Jiří z Poděbrad
Dejiny Ceských zemí od smrti Jirího z Podebrad po bitvu u Moháce
Po smrti Jirího z Podebrad zvolili prívrženci jeho politické linie na ceský trun polského prince, katolíka Vladislava Jagellonského. Ponevadž vedlejší zeme a vetšina ceských katolíku (predevším v jižních a západních Cechách) uznávaly nadále za ceského panovníka Matyáše Korvína, existovalo v soustátí Koruny ceské dvojvládí, hrozící jejím prímým roztržením. Mimorádne kritické byly pomery v Království ceském, kde soubežne pusobily dvojí orgány zemské správy. Své úrady mely oblasti kontrolované Vladislavem a vlastními institucemi se rídily regiony podléhající Matyášovi. Obe zneprátelené strany si uvedomovaly nebezpecí plynoucí z tohoto stavu, a zápasily proto o konecné vítezství. Vladislav Jagellonský tak musel hned od pocátku své vlády pokracovat ve válce s Matyášem Korvínem.Žádný ze souperu však nedisponoval silami a prostredky potrebnými k rozhodnutí vleklého konfliktu. Velké válecné operace, až na nekolik výjimek, ustaly. Vydržování vojenských, v prevážné míre žoldnérských oddílu, at již náležely jakékoli strane, však prodlužovalo hospodárské potíže ceského království. Politická a správní nejednotnost i právní nejistota (od poloviny šedesátých let až do konce válek opet nezasedal zemský soud) znovu poskytly prostor k cetným odpovedím, k rádení žoldnérských a lapkovských tlup i ozbrojených družin násilnických feudálu.Neutešené situaci Vladislav Jagellonský nedokázal, ba ani nemohl celit. V dobe príjezdu do Cech mu bylo pouhých patnáct let, a musel tedy naslouchat hlasum svých rádcu. Tiché neprurazné vystupování a citlivé duševní ustrojení pak mladého krále nepredurcovaly do role silného panovníka. To ovšem Vladislavovi nebránilo snít o rozmachu vlastní moci. Ani Jagellovcova mezinárodní pozice nebyla dobrá; papežská kurie nadále považovala za ceského panovníka Matyáše Korvína, což vyvolávalo cetné zahranicnepolitické komplikace.
Vše se vyrešilo až v letech 1478-1479 pri jednáních v Brne a Olomouci. Tehdy došlo mezi Matyášem a Vladislavem k dohode, stvrzené na osobním setkání obou panovníku. Matyáš, užívající i dále titulu ceského krále, priznal Vladislavovi prímou kontrolu nad celým Královstvím ceským, ale ponechal si vládu na Morave, v obojí Lužici a ve Slezsku. V prípade, že by Vladislav zemrel dríve, pripadlo by Království ceské Matyášovi. Drívejší Matyášova smrt pak pro Vladislava znamenala povinnost zaplatit jeho nástupcum 400 000 zlatých. Pro Jagellonce to byly tvrdé podmínky, jež násobily nebezpecí rozpadu ceského soustátí. Vše ale bylo nakonec jinak. Matyáš zemrel roku 1490 bez legitimních mužských potomku a Vladislav se ujal vlády na celém území Koruny ceské; navíc získal též uherský trun.Olomoucké úmluvy upevnily mezinárodní postavení Vladislava Jagellonského, lec ceskému království, které se zbavilo tíživého dvojvládí, klid nevrátily. Znovuzaclenením katolíku, donedávna prevážne podporujících Matyáše, a utrakvistu do jednoho politického spektra vyvstaly další problémy. Predáci katolických stavu se nevzdali nadeje na mocenský zvrat a hodlali k porážce kališníku využít též osoby Vladislava Jagellonského, hlásícího se vždy k rímské církvi. Král sám prý nebyl proti, nebot zlomení utrakvistu a vítezství katolické strany by snaly z Království ceského príhanu „kacírské“ zeme. Prípravy katolíku na prevrat však nezustaly tajemstvím a kališníci na ne reagovali s predstihem. V Praze, již zamýšleli katolíci ovládnout, propuklo 24. 9. 1483 predem pripravené povstání. Zkorumpovaní, úplatní a zároven s katolíky sympatizující konšelé byli za dramatických okolností, pri nichž nechybely ani defenestracní scény, pobiti nebo popraveni. Krev tekla jak na Starém Meste, tak na Malé Strane a Novém Meste, kde povstání nabylo nejdramatictejší podoby:Panovník musel potvrdit zmeny v pražských mestských radách a sen katolické strany o zmene pomeru se rozplynul. Kališníci predvedli svou sílu a odhodlání uhájit husitský odkaz. Z událostí roku 1483 si stoupenci katolické víry vzali ponaucení. Rozloucili se s nadejí na zásadní mocenský zvrat a zacali s utrakvisty rokovat o usporádání pomeru v Ceském království. Na zemském snemu, konaném v Kutné Hore roku 1485, uznala katolická strana s plnou platností kompaktáta jako základní zemský zákon a východisko pro posuzování náboženských a s nimi souvisejících politických otázek. Platnost dohody mezi kališníky a katolíky stanovil snem na 31 let. V roce 1512 však došlo k jejímu prodloužení, dle obvyklých stredovekých zvyklostí na „vecné casy“. Ve skutecnosti zustala kompaktáta zemským zákonem do roku 1567.Usnesení kutnohorského snemu potvrdilo výsledky husitské revoluce a ukoncilo období politicko-náboženských zápasu, zahájených vlastne už Husovým vystoupením. Z poznání, že vzájemná stretnutí vedou pouze do „slepé ulicky“ a zemi všestranne vycerpávají, se zrodil snášenlivý vztah katolíku a utrakvistu v náboženské oblasti. I když jejich soužití melo daleko k idyle, staly se Cechy zemí konfesijní tolerance. Snad ješte príznivejší pomery vládly v tomto smeru na Morave, kde husité dosáhli svých cílu více politickými než vojenskými prostredky. Pokud si tu chtel Matyáš Korvín udržet vliv, musel respektovat postavení kališníku. Práve léta Matyášovy prímé vlády nad Markrabstvím moravským (1469-1490) však znamenala další citelné oslabení vazeb mezi touto zemí a Královstvím ceským a posílila již dríve patrné úsilí po co nejsamostatnejší moravské politice. Snaha dokázat nezávislost na Cechách a pražském centru vedla predstavitele moravských stavu casto k opacným ci jiným rozhodnutím, než která cinila ceská politická reprezentace.K uzavrení kutnohorského náboženského smíru roku 1485 výrazne prispela generacní obmena v radách ceských katolických i kališnických politiku. Predáci obou šlechtických stavu i mest už ve své vetšine nepatrili k lidem, kterí zažili krvavé dení husitské revoluce ci se podíleli na sporech za vlády Jirího Podebradského. Logicky proto postrádali i tvrdost, neústupnost a fanatické zaujetí svých dedu a otcu. Mnohé jevy hodnotili jinak, s odstupem a klidneji. Mohli tedy dospet k dohode. Její uzavrení usnadnilo též oboustranné vedomí pokracující zkázy zeme, zubožené dlouhými válkami. Obava z vojenského rešení verejných problému i predstava následku krutých boju se pak na prelomu 15. a 16. století staly dokonce podstatným rysem ceského politického uvažování. Rincení zbraní sice neutichalo, ale k válecným stretnutím vetšího rozsahu docházelo, v porovnání s predchozím obdobím, málokdy.Kutnohorský náboženský smír zaujímá v ceských dejinách duležité místo ješte z jednoho duvodu. Náboženské rozpory ustoupily ponekud do pozadí a souperení jednotlivých stavu o politické a hospodárské výhody vyvstalo v zretelnejší podobe. Bylo zákonité, že nejprve se utkaly obe síly, jimž husitská epocha prinesla nejvetší zisky: šlechtický blok (panstvo a nižší šlechta) s mesty.Uzavrení kutnohorského náboženského míru v roce 1485 bylo duležitým vývojovým mezníkem. Utlumením konfesijních rozporu ztratilo, i když jen do urcité míry, opodstatnení dosavadní ostré delení ceské spolecnosti do dvou velkých politicko-konfesijních táboru, kališnického a katolického, v jejichž rámci úzce spolupracovali šlechtici s meštany. Po dosažení dohody mezi utrakvisty a katolíky již taková tesná soucinnost pozbyla smysl. Tím se zcela otevrel prostor pro zápas, v nemž se zákonite stretly síly, které v husitské epoše získaly nejvetší prestiž i pozice: šlechta a mesta. Boj o prevahu v zemi a o rozhodující vliv na její rízení nesl již všechny znaky stretnutí mezi stavy. K zformování stavovských sil docházelo už v predhusitském období. V revolucní a porevolucní epoše se v ceském království zretelne vyhranily ctyri stavy, z nichž tri (vyšší šlechta, nižší šlechta, královská mesta) se delily o politickou moc, zatímco duchovenstvo nemelo zastoupení na zemském snemu.Hlavní príciny vyostrujících se rozporu byly dve. Jednak dávné presvedcení vysoké šlechty, že na vedení státu má, vzhledem ke své tradici a urozenosti, vetší nárok než nižší šlechta i meštanstvo, a dále neutešené hospodárské pomery po dlouhodobých válkách. Dramatický pokles poctu poddaných i pokracující pokles hodnoty mince znamenal snížení vrchnostenských príjmu z pravidelných penežních dávek a nutil šlechtice k hledání nových zdroju financí. Nekterí šlechtictí feudálové zvolili tradicní stredoveké zpusoby a venovali se lapkovské cinnosti ci brutálnímu vymáhání holdu. Jiná cást, predevším vlastníci velkých statku, zacala hospodárský podnikat, a to i v oblastech, které stredoveká privilegia sverovala mestum. Šlo v první rade o pivovarnictví, v nemž šlechta rozpoznala zdroj rychlého zisku. Tím ovšem narušovala právo várecné, právo mílové a další mestské výsady, s címž se meštané královských mest nehodlali smírit.K stupnování napetí a k porušování vžitých právních zvyklostí prispely též události roku 1490. Po smrti Matyáše Korvína získal Vladislav Jagellonský i korunu uherskou, presídlil do Budína a do Cech pak prijel pouze na nekolik mesícu v letech 1497, 1502 a 1509-1510. Neprítomnost krále v zemi mívala pravidelne za následek propuknutí vnitrních konfliktu. Nebylo tomu jinak ani na konci 15. století, kdy boj o prevahu v ceském státe dostal prudký spád.Jeho otevrenému rozpoutání fakticky predcházelo pevné zformování šlechtických stavu. Po celé predchozí období byly hranice, oddelující vyšší šlechtu od nižší a nižší od meštanstva, pomerne pružné a propustné. K vyšší šlechte patrily starobylé a mocné rody, ale pronikli mezi ni i rozlicní zbohatlíci. Ani príliv puvodne meštanských rodu do rad nižších šlechticu nebyl výjimkou; mnoho lidí snilo o dosažení šlechtického titulu, který byl považován za spolecensky prestižní záležitost až hluboko do novoveku. Na konci 15. a na pocátku 16. století se situace mení. Vyšší šlechta se roku 1501 právne uzavírá, vytvárí panský stav, do nehož muže jedinec, prípadne rod, vstoupit pouze za urcitých, striktne stanovených podmínek. Uzavírání nižší šlechty, pro niž se ujalo souhrnné oznacení rytíri, bylo pomalejší. Každý nový clen musel být do rytírského stavu uveden. Na Morave probíhalo uzavírání šlechtických stavu rychleji než v Cechách panský stav tu v roce 1480 vytvorilo 14 starobylých rodu.Mestský stav se skládal z meštanu královských mest, pricemž právo povyšovat na královská mesta si podržel král. Všechny tri uvedené stavy si postupne vybudovaly systém vnitrního usporádání, do nehož panovník mohl promlouvat ciste formálne. Prícinou vyhranování jednotlivých stavu byly jejich politické ambice i obava z nekontrolovatelného rozširování vlastních rad, které by nutne vedlo k oslabení pozic, dosažených v husitské epoše a krátce po jejím skoncení.První merení sil mezi vyšší šlechtou, již podporovala i velká cást rytíru, a mesty propuklo pocátkem 16. století. Roku 1500 vyšel nový zemský zákoník (ústava), nazývaný Vladislavské zrízení zemské. Jeho konecnou redakci zpracoval královský prokurátor, rytír Albrecht Rendl z Oušavy. Text zákoníku se záhy stal predmetem prudkých sporu mezi šlechtici a zástupci královských mest, která situaci podcenila a prací na príprave ústavy se nezúcastnila. Šlechta této liknavosti využila a do Vladislavského zrízení zemského prosadila dva clánky, omezující politickou moc mestského stavu. Jeden popíral platnost hlasu mest na zemském snemu, druhý dával zemskému soudu možnost zasahovat i do záležitostí, spadajících dosud do sféry mestského práva. Predstavitelé mestského stavu sice vznesli protest k panovníkovi a zároven si stežovali na porušování svých privilegií, zvlášte práva várecného, mílového a trhového, pány i rytíri. Vladislav Jagellonský se však nevymanil z vlivu mocné panské skupiny, vedené Zdenkem Lvem z Rožmitálu, a roku 1502 vydal rozhodnutí, vycházející vstríc šlechte.
Prezíravý vztah nejvyššího purkrabího Zdenka Lva z Rožmitálu k požadavkum mestského stavu pomery ješte více vyhrotily.Klid nenastal ani po roce 1508, kdy se mestum podarilo dosáhnout toho, že jejich hlas byl na snemech právoplatný alespon v tech záležitostech, jež se jich bezprostredne dotýkaly. V roce 1513 vzplál konflikt v plné síle. Mesta vytvorila politicko-branný spolek a spojila se s knížetem Bartolomejem Münsterberským, vnukem Jirího z Podebrad, schopným a odvážným politikem. Válka sice nepropukla, ale obe zneprátelené strany rincely zbranemi. Porozumení pro mesta vyslovil v té chvíli i král Vladislav, což vyvolalo nelibost Rožmitálovy skupiny. Po tragické smrti knížete Bartolomeje (utopil se v Dunaji) a po panovníkove skonu roku 1516 došlo mezi mesty a šlechtou ke kompromisnímu narovnání. Zásluhu na nem mel zejména Vilém z Pernštejna, držitel rozsáhlých statku ve východních Cechách a na Morave. Tzv. Svatováclavská smlouva, uzavrená roku 1517, uznávala v soudní oblasti starší mestské výsady. Naproti tomu všechny trhy ve mestech a mesteckách náležejících šlechte byly prohlášeny za svobodné, což legalizovalo podnikatelskou cinnost feudálu i jejich poddaných. Rešení ožehavé otázky varení piva bylo sice na šest let odsunuto, ale šlechta už se této výnosné cinnosti nikdy nezrekla.
Král Ludvík Jagellonský (1516-1526), zdržující se rovnež vetšinu casu v Uhrách, projevil nekolikrát snahu zasáhnout do vnitropolitických pomeru v Cechách, ale setkal se jen s malým úspechem. Pokles autority panovnické moci pokracoval. Pritom se nedá ríci, že by král Vladislav a jeho syn Ludvík postrádali koncepci. Mnohdy velkorysé plány však nedokázali uskutecnit. Moc stavu a vlivných šlechtických skupin príliš vzrostla a král nekdy pouze bezradne prihlížel zápasum zneprátelených táboru. Jedno z takových stretnutí probehlo v Praze v letech 1523-1524 v dusledku šírení luterské reformace. Cást kališníku se prihlásila k Lutherovým názorum (proto se jim ríká novoutrakvisté), zatímco staroutrakvisté, staromilsky lpející na husitských tradicích, se sbližovali s katolíky. Dramaticnost pomeru zvyšovalo ješte stretnutí o rožmberské dedictví, které hodlal, na úkor synovcu Petra IV. z Rožmberka, získat Zdenek Lev z Rožmitálu se svými práteli. Tento tah se mu ale nepovedl.Roku 1526 stálo Království ceské opet na pokraji vnitrního rozvratu. Když se zdálo, že obcanské válce nikdo a nic nezabrání, prišla smutná zpráva z Uher. V bitve u Moháce (na dnešní jugoslávsko-madarské hranici) podlehla 29. 8. 1526 uherská a ceská vojska osmanským Turkum. Pri úteku z boje neštastnou náhodou zahynul též král Ludvík Jagellonský. Ceský trun osirel.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát