Idealistická dialektika Georga Wilhelma Hegela
Georg Wilhelm Friedrich Hegel byl německým filosofem první třetiny devatenáctého století. Jeho filosofie dovršila rozvoj klasického německého idealismu.Můžeme snad říci i to, že Hegel je nejvýznamnějším idealistou v dějinách celé filosofie. Hegel teoreticky vysvětloval dialektiku na objektivně idealistickém principu. Pro jeho filosofickou práci se mu stali velkými vzory filosofové Friedrich Wilhelm Joseph Shelling a Johann Gottlieb Fichte. Nejvýznamnějšími Hegelovými pracemi pak jsou díla Fenomenologie ducha, Věda o logice, Encyklopedie filosofických věd a Základy filosofie práva.
Hegel byl objektivním idealistou. Za prvotní považoval čistou ideu, která pro něj byla jakýmsi neosobním rozumem, který Hegel nespojoval s člověkem. Hegel považoval ideu za samovolný nepřetržitý vývojový proces. Čistá idea je podle Hegela prazákladem a zdrojem všeho jsoucna. Tvrdil, že ona čistá idea je plná rozporů, že je v neustálém pohybu a že ve svém pohybu prochází určitými fázemi. V tomto vývoji čistá idea vystupuje jak ve formě pojmů, tak ve formě věcí a jevů hmotného světa, jako jsou příroda a společnost. Čistá idea je v nich vždy přítomna a projevuje se skrze jejich vlastní podstatu.
Hegel považoval vše hmotné za druhotné. Pokládal materiální věci za určité zhmotnění oné čisté ideje, označoval je pouze za její konkrétní projev. Celý svět ve své rozmanitosti je pak podle Hegela výtvorem této čisté ideje a jejího vlastního vývoje, jako tvořivé síly. Je souhrnem jejich projevů. Materiální svět je označován za souhrn forem bytí čisté ideje, která je v něm ztělesněná.
Hegelova filosofie tedy prohlašuje něco duchovního, ideálního za tvůrce něčeho hmotného, materiálního. Můžeme tedy říci, že jde o Hegelovo filosofické vyjádření toho, že svět byl stvořen Bohem.
Hegel pracoval ve své idealistické dialektice s pojmem kategorie(duchovní podstatou), kterou si definoval jako čistou myšlenku, která je plynulá a je v neustálém pohybu. Upozorňoval na vzájemné přechody, pronikání a vnitřní rozpornost takových kategorií, jako jsou především kvantita a kvalita, příčina a následek, ....
Hegel si byl jist totožností myšlení a bytí. Předpokládal, že dialektika se projevuje ve všech oblastech světa. Hegel tvrdil, že dialektika je všeobecná, že není pouze předmětem filosofického bádání., "protože to, oč tu jde je již obsaženo v každém jiném vědomí a ve všeobecné zkušenosti. Všechno, co nás obklopuje, možno považovat za příklad dialektického." Hegel také věřil, že logika je hybnou silou vědeckého poznání, tvrdil, že dialektika přináší do vědy vnitřní souvislost.
Přestože Hegel nebyl jediným filosofem, u kterého nalézáme prvky idealistické dialektiky, pouze on vytvořil ucelenou metodu, ve které provedl dialektický rozbor, kterým zobecnil veškeré nejdůležitější kategorie dialektiky
Hegel zformuloval tři základní zákony myšlení. Zákon přechodu kvantity v kvalitu, zákon vzájemného pronikání protikladů a zákon negace negace.
Když Hegel formuloval zákon přechodu kvantity v kvalitu a naopak, vycházel z nauky o totožnosti myšlení a bytí a formuloval jej nejen jako zákon myšlení, ale i jako všeobecný zákon vývoje světa.
V této souvislosti vymezil Hegel kategorie kvality, kvantity a míry. Tyto tři kategorie považoval za základní počáteční stupně vývoje ideje.
Hegel charakterizoval kvalitu jako "vnitřní určenost, totožnou s bytím."
Tvrdil, že určitá věc přestává být tím, čím je, jestliže ztrácí svou kvalitu.
Kvalita věci není totožná s vlastností věci . Věc je tím, čím je jen díky své kvalitě.
Pokud věc ztratí svou kvalitu, přestává být tím, čím je. Přestává být sama sebou.
Konkrétní věc, nebo jev má i své vlastnosti, ale bytí oné věci nebo jevu však není nutně s těmito vlastnostmi spjato. Například, máme-li květinu a ta přestane vonět, což znamená, že ztratí vlastnost vonět, nepřestane být tou určitou kvalitou květiny.
"Kvantitu Hegel definoval jako určenost, která je pro bytí vnější." Kvantita je něco, co je pro danou věc relativně lhostejné, protože například stůl zůstane stolem, nezávisle na tom, bude-li vysoký metr nebo dva.
Hegel považoval kvalitu a kvantitu za protiklady, které se navzájem prolínají.
" Bezprostřední konkrétní jednotu kvality a kvantity, kvalitativně určenou kvalituHegel vyjadřoval kategorií míry." Hegel tvrdil, že bytí jevu či věci dosahuje v míře své úplnosti a že míru lze považovat za určení absolutna a lze ji vidět v Bohu.
Při vysvětlování zákona přechodu kvantity v kvalitu Hegel řekl, že předměty a jevy mohou procházet kvantitativními změnami. Jestliže však tyto kvantitativní změny probíhají v určitých hranicích míry , dané pro dannou věc nebo jev, pak se jeho kvalita nemění. Přesáhne-li ale ona změna dané meze dané míry, vede to nutně ke změně kvality.
Nebo-li: Každý jev má svou kvalitu, která je dána mírou kvantity. Pokud překročíme míru kvantity, změní se kvalita v novou kvalitu, která má svou novou míru kvantity.
Hegel ovšem upozorňoval i na opačný proces - to je přechod kvality v kvantitu. " Oba přechody z kvality do kvanta a z kvanta do kvality, lze zase představit jako nekonečný progres - jako překonávání a obnovování se míry v bezměrném"
Jako druhý základní zákon myšlení určil Hegel zákon vzájemného pronikání protikladů. Protože považoval myšlení a bytí za totožné, i o tomto zákoně Hegel mluvil jako o zákoně všeobecném. Hegel se snažil dokázat, že skutečné protiklady se neustále navzájem pronikají. Hegel ukazoval, že protiklady jsou v neustálém pohybu, že na sebe neustále působí tak, že se vzájemně jeden převrací v druhý. V zájemně se utvrzují a negují. Takový vztah nazývá Hegel rozporem. Rozpor pak považoval za hybnou sílu myšlení a vývoje pojmů.Vzájemná souvislost a pronikání protikladů se podle Hegela projevují v tom,že každý z nich nemá svůj protiklad v nějakém libovolném jiném, ale ve svém jiném, a že existuje jen potud, pokud existuje právě ten jeho protiklad. Protože pokud by určitý protiklad ztratil ono svoje jiné, právě ten svůj protiklad, přestal by sám být protikladem. Hegel ukazoval tento boj protikladů na příkladu jevů, jako je například magnetismus. Říkal, že pokud rozdělíme magnet, nevzniknou dva kusy magnetu tak, aby v jednom byl obsažen pouze severní pól magnetu a v druhém naopak pouze pól jižní. Vzniknou zase dva celé magnety. Protože "severní pól magnetu nemůže existovat bez jižního a jižní bez severního." "Při protikladnosti nemá rozdílné proti sobě jen nějaké jiné, ale své jiné."
Třetím Hegelovým dialektickým zákonem je zákon negace negace. Stejně jako předchozí dva zákony je tento třetí zákon formulován jako všeobecný zákon myšlení a bytí. "Hegel považoval poučku o "negaci negace" za abstraktní vyjádření vzestupného pohybu ideje jako tvůrce všeho jsoucna." Idea podle Hegela ve svém vlastním vývoji existuje nejprve jako teze, potom jako antiteze a nakonec jako synteze. Teze je základním tvrzením, ze kterého pak negací vzniká antiteze. Synteze je pak nakonec právě onou negací antiteze, neboli jinak řečeno negací negace.
Tento proces probíhá podle Hegela tak, že základní myšlenka ( teze )se promění ve svůj vlastní opak (antitezi ) a nakonec je nahrazena myšlenkou třetí, vyšší ( synteze), která je zase
opakem antiteze, ale nepopírá ji už absolutně, ale je obohacena o zkušenosti obou předchozích myšlenek, teze a antiteze. Zachovává si jejich pozitivní obsah.
Hegel tuto teorii aplikoval na celý svět. Považoval jej za ztělesněnou ideu.
Přestože se někomu může Hegelova idealistická dialektika zdát příliš teoretická a nezáživná, za sebe můžu říci, že mě zaujala. Z celé Hegelovy filosofie jsem měla dojem, že neustále píše o bohu, jenom jej Bohem nenazývá. Celkově se mi zdá Hegelovo idealistické pojetí dialektiky obdivuhodné a myslím, že může i mnoho lidí oslovit.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát