření se týká i ženských postav,které vystupují do popředí a které rovněž nejsou nijak odstíněny,třebaže tu se právě nabízela autorovi možnost drobnokresby.Ani Armance,ani paní Renalová,ani Matylda de la Mole,hraběnka Sanseverina,Clélia Conti,paní de Chasteller nebo Lamiela nejsou vnějškově detailně popsány.Rozdíl mezi nimi je většinou jen ve věku a v temperamentu,na jedné straně ženy plné něhy,odříkání a lásky téměř mateřské,jako paní Renalové,Clélia,paní Chastellerová,na straně druhé dobyvačné energické,téměř mužské typy,ztělesněné v postavě Matyldy de la Mole,kněžny Sanseveriny,Lamiely.I ženské postavy mají obdobné rysy jako mužští protagonisté: mládí,krásu,půvab,lásku.Tyto vlastnosti vyvolávají už samy o sobě kouzelné ovzduší
sympatie ,jež je znásobeno tím,že postava je viděna převážně očima zamilovanýma:Julien paní Renalovou,Elisou,Matyldou de la Mole,Fabrice markytánkou u Waterloo,Aniken,Mariettou,Faustou,Clélií Conti,Sanseverinou,Lucien paní de Chasteller,paní de Hocquincourt,paní Grandetovou,Lamiela Sansfinem,Fedorem de Miossens,de Nerwindem,Valbayrem apod.
Přitom žádná z těchto postav si nepředstavuje ani ve vzpomínkách nevybavuje milovanou postavu stejným způsobem,a také čtenář,který v důsledku fragmentární metody je nucen s autorem spolupracovat,dotváří postavu podle své imaginace.Je proto možné říci,že existuje tolik Julienů,Matyld,Sanseverin,Fabriceů,kolik je čtenářů.Portréty tohoto druhu ponechávají vždy hodně místa k evokaci,k snění.Stendhal je si zřejmě vědom,že detailní popis nemůže plně zaujmout pozornost čtenáře,protože ho uvádí do mikroskopické statičnosti,místo aby ho strhl do dynamického rytmu.
Oč je stručnější pitoresknost vnějších popisů,o to bohatší je podání vnitřního života hrdinů.V tomto smyslu značný vliv na ,,pozorovatele lidského nitra“,jak se Stendhal sám nazývá,měla filozofie Condillacova,Helvetiova,Destutta de Tracy, jejich ideologický senzualizmus mu pomáhal odhalit motivy lidského nitra,jehož spodobnění pokládal za mnohem důležitější než dekorační popis.Věnuje proto ve svém díle hodně pozornosti podání lásky,vášně,vnitřního hrdinova zápasu,který je vyvolán střetnutím s druhou,komplementární postavou (Armance – Oktáv,Julien Sorel – paní Renalová,Matylda de la Mole,Lucien Leuwen – paní de Chasteller,Fabrice del Dongo- Clélia Conti) i vlastní rozpornosti.
Seznam literární tvorby:
Haydnův život (1814,1959).
Pod pseudonymem Alexandre-César Bombet vydal knihu Dějiny malířství.
Řím,Neapol a Florencie (1817),O lásce (1822,1959),Armance (1827,1974),Červený a černý (1830,1946,1973),Lucien Leuwen (1894,1986 původ název Červený a bílý),Kartouza parmská (1839,1950,1973),Život H.B (1935 Život Henry Brularda),
Lamiel (1840),Abatyše z Castra a jiné novely (1962).
Jmenný a věcný rejstřík:
A
Armance…6,8
B
Balzak…….4
Č
Červený a černý…6,8
D
Deník…5
Dějiny malířství v Itálii…5
E
Evropa…5
F
Fabrice…9
Francie….8
F.X.Šalda…5
Špilberk…5
G
Grenobl….4
Goffroy…4
H
Harpe….4
I
Itálie…5
K
Kartoza parmská….8
L
Lamiela….7,8,9
Lucien Leuwen…7,8,9
Ludvík Fillip….6
M
Matylda de la Mole….9
N
Napoleon…..4
O
O lásce….6
O novém komplotu proti průmyslníkům…7
R
Racin…4,6,7
Renalová…9
Rusko….5
S
Shakespeare….4,6,7
T
Trest….6
V
Vzpomínky mého já…5
W
Winckelmann…5
Použitá literatura: Antonín Zatloukal:Studie o francouzském románu, st.129,nakl.Votobia.
Francouzská encyklopedie literatury.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát