Lesy ČR
CO SE MI PODAŘILO ZJISTIT O LESÍCH ČESKÉ REPUBLIKY
ÚVOD
Lidskou činností v kulturní krajině byla pozměněna celá příroda. Až na extrémní polohy (skály, vody, nejvyšší polohy hor) byly kdysi v našich přírodních podmínkách všude lesy. Dnešní rozložení různých kultur v krajině je naopak výsledkem dlouhodobého tlaku na les, který byl vytlačen na plochy nezpůsobilé k jinému využití. Přesto v srdci kulturní Evropy zůstáváme jedním z mála států se značnou lesnatostí (33,3 % území ČR), zhruba odpovídající lesnatosti celého suchozemského povrchu Země. Na tomto příznivém stavu mají velký podíl prozíravé zákony a nařízení zaměřené ve prospěch lesa, mnozí majitelé lesů i vysoká úroveň lesníků už v době před 100 až 200 lety.
Z HISTORIE NAŠICH LESŮ
Lesy ve střední Evropě prošly složitým a dlouhodobým vývojem, který lze sledovat podle prvních stop po rostlinách již v prvohorách (200 mil. roků); později došlo k rozvoji plavuní a přesliček dosahujících až stromového vzrůstu. V druhohorách (140 mil. roků) nastal rozvoj jehličnatých dřevin (nahosemenných) a ústup tajnosnubných rostlin. V tropickém klimatu křídy bujely převážně listnaté tropické rostliny. V třetihorách (60 mil. roků) vrcholí rozvoj listnatých i jehličnatých dřevin. S postupným ochlazováním (20 mil. let) docházelo k ústupu tropických a subtropických dřevin a nástupu smíšených lesů mírného podnebí. Ve čtvrtohorách (2 mil. let) nastaly ledové a meziledové doby (pleistocén) a les ustupoval do teplejších útočišť (refugií), odkud se po oteplení podnebí znovu rozšířil a kam po ochlazení znovu ustupoval. V poslední době ledové zasahoval severský ledovec po Berlín, alpský ledovec zčásti překrýval i úpatí Alp v Horním Bavorsku. Vznikaly menší ledovce na Šumavě, v Krkonoších, Jeseníku. V mladší fázi starší doby kamenné za ledového i "mírnějšího" arktického klimatu (30 až 25 tis. let před n.l.) převládaly u nás stepi a tundry a jen v teplejších a vlhčích oblastech mohly přežít i odolné dřeviny (bříza, borovice, osika, vrby, rakytník), které nevytvářely semknuté lesní porosty. Do této doby spadá nástup člověka dnešního typu; známí jsou zejména lovci mamutů na úpatí Pálavy (Dolní Věstonice - Pavlov), současníci řídkých porostlin s účastí modřínu a limby v tomto dnes teplém, vinorodém kraji.
Souvisle lesy se vyvíjely až po skončení doby ledové (pleistocénu) během pouhých deseti tisíc let trvání doby poledové (holocénu). Ve střední době kamenné (8-6 tis. let před n.1.) se suchým a teplým klimatem vrcholí šíření borovice, břízy, lísky a smíšených doubrav. Mladší doba kamenná (5-3 tis. let před n.l.) je charakterizována smíšenými doubravami a smrkovými lesy, ubývá borovice, začíná se šířit buk. Na šíření buku a dubu s těžkými nelétavými semeny mělo pravděpodobně hlavní podíl lesní ptactvo, např. sojka, která si dělá ze žaludů a bukvic zásobárny na zimu, nebo tažný holub hřivnáč, který polyká celá semena. Lesy od doby bronzové (2 000 let před n.l.) a železné (600 roků před n.l.) se složením dřevin (jedle, buk, dub, smrk, borovice a ostatní listnáče) i charakterem velmi přiblížily typu tzv. původních lesů, tj. lesům, jaké by vznikaly a obnovovaly se i dnes. V nížinách však již byly pod tlakem člověka - zemědělce, který zabránil spontánnímu návratu lesa v mnoha oblastech, kde se dochovaly černozemě (půdní typ, který pod dlouhodobým lesním krytem zaniká). Člověk jako primitivní sběrač a lovec původně jen nepatrně ovlivňoval les svými ohni a zůstával v podstatě součástí přírodních biocenóz, podobně , jako velké šelmy. Teprve pastevectví a později zemědělství začalo odnímat půdu lesu, přičemž první rolnická sídla byla v nejteplejších lesostepních krajinách a kolem řek. Reky s úplně zalesněnými povodími tehdy měly poměrně vyrovnané odtoky, záplavy rostly až úměrně s odlesňováním a také ukládání dnešních nivních hlín následovalo až s nárůstem eroze, jejíž rozvoj způsobil rozvoj zemědělství a pastvy ve vyšších částech povodí až v době bronzové.
Od 11. století nastala stupňující se kolonizace našich zemí i v horských polohách, která se uskutečňovala na úkor lesa. Lesy se klučily a žďářily (vypalovaly) a na jejich místě vznikala sídliště a pole. Stavebním materiálem bylo dříví, dřívím se topilo, většina nářadí byla dřevěná. Les silně poškozovala i pastva. Od 15. století s počínajícím rozvojem hornictví a zpracováním rud a hlavně v 16. století značně stoupla spotřeba dříví a dřevěného uhlí. Neregulovaná spotřeba dříví jako energetické suroviny se stala u nás hlavní příčinou zániku rozsáhlých lesů. Později vznikaly sklárny s velkou spotřebou palivového dříví a potaše, dále smolaření a nepříznivě na les působily i vysoké stavy zvěře v panských honitbách. Dokud neexistovalo lesní hospodářství jako samostatné odvětví lidské činnosti, měl každý vzestup hospodářské prosperity za následek velké ubývání lesů.
Například za Karla IV. mnohé královské lesy byly vykáceny a přeměněny v pole. Zvláště v druhé polovině 16. století a začátkem 17. století byly lesy silně zredukovány a byly v neuvěřitelně špatném stavu. Dosud jsou v pahorkatinách i vrchovinách v lese patrné vysoké meze bývalých polí. Naopak za husitských válek a ještě více za třicetileté války a po ní se les znovu rozšířil na opuštěné zemědělské plochy, doposud obdělávané vyvražděnými nevolníky. V Čechách bylo tehdy vypáleno 80 měst a 833 vesnic, na Moravě 22 měst a 333 vesnic. Celkem zbylo v Čechách asi 700 tisíc a na Moravě 500 tisíc obyvatel. Mnohá střediska osídlení a hospodářství zanikla a jejich území proto znovu zarostlo lesem, který se však svou skladbou často lišil od přírodního stavu.)
Ve středověkých lesích se těžilo toulavým způsobem, tj. výběrem jednotlivých kmenů podle technické potřeby, a to jen v dostupných polohách co nejblíže u cest. Tak často vznikaly nekvalitní řediny, odsouzené k zániku. Les se obnovoval přirozeně, nebo zanikal. Běžně se v lesních porostech páslo (hovězí dobytek, ovce, kozy, prasata). Řídký pastevní les se neobnovoval. V níže položených doubravách byly pravidlem pařeziny, tj. lesní porosty obnovované nikoli ze semena, ale výmladky, které u některých dřevin vznikají na pařezu po setnutí. Výmladky se mýtily, jakmile dosáhly rozměrů použitelných na palivo, tj. každých 8-20 let. Tímto výmladkovým hospodářstvím se postupně stále více prosazoval habr díky své vynikající výmladnosti na úkor cennějších původně převažujících listnáčů. Dub a buk byly tehdy dřeviny ceněné nejen pro své dřevo, ale také pro žír vepřového dobytka. Podobně lípa pro včelařství, neboť význam produkce medu před zavedením cukru byl nesrovnatelně větší než dnes. Nevalný stav lesů se zachovanými původními dřevinami, mrzačenými všudypřítomnou neregulovanou pastvou, je zachycen na četných dobových rytinách a kresbách nejen české, ale obecně evropské krajiny.
Až do konce 18. století neexistovaly "nežádoucí" dřeviny, které by bylo třeba z lesa odstraňovat. Při tehdejší specializaci řemesel zpracovávajících dříví (více než 20 různých profesí) se každá dřevina uplatnila svými vlastnostmi: např. bříza pro koláře, javory pro truhláře, dub na sudy a mlýnská složení, jedle na šindel. Nebylo třeba podporovat smrk, protože potřebu řeziva uspokojovala tehdy všudypřítomná jedle a celulóza se vyráběla jinými po
stupy než dnes. Spíše byly v 16. a 17. století podporovány některé listnáče pro svůj význam pro zemědělskou výrobu (žír pro volnou pastvu vepřů). Zato spotřeba palivového dříví pro vaření, otop, výrobu dřevěného uhlí, potaše na výrobu skla a topiva pro primitivní hutě byla obrovská a byly to vlastně obavy z nedostatku paliva (dnes bychom řekli "energetická krize"), které vyvolaly vznik lesního hospodářství.
První úpravy lesního provozu k zabezpečení trvalého využívání lesů vznikly již v 17. století. Průkopníkem byla Francie za Colberta, státníka a administrátora Ludvíka XIV. Rozsáhlé státní lesy, které byly tehdy téměř výlučně listnaté, měly plnit především tři funkce, a to:
1. dodávku silných dubových kmenů pro královské stavby a zejména pro obchodní i vojenské loďstvo,
2. zásobování obyvatelstva a řemesel palivem a dřevěným uhlím
3. výkrm velkých stád prasat bukvicemi a žaludy na podzim.
Systém středního lesa, zavedený tehdy pro všechny státní a pro mnohé obecní a soukromé lesy, kombinoval tyto tři funkce vynikajícím způsobem a současně vhodně využíval biologické vlastnosti různých dřevin.
Již prosvětlené lesy byly podle půdní bonity a růstových podmínek rozděleny na 15 až 25 stejných ploch. Každým rokem byl na jedné ploše zmýcen veškerý výmladkový podrost, který poskytoval palivové dříví a dřevěné uhlí. Stromy podrostu se vegetativním způsobem obrazily (zmladily) na pařezu a vytvořily nový porost. Současně byl na téže ploše zmýcen přibližně každý desátý strom horního porostu který byl ze semena. Tyto stromy poskytovaly mohutné stavební a loďařské sortimenty. Jako náhrada za vytěžené stromy horního porostu byl v podrostu ponechán trojnásobek až čtyřnásobek tvárných jedinců dubů a buků ze semena. Ty měly zabezpečit dorost horního porostu tak, aby byl k dispozici trvale postačující počet velkých stromů s mohutnou korunou, které na podzim poskytovaly žaludy a bukvice. Ve věku 150 až 200 let daly cenné užitkové sortimenty. Po 15 až 25 letech se celý cyklus opakoval na téže ploše. Střední les byl tehdy v určitých přírodních podmínkách mimořádně vhodný pro vzorné zajištění principu trvalosti lesního hospodářství. Ve středním lese byly totiž zastoupeny výlučně dřeviny, které se na daném stanovišti přirozeně vyskytovaly, a proto byl střední les ekologicky mimořádně stabilní.
Úzkým profilem mezi lesními produkty zůstávalo dlouho palivo. Teprve za průmyslové revoluce se začal projevovat nedostatek dříví, a to především v okolí velkých měst a v hustěji osídlených oblastech.
Představa tzv. normálního lesa, v němž všechny věkové stupně převažujících dřevin poskytujících užitkové sortimenty (smrku a borovice) jsou zastoupeny na stejně velkých plochách, vznikla až v raně kapitalistické ekonomice v Německu v 18. století. Například při mýtním věku 100 let mělo být k dispozici 100 stejně velkých ploch v souvislé řadě, z nichž by každý rok byla jedna plocha (setina) zmýcena, pak nově vysazena a určitá část ploch probírána takzvanou pěstební těžbou. Tím byl vytvořen princip stejnověkého lesa věkových tříd s monokulturami ze sadby, které končí svůj život jednorázově tzv. holou sečí. Myšlenkový model postavený na tomto principu se stal úspěšným vodítkem pro rekonstrukci zcela devastovaných lesů nejen v Německu, ale v celé střední Evropě. Tato rekonstrukce začala počátkem 19. století a udává dodnes ráz lesů v mnoha zemích.
V druhé polovině 18. století došlo k převratnému zásahu také do skladby našich lesů zaváděním nejprve borovice a pak i smrku v nesmíšených porostech s následnými holosečemi. Současně se omezovaly škody neregulovanou lesní pastvou a těžbou lesního steliva souběžně s intenzifikací stájového chovu dobytka i rozšířením pěstování jetele. Lesní polaření (pěstování brambor a dvouletého žita jako meziplodin uměle zakládaných kultur) sloužilo k rychlému zalesnění rozsáhlých holin. Zalesněny byly i pastviny zchudlé v důsledku eroze a pole v nejméně výnosných polohách, takže krajina dosáhla téměř dnešního stavu rozložení lesní půdy. Cílem nově vzniklého lesního hospodářství bylo dosáhnout zvýšeného podílu užitkového dříví. To bylo novinkou, protože např. ještě v roce 1847 bylo v Čechách spotřebováno 90 % všeho vytěženého dříví na palivo (ve Vídni, hlavním městě rakousko-uherské monarchie, byla tehdy registrována roční spotřeba 600 tisíc m3 palivového dříví). Spotřeba palivového dříví však během průmyslové revoluce silně klesala, neboť dříví se nahrazovalo kamenným uhlím z nově otvíraných dolů a rozvojem železnice.
Již v první polovině 19. století se v naprosté většině lesů prováděla těžba na velkých holých sečích s následnou umělou obnovu, sadbou monokultur smrku a borovice. Tak došlo k téměř úplné přeměně původních smíšených lesu na lesy jehličnaté, a to v rozsáhlých porostech, často z komerčně získaného osiva neznámého původu. Zbytky přirozených lesů se zachovaly převážně jen v nepřístupných polohách. Jehličnaté monokultury trpěly a dodnes trpí silně přírodními kalamitami (sníh, vítr, hmyz - např. v roce 1921 kalamitou mniškovou) a v poslední době hromadně hynou následkem průmyslového znečištění ovzduší. Kalamity (přírodní pohromy) čas od času postihovaly odedávna i přirozené lesy narušené činností člověka. Na tom se hlavně podílely vichřice, méně sněhové polomy. Škody větrem jsou zaznamenány od počátku lesního písemnictví zhruba od roku 1750, když lokální vichřice poničily lesy některých oblastí. (Tehdy se škody vyčíslovaly jen počtem zničených stromů.) Například Šumavu postihlo od roku 1813 do roku 1900 čtyřicet čtyři větrných á sněhových kalamit. Největší katastrofu způsobila vichřice v říjnu 1870, kdy ve dvou dnech bylo na ploše 3 800 ha vyvráceno 2 290 000 m3 dříví. Jednorázová pohroma takových rozměrů nebyla u nás od té doby zaznamenána. Důsledkem větrných polomů byly kůrovcové kalamity hlavně v letech 1893 až 1897. V tomto období padlo větrem a kůrovcem celkem 6 250 000 m3 dříví, což podstatně přispělo k zániku až do té doby přežívajících pralesových porostů Šumavy. V letech 1900 až 1962 postihlo Šumavu padesát čtyři větrných a sněhových kalamit.
Zakládáním smrkových monokultur i v nižších polohách se sice výrazně zvýšila dřevní produkce, ale značně se rozšířily lesní kalamity i do vnitrozemí, neboť monokulturní porosty jsou poškozovány ve srovnání s původními listnatými porosty mnohem více, a to jak živly (větrem, sněhem), tak i hmyzími škůdci (kůrovcem a mniškou). Nejvíce byly postihovány větrem smrkové porosty na "labilních" půdách, ovlivňovaných podzemní vodou, takže i při poměrně nižší rychlosti větru se tyto porosty vyvrátily, kdežto sousední porosty zůstaly stát. Sněhové kalamity způsobily velké škody ve všech polohách hlavně proto, že byly zaváděny často pro danou oblast cizí nevhodné ekotypy smrku s vodorovnými hustými větvemi, na kterých se sníh snadno zachytil a jeho hmotností se strom zlomil. I v období od roku 1950 činí nahodilá (kalamitní) těžba téměř třetinu ročních těžeb a v delší časové řadě výrazně stoupá. Emisemi oslabené porosty jsou často nejprve napadeny hmyzími škůdci (obaleč modřínový, ploskohř- betka smrková, kůrovec), které ještě urychlují odumření lesa. Opakovaným pěstováním monokultur se ochuzovaly i lesní půdy. Většina dnešních dospělých porostů je třetí nebo druhá generace těchto monokultur. Na jednotlivých lesních majetcích se však již před sto lety začaly zavádět opět odolné smíšené lesní porosty.
Trendy hospodaření po roce 1950 se bouřlivě vyvíjely. Odklon od holosečí a snaha o pěstování smíšených lesů vedla k tzv. "podrostnímu hospodářství", kdy na malých plochách v okraji i uvnitř porostů se vysazovaly převážně listnaté dřeviny a na zbývající ploše se poměrně snadno dosahovalo přirozené obnov, hlavně smrku a borovice. Byl to velice pokrokový systém, který byl však náročný na odbornost a pečlivé provádění všech těžebních (směrové kácení), odvozních (přibližování koněm) a zalesňovacích prací i ochranu kultur (oplocenky).
Výsledky byly velmi rozličné. Tam, kde lesníci byli pro tuto práci zapáleni, dosáhli vynikajících výsledků (např. lesní závod Nové Hrady, Konopiště, polesí Louňovice, Zvěstovice). Objektivně však nebyly vytvořeny předpoklady, aby tento systém hospodaření se mohl uplatnit ve všech lesích, protože postačilo nesplnění, nebo špatné provedení jednoho článku tohoto systému prací, a výsledky byly žalostné.
Od počátku 70. let se jednostranně zdůrazňovala mechanizace celého lesnictví ve všech jeho odvětvích, podle níž se měl les přizpůsobovat těžkým mechanizačním prostředkům. Byly dováženy rozličné soupravy a těžké stroje pro kácení, přibližování, odvoz a odkorňování dříví, konstruované pro velkoplošně exploatované přírodní jehličnaté lesy na rovinách Skandinávie, sice velmi výkonné, ale nepoužitelné pro maloplošné hospodaření. Pro amortizaci vysoké ceny vyžadovaly tyto stroje enormní koncentraci těžené hmoty. Nový lesní zákon č. 61 ze dne 26. 10. 1977 Sb., o lesích, a prováděcí vyhláška k němu přizpůsobily hospodaření v lesích této již obecně používané mechanizaci, takže holoseč se stala opět stereotypem a následné kultury jsou většinou jen jehličnaté.
ROZDĚLENÍ LESNÍCH POROSTŮ
Přirozené lesní i nelesní ekosystémy jsou především soubornou širokou položkou základní typizace rozdělenou na:
- ekosystémy umělé, tj. vytvořené převážně nebo zcela člověkem
- ekosystémy přirozené, tj. převážně nebo zcela vzniklé přírodními pochody. V tomto širokém pojetí zahrnují ekosystémy přirozených lesů porostní typy podle velikosti lidského vlivu:
A - neporušené (pralesy
B – přírodní
C - přírodě blízké = přirozené v užším pojetí, které zde budeme uplatňovat.
A. Porosty neporušené, v plném rozsahu nedotčené lidskými zásahy ani přírodními katastrofami, jsou pralesy v přísném smyslu toho slova. Takto chápané pralesy by byly formovány výlučným působením přírodních faktorů, jaké odpovídají trvajícímu klimatu, poloze místa, půdotvornému substrátu a vodnímu režimu. Nejlepší náš znalec přírodních lesů Karpat profesor Zlatník napsal již v roce 1935, že "držeti se takové exkluzivní definice by znamenalo odkázati prales vůbec jen do pohádek". V našich zeměpisných šířkách takto definovaný prales v historické době neexistuje, a pokud jsou skutečné lesní porosty takto nazývány, jde o poetickou nadsázku a nikoliv o skutečnost kteréhokoliv lesního porostu (byť i v rezervaci, označované jako prales).
B. Porosty přírodní vznikly nebo se obnovily výhradně přírodními procesy a jsou ve svém vývoji ovlivněny lidskými zásahy jen nepodstatně. Zde ovšem záleží zcela na tom, jak vymezujeme hranici mezi "podstatným" a "nepodstatným" ovlivněním. Pokud v přírodních lesích nacházíme zřejmé stopy lidských zásahů (např. v pralese Mionší místy velmi výrazné stopy valašské pastvy, v rezervaci Kohoutov stopy dávné výroby dřevěného uhlí v milířích, v půdních sondách Lanžhotského pralesa zbytky ohnišť překryté povodňovými hlínami) jen v takovém rozsahu, které považujeme pro existenci přírodního ekosystému za nevýznamné, pak je ovlivnění nepodstatné.
Člověkem jen nepodstatně ovlivněné lesy u nás existovaly před trvalým osídlením krajiny člověkem, tedy za současného podnebí v pohraničních hvozdech českých zemí zhruba do 13. století, od novověku již jen ostrůvkovitě v nejodlehlejších a fyzicky nepřístupných horských polohách. Přírodní lesy mohou mít druhovou skladbu značně odlišnou od předpokládaného složení pralesa na dané lokalitě, protože mohly vznikat samovolně po zničení pralesa přírodními pohromami (požáry, větrnými smrštěmi, sněhovým závěsem spod.). Rozlišení přírodních či antropických příčin pohromy - zda přírodní les vznikl po požáru způsobeném bleskem nebo člověkem, po polomu vichřicí nebo po exploataci s ponecháním plochy přírodnímu vývoji spod. - není po větším časovém odstupu možné bez historických dokladů vztahujících se k lokalitě. Vyloučení lidských vlivů na přírodní lesy by vedlo po několika staletích pravděpodobně k obnově předpokládané druhové skladby i struktury pralesa.
C. Porosty přirozené (při chápání i v užším smyslu) zahrnují širokou škálu porostních typů s víceméně původní dřevinnou skladbou, nikoliv však prostorovou a věkovou výstavbou; tato výstavba bývá většinou mnohem méně diferencovaná než v přírodních lesích. Co do druhové skladby mohou být dnešní přirozené lesy bud'
- autochtonní, s dřevinami původními dané oblasti a na daném typu stanoviště (převážně přestárlé, vzniklé přirozenou obnovou po clonných sečích v průběhu 18. století, nebo přestárlé střední lesy či pařeziny), nebo
- ze směsi dřevin původních i nepůvodních za podmínky, že nepůvodní dřeviny na lokalitě nepřevyšují svým zastoupením autochtonní dřeviny, nebo se chovají jako přirozená porostní složka, což je zárukou uchování hlavních vlastností přirozených
ekosystémů (převážně porosty zakládané cílevědomě některými lesními hospodáři do 60. let našeho století, výjimečně i později). .
Přirozené lesy se těžily a dosud se těží nahodile i pravidelně, ještě před stoletím je vypásal domácí dobytek, ale obnovovaly se přirozeně - ať "samy od sebe", nebo i pečlivými zásahy kvalifikovaných lesních hospodářů, kteří dovedli využívat "biologickou automatizaci" dávno předtím, než tento pojem vznikl. Některé přirozené lesy mohly vzniknout i uměle (převážně síjí původních dřevin nebo doplňováním přirozených náletů sadbou). Takové přirozené lesy dosud vznikaly především ve dvou epochách: jednak na samém začátku lesního hospodářství, tj. v českých zemích zhruba do let 1770 až 1800 z přírodních lesů, jednak jako výsledek těch nejintenzívnějších forem hospodaření jako tzv. "přírodě blízký" hospodářský les v prvních šesti desetiletích našeho století. Mimo tyto dvě epochy zůstal vznik přírodních lesů vzácností.
Přirozené lesy tedy zahrnují porosty s velmi rozmanitou intenzitou lidských zásahů a s rozmanitým trváním změn proti lesům přírodním. Bez ohledu na intenzitu lidských zásahů je jejich společným znakem, že jsou v nich uchovány přirozené ekologické vazby, a proto jsou schopny se samovolně obnovovat. Při vyloučení lidských zásahů by se nerozpadly, ale nabývaly by opět podobu lesa přírodního.
Při ohromné přeměně většiny našich lesů představují nejpřirozenější ukázky našich lesů v mnoha lesních oblastech porosty mnohem méně pestré ve skladbě i výstavbě, víceméně stejnověké (často věkové rozpětí do 30 let) a obvykle s jednou hlavní dřevinou, např. porosty buku nebo dubu. I takové porosty počítáme mezi přirozené, protože většinu složek prostředí ovlivňuje výrazný edifikátor, tj. dřevinné patro přirozeného původu. V horských polohách s přirozeným šířením smrku je to i smrk horských ekotypů, přizpůsobených horským drsným podmínkám.
SKLADBA PŘIROZENÝCH LESŮ
Přirozené lesní porosty se lišily skladbou dřevin podle jejich nároku na půdu a klima:
- v nížinách převládal dub
- v pahorkatinách přibýval buk a jedle
- ve vrchovinách buk a jedle převládaly
- v hornatinách byl přirozeně rozšířen smrk
- v nejvyšších polohách pak kleč
Člověk však změnil tuto přirozenou skladbu lesů ve prospěch dřevin, které mu dávaly svými technickými vlastnostmi větší užitky. V nížině a na části pahorkatiny vystřídala dub borovice, v ostatní části smrk, který se stal i hlavní dřevinou vrchovin. Tak se původní přirozené složení lesů změnilo ve fádní rozlehlé stejnověké porosty jedné jehličnaté dřeviny - monokultury smrku nebo borovice.
Dnešní zastoupení je:
- 80 % jehličnanů
- 20 % listnáčů
Přirozená skladba byla právě opačná
- 80 % listnáčů
- 20 % jehličnanů
Zásadní přeměny dřevinné skladby našich lesů ve srovnání s přírodním stavem znázorňuje obrázek 1. Je to grafický přehled hlavních zastoupených dřevin ve třech odlišných lesních oblastech, a to ve Středočeské pahorkatině (198 096 ha), Českomoravské vrchovině (256 378 ha) a Krkonošské hornatině (32 466 ha). Je tu zachycena současná skladba lesů, cílové zastoupení dřevin, jaké se nárokuje do budoucna v lesních hospodářských plánech, a pravděpodobná přirozená skladba lesů.
Ve všech oblastech je patrné vysoké zastoupení smrku, a to i v pahorkatině (lesní vegetační stupeň s převahou dubu a buku), kde je dnes smrk hlavní dřevinou (52 %), ale v přirozené skladbě vůbec nedosahoval číselně vyjádřitelného zastoupení. Počítá se s ním i dále jako s převažující dřevinou v provozních cílech (37 %). Ve vrchovině (lesní vegetační stupeň jedlobukový, málo smrkobukový) je jeho zastoupení ještě výraznější (82 %), v přirozené skladbě se uplatňoval nepatrně (13 %), v provozních cílech má i zde dominantní postavení (65 %). V Krkonoších (stupeň smrkobukový až klečový) měl již smrk výrazné přirozené zastoupení (55 %), současně je však zastoupen až 87 %, hlavně na úkor buku ve smrkobukovém stupni do budoucna se s ním počítá zatím bez ohledu na jeho citlivost vůči imisím se 75 %. Kleč (kosodřevina) je zastoupena málo (6 %) a byla zastoupena jen nepatrně více (8 %).
Jedle původně dosti hojná (v pahorkatině 11 %, ve vrchovině 36 %, v hornatině 12 %) je
v současných porostech zastoupena mizivě a stále ustupuje. Pro její značnou citlivost na znečištění ovzduší i současné holosečné hospodářství se s ní v hospodářských porostech téměř nepočítá.
Borovice se přirozeně v pahorkatině téměř nevyskytovala, má však v současnosti na sušších, kyselých půdách významné zastoupení (28 %), i nadále se s ní počítá s 23 %. Ve vrchovině se dnes uplatňuje málo jen v teplejších okrajích (9 %) a je tomu tak i v cílové skladbě (7 %).
Buk tvořil hlavní dřevinu přirozených lesů v pahorkatině (45 %) i vrchovině (rovněž 45 %), méně v hornatině (22 %). V současných porostech je všude zastoupen nepatrně (2-3 %). Rovněž v cílových skladbách se počítá jen s jeho malým zastoupením (12-15 %).
Dub, původně značně rozšířený v pahorkatině (38 %), je dnes nepatrně zastoupen (6 %), počítá se s jeho zvýšením na 15 %.
Z tohoto přehledu vyplývá:
- smrk je všude protežován na úkor buku, který staří lesníci označovali z mnoha důvodů jako "matku lesa"
- dnešní zbytky bukových porostů se však soustřeďují do porostů označovaných některými lesníky za "hospodářsky přestárlé", a proto se považují za předurčené k urychlené likvidaci. V pahorkatině se umělé rozšíření borovice uskutečnilo převážně na úkor dubu
- porosty přirozené skladby s převahou hlavních listnatých dřevin, tj. dubu a buku, se zachovaly jen sporadicky. Dlouhodobým protežováním jehličnanů se jejich plocha zmenšila a také se nepříznivě vyvíjela jejich věková struktura (zastoupení věkových tříd porostů). Na plochy po listnatých porostech byly vysazovány jehličnany, přirozená obnova listnáčů nebyla využita netěžila se ani minimální výše listnatého dříví pro uvolnění přirozeného zmlazení, protože nebyl na něj odbyt. Těžby listnáčů se odsouvaly, jejich porosty stárly, takže dnes máme většinu zbytků těchto porostů starších 120 let. Říká se jim přestárlé a podle ekonomických hledisek by se měly urychleně (do 10 let) vykácet, protože se zhoršuje kvalita dřeva (působením dřevokazných hub) a klesá jejich přírůstek (a to i průměrný vzhledem k věku).
PRO KVALITNĚJŠÍ LESY
Část porostů přirozené skladby je chráněna ve státních přírodních rezervacích (SPR), většina z nich je však roztroušena v porostních zbytcích hospodářských lesů.
Jejich význam v poslední době tkví však v tom, že právě opadavé listnaté dřeviny nejlépe odolávají současnému zhoršenému prostředí, hlavně imisím.
Například v Krušných horách dosud stojí a dokonce plodí bukové porosty v polohách, kde sousední smrkové porosty na velkých plochách odumřely. Vedle této vlastnosti listnatých dřevin jsou zde i další důvody, které vedou znovu ke snahám o pěstování smíšených porostů jehličnatých a listnatých dřevin, zejména pro:
- lepší prokořenění půdy pod listnáči
- příznivější rozklad opadu listnatých dřevin
Větší je i stabilita takových porostů proti větru a sněhu i stabilita biologická. Pro toto větší zastoupení listnatých dřevin v zakládaných porostech je zapotřebí zajistit dostatek semena z osvědčených sort dřevin místního původu. Pro zajištění semena je třeba uchránit tyto porosty (i hospodářsky přestárlé) ještě pro další období a tak vytvořit dostatečnou základnu pro sklizeň semena původních dřevin. Jako genové základny označujeme lesní porosty, které lze považovat za přirozené, typické a reprezentativní pro určitou regionální dílčí populaci (ekotyp) dřevin a které mají sloužit k jejich záchraně a reprodukci. V chráněných krajinných oblastech (CHKO) tuto možnost dává lesnické zákonodárství (vylil. č. 13/78 Sb., § l, písni. d) v tzv. vybraných porostech zvláštního určení, v nichž se dodržuje zvláštní režim hospodaření či ochrany. V ostatních lesích jsou to bud' tzv. semenné porosty (porosty uznané pro sběr osiva), nebo genové základny, které jsou podle tohoto hlediska obhospodařovány a předržovány do vyššího věku. Protože zachování listnatých dřevin je velmi naléhavé, je nutné i ostatní jejich zbytky dále zachovat ve všech jednotlivých lesních oblastech.
Tyto porosty by se měly maximálně využívat pro sběr semena a opětovné zavádění listnatých dřevin do zakládaných hospodářských porostů. Jako lesy zvláštního určení by měly být respektovány v lesních hospodářských plánech. I když semenná léta jsou nyní v důsledku zhoršení prostředí převážně méně častá, než tomu bylo dříve, je možné zachytit i menší úrody semena pro vypěstování listnaté sadby. Rovněž je možné větší či menší porosty obnovit přirozeným zmlazením. V některých zvláště rozlehlých listnatých oblastech je nutné opět zavést bukové či dubové hospodářství, kde by se pěstovaly kvalitní listnaté porosty z přirozené obnovy a výchovou se dosahovalo cenných sortimentů dříví.
LESY OKRESU UHERSKÉ HRADIŠTĚ
CHARAKTERISTIKA OKRESU UHERSKÉ HRADIŠTĚ
Uzemí mezi hřebenem Bílých Karpat na JV a hřebenem Chřibů na SZ po obou březích řeky Moravy, která je rozděluje na menší západní část s Chřiby a části Kyjovské pahorkatiny a větší východní část s Vizovickou vrchovinou a Bílými Karpaty s nejvyšším vrcholem okresu i jižní Moravy Velkou Javořinou (970 m).
Nejnižší bod okresu je u Uh. Ostrohu ve výšce 172 m. Geologicky náleží k flyšovému pásmu vnějších západních Karpat, z menší části k neogenní Vídeňské pánvi.
Až na ostrůvky neovulkanitů mezi Bánovem a Starým Hrozenkovem je celé území tvořeno sedimentárními horninami převážné tercierního stáří. Flyšové pásmo tvoři horniny paleogenního stáři, a z nepatrné části i svrchnomezozoického (křídové sedimenty u Hluku). Část Vídeňské pánve na území okresu je velmi mladou strukturou, označovanou jako Hradišťský příkop. Jeho výplň je stáři neogenního a kvarterního.
Flyšové vrstvy jsou tvořeny jílovci, pískovci a slepenci, které byly vyvrásněny v magurský příkrov a rozděleny na dvě dílčí jednotky. Račanská jednotka zabitá větši SZ část okresu a bílokarpatská menši JV část. V mladších třetihorách byl magurský flyš proražen na uherskobrodskou četnými žilami andezitů a alkalických čedičů. Ve střední části okresu, v nivě řeky Moravy, dochází od starších čtvrtohor k ukládáni říčních sedimentů, písků a štěrků o mocnosti několika desítek metrů. Četné jsou i náplavové kužele o mocnosti až 30 m (u Boršic u Buchlovic). V chladných obdobích starších čtvrtohor se ukládaly zejména ve Vážanské vrchovině, Kudlovické pahorkatině a Hlucké pahorkatině sprašové navátiny o průměrné mocnosti 1-10 m (nejvíce 27,5 m u Boršic u Buchlovic). Místy se spraše střídají s polohami navátého pisku (sv. Kudlovic, jv. Modré, mezi Jalubím a Starým Městem).
Průměrná roční teplota se v území pohybuje mezi 7-9' C podle nadmořské výšky, v nejvyšších polohách Bílých Karpat kolem 6', C. Průměrné roční množství srážek je mezi 590-900 mm.
Hlavním tokem území je řeka Morava, zleva přijímající postupné vody Březnice, Olšavy a Okluky; zprava pak potoků Kudlovického, Jalubského, Salašky, Zlechovského a Dlouhé řeky. V Chřibech prameni říčka Kyjovka, ústící později do řeky Dyje.Zvláštností jsou říčky Drietomica a Klanečnice, které zpětnou erozí prořízly masiv Bílých Karpat na slovenskou stranu, kde se vlévají do řeky Váhu. Regulaci řeky Moravy vznikla v nivě četná neprůtočná ramena.
Vyšší části B. Karpat a Chřibů, jsou pokryty hnědými půdami nenasycenými (kyselými), které přecházejí do nižších poloh pásmem hnědých půd převážně nasycených, místy oglejených. Přechod mezi hnědými půdami Chřibů a naplavenými půdami moravní nivy tvoři hnědozemě na spraších. Půdy Hlucké pahorkatiny jsou rozmanitější. Pásmo hnědozemi na spraších podél nivy Moravy a přítoků je přerušeno klínem černozemí a degradovaných černozemi na jílech, který zasahuje až k Bánovu. Místy jsou ostrůvky hnědých lesních půd, pararendziny, ilimerizované půdy a pseudoglejů. Trvale zamokřené části údolní nivy Moravy daly vznik glejům, místy ostrůvkům lužních půd - četnic.
Na území okresu zasahuje 6 jednotek fytogeografického členěni, z nichž 3 náleží obvodu termofytika (jihomoravské úvaly, Bílé Karpaty slepni, jihomoravská pahorkatina) a 3 obvodu mezofytika (středomoravské Karpaty, Bílé Karpaty lesní, Zlínské vrchy). V květeně převládají druhy s těžištěm výskytu v celé střední Evropě, kam patři zejména hlavni dřeviny přirozených porostů - buk lesní, dub zimní, javor mléč a klan, lípa srdčitá, olše lepkavá a většina druhů jejich podrostu. Z jihu pronikají do území druhy patřiti geoelementu pontickému, subpontickému a submediterárnímu. K mm se přidružují druhy geoelementu jihosibiřského a od severu i geoelementu subboreálního.
Původně bylo celé území pokryto lesem. Převažovaly dubohabřiny, méně teplomilné doubravy. V nivách řek rostly lužní lesy, ve vrcholových partiích Chřibů a Bílých Karpat bučiny. V současnosti kryje les asi 1/3 rozlohy okresu. Část stávajících lesů je přeměněna na smrkové a borové monokultury. Více jak polovina rozlohy je zemědělsky využívána. Pouze asi na 1/6 výměry okresu jsou louky a pastviny a pouze na nepatrných zbytcích se zachovala přirozená vegetace vlhkých mezofytnich luk (v Bílých Karpatech) a subxerofylních a xerotermních teplých trávníků (Hlucká pahorkatina, Pašovická vrchovina). V nivě řeky Moravy jsou zachovány zbytky vegetace lužních lesů a ve slepých ramenech vegetace stojatých vod.
Fauna je zastoupena typickými druhy mírného pásma Karpat a střední Evropy, vázaná na jednotlivé typy vegetace v závislosti na klimatických a geografických podmínkách. Vzhledem k poměrně velké členitosti zde nalézáme jak teplomilné druhy nížin a teplých stráni, tak i druhy horské. Druhové bohatství pak rozšiřuji druhy pronikající z teplých oblasti Panonica a mediteránní oblasti (kudlanka nábožná).
Výhodná poloha při řekách Moravě a Olšavě a příhodné podnebí umožnilo využívat území již od starší doby kamenné, více než před 25 000 lety. Niva řek pak , je pravidelně obhospodařována až do dnešní doby. Vyšší polohy začaly být osídlovány a využívány až v období stěhováni národu ve středověku, zejména pak v 16. a 17. Století. Klučení lesu, vytvořeni pastvin, luk a poli bylo příčinou změn ve složeni fauny a flory, i širém druhů bezlesí a kulturních stepi. Do druhové skladby zasáhlo i cílené zavádění nových druhů rostlin a živočichů, následně i chemizace zemědělství a lesnictví, regulace vodních toků, odvodňováni atd.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT