STAROVĚKÁ LITERATURA (VÝCHODNÍ KULTURY, ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ LITERATURA)
Orientální literatura
1. Literatura předního východu
a) sumerská, akkádská (Mezopotámie) – 4. tis. př. n. l., psalo se klínovým písmem na hliněné destičky pomocí trojhranného rydla. Na území dnešního Iráku vznikl akkádský „Epos o Gilgamešovi“ – král, hrdina sumerských vyprávění hledá tajemství věčného života a řeší základní životní problémy.
b) Staroegyptská – 4. til. př. n. l., psalo se hieroglyfy na papyrus pomocí třtinového pera. Psaly se milostné písně – oslava života faraónů, byla napsána „Kniha mrtvých“ a Achnatonův „Hymnus na slunce“.
c) Hebrejská – 1. tis. př. n. l., tvoří most mezi orientální a evropskou literaturou. Dochoval se „Starý zákon“ – historické, liturgické právnické a literární texty. Základem je tóra – pět knih Mojžíšových – vznik světa a stvoření člověka. Na tyto knihy navazuje „Soubor Proroků“ – skutky proroků a „Svaté spisy“ – básnické knihy (O Josefovi, mýty o stvoření světa – Adam a Eva).
2. Literatura indická - 2. tis. př. n. l., dochovaly se posvátné knihy – „Védy“ (Védský jazyk pak sanskrt).
„Mahambhárata“ – staroindický epos psaný sanskrtem vznikal od 4 stol. př. n. l. do 4 stol. n. l. – materiál eposu je velice různorodý.
„Bhagavadgíta“ – epos, který vznikl v 5 stol. př. n. l. Je považován za vrchol indické filozofující poezie. Tvořil ho rozhovor mezi 1 z vojevůdců bratrovražedného boje a jeho vozatajem, který je vtělením nejvyššího boha Višnua. Před bojem vojevůdce váhá, zda má zabít v boji své příbuzné a uvažuje o sebevraždě. Vozataj rozptyluje jeho pochybnosti a odhaluje mu všechna tajemství života a osudu. Tvrdí, že vtělený duch není součástí tělní schránky, a proto ho nelze zabít. Mnoho Indů považuje tuto knihu za svatou.
Kalídása – je považován za největšího básníka indického starověku.
3. Literatura perská – 7 stol. př. n. l.
„Aresta“ – sbírka náboženských textů – modlitby, mýty, lyrika, právnické texty.
4. Literatura čínská – psali čínským znakovým písmem na papír nebo hedvábí pomocí štětce. Vliv filozofie (konfucianismu a taoismus) „Kniha psaní“ – soubor čínského básnictví.
Konfucius – čínský myslitel, jeho výroky sebrali a vydali jeho žáci – „Vybraná učení“.
Lao-C´ - čínský myslitel, který žil na přelomu 4 – 5 stol. př. n. l.
Antická literatura
1. Řecká literatura – rozvíjí se nejvíce na pobřeží Malé Asie, kde se počátkem 2. tis. př. n. l. usazují se Iónové, kteří žijí v úzkých stycích se slavnými civilizacemi Přední Asie, Egypta a Kréta 8 stol. př. n. l. – 2 a 1 stol. př. n. l.
a) archaické období – návaznost na ústní lidovou slovesnost, nástup po prehistorické fázi (8 – 6 stol. př. n. l.).
„Ilias“ – autorem je Homér, je to epika, odehrává se v posledním roce Trojské války. Hlavní hrdina řecký Achilles kterého urazil vůdce Agamemnon odmítne bojovat, a proto je jeho přítel zabit. Achilles se pomstí tím že zabije Hektora a nevydá jeho tělo k pohřbení.
„Odyssea“ – král Odyssea, účastník Trojské války se po 10ti letech vrací na rodnou Itaku. Na cestě ho potkává řada nástrah a dobrodružství. Znaky homérského eposu:
- rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech
- bohatá dějovost (v příběhu mnoho postav, určité místo, více dějových linií)
- členěn do zpěvů, kapitol
- epická šíře (epika, přirovnání, detailní popisy)
- hlavní postavy – vyjímeční hrdinové, nositelé příběhů
- zdroj – mýty a ústní lidová slovesnost
- neosobní tón
Lyrika – Elegie – píseň s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv
Monodická lyrika – jádrem je sólový zpěv doprovázený lyrou.
Sapfó – 6. stol. př. n. l., žena, která psala milostnou poezii plnou citu, touhy a vášní. Na ostrově Lesbos zřídila tzv. Dům múz, kde opěvovala tělesné i duševní krásy dívek zasvěcených bohům a umění. Známá je její báseň „Modlitba k Afroditě“.
Anakreón – 6 stol. př. n. l., tvůrce líbivé, povrchní, dvorské lyriky, oslavuje radost ze života, píše o víně, ženách a zpěvu.
Sborová lyrika – píseň je spojená s tancem, doprovází ji hudební nástroj, jejím největším představitelem je Pindaros – asi 520 – 446 př. n. l., psal oslavné básně na aristokracii a olympijské vítěze.
Epigram – krátká, satirická báseň, autor kritizuje zápory jen v závěru je pointa (vtipové vyznění), např. Simónidés, Ión.
Bajka – psaná veršem, nebo prózou, zvířata mají lidské vlastnosti, v závěru je ponaučení. Významným bajkařem byl Ezop (6. stol. př. n. l.).
b) Atické období (5. – 4. stol. př. n. l.) – nejdůležitějším literárním žánrem je antické drama. Rozkvět Athén, byly zde položeny základy řecké demokracii. V 5. stol. př. n. l. – rozkvět tragédie, která byla ceněna více než komedie 5. – 4. stol. př. n. l.
Drama – vzniklo z obřadních her věnovaných kultu boha Dionýsa. Drama se hrálo pod athénskou Akropolí pro všechny vrstvy obyvatelstva. Náměty pocházely z mytologie a v pozdějších dobách i ze všedního života. Zpočátku byly hry představovány pouze chórem, který zpěvem a tancem ukazoval děj. Postupně byl na jeviště zaveden samostatný herec.
Aischylos – (525 – 456 př. n. l.) je považován za zakladatele antické tragédie. „Oresteia“ – trilogie, král Agamemnón se vrací domů z Trojské války, po návratu domů je zavražděn svou manželkou a jejím milencem. Syn Orestés na příkaz bohů pomstí smrt svého otce a zabije svou manželku i jejího milence. Za svůj čin je pronásledován výčitkami svědomí (Erynie) tj. bohyně pomsty, ale je bohyní Athénou zproštěn viny.
Sofoklés – prezentuje rozkvět antické tragédie.
„Král Oidipús“ – Oidipús zabije muže o kterém neví že je to jeho otec vezme si za manželku ženu, o které neví že je jeho matkou. Když se vše dozví, tak má se svou matkou již 4 děti. Ona spáchá sebevraždu a on se oslepí a stane se poutníkem.
„Antigona“ – po smrti Oidipa se utkali dva synové. Oba bratři zahynou v boji o Théby. Vládce je jejich strýc Kreon, který zakáže pohřbít tělo útočníka Polinejka, jeho sestra ho pohřbí i přes zákaz, protože ctí boží zákony. Strýc nechá Antigonu zazdít za živa. Kreon má věštecký sen, chce Antigonu osvobodit, ale ta zatím spáchala sebevraždu – oběsila se. Kreonův syn a jeho manželka také spáchají sebevraždu, Kreon zůstává sám. Žádá od bohů svoji smrt, ale ti ho nechají žít a trpět.
Eurípidés – (480 – 406 př. n. l.) byl velkým zastáncem athénské demokracie. V dramatech vykresluje duševní život lidí, zabývá se postavením žen ve společnosti.
„Médeia“ – tragédie, odehrává se na Korintě. Eurípidés čerpal z báje o Argonautech a zlatém rounu, jehož vlastník mohl vládnout jako nástupce a dědic krále Kréthea. Hlavní hrdinkou je Médeia – spolu se svým manželem Iásonem a svými dvěma synky utíká do Korintu. Médeia zachránila Iásona – argonautského vůdce a pomohla mu získat zlaté rouno. Kvůli Iásonovi zradila svou vlast, svého otce a pomohla zabít vlastního bratra. V Korintě se Iáson zamiluje do dcery (Glauky) korintského krále (Kreonth). Král vyhání Médeiu pryč. Médeia se chce pomstít a tak Glauky zabije oděvem napuštěným jedem, zároveň umírá její otec Kreonth. Médeia v krajním zoufalství zavraždí své dva syny. Vinu za své činy dává Iásonovi. Médeia je zproštěna viny a ve voze svého děda Hélia odlétá i s mrtvými syny do Athén.
„Elektra“
„Ifigenie na Tauridě“
„Helena“
„Trójanky“
Znaky antické tragédie:
- čerpá téma z mytologie
- hrdinové jsou buď odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
- konflikt se silnějšími (osud, bohové) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale vítězí mravně)
- formou je verš
- existence chóru
- jednota děje, času a místa
- děj se nečlení na dějství
- spojení mluveného slova, zpěvu a tance.
Komedie – náměty čerpá ze života nižší vrstvy. Humornou formou ukazuje nedostatky člověka i společnosti.
Aristofanés – (443 – 385 př. n. l) vyzdvihl antickou komedii, která vznikla ze satirického dramatu.
„Lysistraté“ – hl. hrdinka komedie. Rozhodla se že manželky a děti válečníků nebudou dále strádat neustálými boji. Proto vyzve ostatní ženy, aby odmítaly mužům jejich manželské povinnosti do té doby než skončí válka. Pod vedením Lysistraté se ženám podaří muže přesvědčit a bojující města mezi sebou uzavírají mír. Hra končí průvodem, v němž nahá žena symbolizuje tělesnou lásku a usmíření.
„Jezdci“
„Žáby“
„Mír“
„Vosy“
Znaky antické komedie:
- šťastný, mírný konec
- útok na politické poměry a soudobou morálku
- nevázaný žert
- dialog
Historická próza
- zakladatelem dějepisu je považován Hérodotos (485 – 425 př. n. l.) je autorem dějin národů kolem Egyptského moře.
Thúkýdidés – (460 – 396 př. n. l.) zakladatel vědeckého dějepisectví. Vyloučil z dějin božské zásahy.
Řečnictví:
Démosthénés – (384 – 322 př. n. l.) byl proti králi Filipu Makedonskému Þ Filipika – bojová řeč proti někomu.
Filosofie:
Platón – (427 – 347 př. n. l.) zachováno 40 spisů „Ústava“ – forma dialogu učitele se žáky.
Aristotelés – (384 – 322 př. n. l.) vychoval Alexandra Makedonského, přestože byl Platónův žák, nesouhlasil s jeho názorem na svět idejí.
„Poetika“
„Rétorika“
- jsou to encyklopedická díla o rozdělení vědních oborů.
c) Helénistické období (4. – 1. stol. př. n. l.) – řecká lit. se rozšiřuje i na území Egypta, Přední Asie a Indie. Centrem říše je Alexandrie. Rozvoj věd.
Eukleides – (3. stol. př. n. l.) v knize „Základy“ shrnul geometrické poznatky řecké matematiky.
Archimédes – vědecké dílo, matematika, astronomie, mechanika.
2. Římská literatura – od 3. stol. př. n. l. do 5. stol. př. n. l. Psáno latinsky, navazuje na ústní lidovou slovesnost a klasickou řeckou kulturu.
a) archaické období – 3. Stol. př. n. l.
Komedie:
Titus Maccius Plautus – čerpá ze života otroků, vojáků a milenců.
„Komedie o hrnci“ – o lakomci (později na toto dílo navázal Moliére).
„Pseudolus“ – hl. hrdinou je otrok, který vyzrál nad svým pánem.
b) Vrcholné (Zlaté, Ciceronovo) období – 1. stol př. n. l. až počátek 1. stol. po n. l.
Řečnictví:
Marcus Tullius Cicero - (106 – 43 př. n. l.) jeho spisovný jazyk se stal normou spisovné latiny. Největší římský řečník, konzul, odešel do vyhnanství, byl zavražděn.
„Tuskulské hovory“ – filozofický spis, smyšlené hovory mezi Cicerem a různými filozofy.
Paměti:
Gaius Julius Caesar – (100 – 44 př. n. l.) – vojevůdce, státník.
„Zápisky o válce galské“ – 7 knih, každá zachycuje jeden rok války.
„Zápisky o válce občanské“ - 3 knihy, první dva roky války – nedokončeno, Caesar obhajuje sám sebe – válku nezavinil on, ale jeho političtí odpůrci.
Gaius Valerius Catullus – básník mladořímské školy.
„Lesbia“ – milostná poezie věnovaná jeho manželce, která rozdávala svou lásku jiným.
Publius Vergilius Maro – (70 – 19 př. n. l.) psal básně z venkovského prostředí a o přírodě, dochovaly se 2 sbírky „Zpěvy pastýřské“ a „Zpěvy rolnické“.
„Aeneis“ – římské národní dílo oslavující minulost a rod Augustův. Děj je zasazen do mytologického dávnověku a k počátkům města Říma. Trojský obyvatel Aeneas prchá na popud bohů se svým malý synem a otcem pryč z hořícího města. Bloudí po Středozemním moři. V Kartágu se zamiluje do královny Didony. Na pokyn bohů musí putovat dál. Jeho ztrátu Didona neunese a končí život sebevraždou. Dostává se až k ústí řeky Tibery. Zdejší král Latinus mu dává ruku své dcery Lavinie. Aeneas musí nejdříve přemoci jejího nápadníka krále Turna, až pak Lavinii získává. Zakládá město Lavinium – budoucí Řím.
Quintus Horatius Flaccus – ve svých dílech se zabývá postavením člověka ve společnosti. Lyrika, písně a básnické dopisy.
„Dopis k Pisoniům“ – zde byly vyloženy jeho zásady básnické praxe.
Publius Ovidius Naso – (43 př. n. l. – 18 n. l.) psal žalozpěvy – elegie z vyhnanství.
„Proměny“ – vyspělé umělecké dílo, snaží se zde zachytit proměnlivost a pomíjivost světa. (Metomorfózy) 250 bájí řeckých a římských, v každé z nich dochází k proměně Niobí – kámen.
„Umění milovat“ – milostná poezie.
„Tristia“ – žalozpěvy, 250 řeckých a částečně římských bájí. Začíná vznikem světa a končí přeměnou Calsarovi duše v kometu.
c) stříbrné období (1 stol. př. n. l.)
Satira:
Decimus Iunius Iuvenális – bránil svými satirami chudé proti bohatým
Marcus Valerius Martialis – vytvořil klasický epigram – krátká satirická báseň, autor kritizuje zápory jen v závěru je pointa (vtipové vyznění).
Filozofie:
Lucius Annaeus Senesa - (4 př. n. l. – 65 n. l.) vychovatel císaře Nera. Dramatik, filozof, politik na dvoře Claudia.
„O duševním klidu“
Historie:
Publius Cornelius Tacitus
„Letopisy“
„Historie“ – dějiny Říma
d) období úpadku
Marcus Aurelius
„Hovory k sobě“
STŘEDOVĚKÁ LITERATURA
- po pádu západořímské říše roku 476; vliv křesťanství.
a) Náboženská literatura – psána latinsky, základem je Bible – má 2 části.
„Starý zákon“ – starověká literatura, 1. tis. př. n. l. Základem je TÓRA – 5 knih Mojžíšových. 1 kniha Genesis – stvoření. V dalších knihách je popsána historie židovského národa. („Knihy králů“, „Žalmy“, „Píseň písní“ – milostná báseň. Autor je Šalamoun.
1. Stvoření světa – bůh stvořil zemi, vodstvo, Adama za 6 dní a sedmý den odpočíval.
2. Adam a Eva – žil v ráji Edén
3. Kain a Abel - Abel uctíval boha, Kain byl závistivý a zabil Abela, Kain byl poznamenán Kainovým znamením.
4. Potopa světa – lidé žili v neřesti, bůh začal litovat, Bůh přikázal Noemovi postat Archu, potopa nastala za 40 dní a nocí Archa přistála na biblické hoře Ararat.
5. Sodoma, gomora – lidé žili v hříchu a neřesti, nectili boha, bůh seslal rozkaz Lotovi a jeho ženě, při cestě pryč se ale nesměli otočit, ale žena byla zvědavá a otočila se a změnila se v solný sloup.
Historie židovského národa
Mojžíš – chtěl propuštění židů, faraón zakazuje, bůh sesílá 10 egyptských ran – 10 rána – zabití všeho prvorozeného, kromě židů a mezi zabitými je i syn faraónův. Faraón osvobodí židy před kterými se otevře Rudé moře, ale vojáci pronásledují Židy, ale moře se před vojáky zavřelo, putovali 40 let po poušti, prostoupili k hoře Sinaj kam vylezl Mojžíš a zpátky s sebou přinesl Desatero božích přikázání. Židé se usadili až v Kenanu.
Králové:
Saul – bitva mezi Davidem a Goliášem
David – založil Jeruzalém
Šalamoun
„Nový zákon“ – vznik asi 1. stol. našeho letopočtu. Psán řecky. Křesťanská část bible, narození, život, skutky a smrt Ježíše Krista. Má 4 evangelia – Matouš, Marek, Lukáš a Jan.
Epištoly – listy apoštolům věřícím
Apokalipsa – zjevení svatého Jana
Herodes – král (symbol krutosti) nechal zabít všechny narozené chlapce.
Nazaretský Ježíš – byl ukřižován (politické aféry). Zlu se nemá odporovat zlem.
Ježíš – učil lidi milovat své děti.
b) literatura světská – nejsou náboženská témata. Hrdinou je rytíř, král, nebo bojovník.
Německo – Píseň o Nibelunzích (13. století)
Španělsko – Píseň o Cidovi
Rusko – Slovo o pluku Igorově (12. století)
Finská – Kalevala
Česká – Alexandreis
Francie – Píseň o Rolandovi
Dvorská lyrika – vznešená milostná poezie, kde autor vyjadřuje lásku, úctu a obdiv k dámě jeho srdce. Pochází z 12 století z jižní Francie. Přednášeli, nebo zpívali ji ve Francii trubadúři, v Německu minesengři, žervéři, nebo žakéři (jejich pomocníci).
Druhy:
Alba – svítáníčka, loučení za úsvitu
Pastorela – pastýřské milostné písně
Epištola – milostný list
Měšťanská literatura – humornou formou ukazovala lidské i společenské nedostatky. Šířili ji studenti.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát