Jak se žije s marihuanou
Reportáž pro předmět žurnalistická tvorba
Jak se žije … s marihuanou
Již dva roky platí kontroverzní protidrogový zákon, prosazený Pavlem Severou a lidoveckými poslanci. Odborníci se nejvíce obávali perzekuce konzumentů drog a zvláště zbytečného stíhání společensky téměř nulově nebezpečných kuřáků marihuany. Jaká droga vlastně „tráva“ je? Jak působí na lidský organismus a jak ovlivňuje život svých každodenních konzumentů?
Sedíme s dvacetiletým webovým designerem Kamilem Teplým v pražském klubu Punto. Okolo nás posedávají partičky mladých lidí a ve vzduchu je cítit nezaměnitelná vůně marihuany. Po chvíli se k nám připojuje Patrik Pikálek, devatenáctiletý student Masarykovy univerzity. Oba kouří téměř denně produkty získávané z konopě seté (cannabis sativa), obsahující látku THC, a to v různých podobách – tráva, hašiš, ganja, skunk, scuff.
Oba měli prvního jointa (česky špek, brčko) zhruba před pěti lety. Tehdy ještě nemohli nic cítit, THC začíná na člověka působit až po konzumaci několika dávek, kdy je již přítomna v krvi v dostatečném množství. Hladina THC v krvi klesá velmi pomalu, a tak například po jednom dobrém jointu je možné ji zjistit ještě po týdnu a úplně se z krve vytratí až za zhruba dva měsíce. Teprve po několika dalších „brčkách“ zažili tu opravdovou „zhulenost“. Tento stav se projevuje zejména odlišným výběrem podnětů, na které se mozek soustředí, spousta vjemů je potlačených, jiné jsou o to výraznější a intenzivnější. Dále se dostavuje zkreslené vnímání času, vše trvá jakoby déle a jakékoliv nečinné čekání je nesnesitelné. Při požití větších dávek se zřídka mohou dostavit i halucinace, případně nepříjemné stavy (pocity dušení, rozpadávání se), způsobené autosugescí.
„Jednou se mi stalo, že jsem po špeku viděl svoje rodiče, kteří byli ve skutečnosti někde jinde a potom jsem měl pocit, že se rozpouštím. To byl můj nejhorší zážitek. Člověk se ale zanedlouho naučí ten stav ovládat,“ říká Patrik. Kamil ani nikdy nic podobného nezažil, jen se občas necítil příjemně.
Kouření marihuany je pro ně stejné, jako pro většinu národa pití alkoholu. „Alkáč je v pohodě,“ říká Kamil, „jenže ty následky jsou dost nepříjemné. Z hulení nikdy nebolí hlava nebo žaludek, případný nepříjemný stav si prožiju hned a rychle a druhý den můžu jít do práce. Jinak ty stavy jsou asi tak na stejno, když to vyjde.“ Za kouření utrácí téměř každý večer, náklady se prý pohybují okolo 600 korun týdně, přičemž Kamil často zve i své přátele.
Oba se shodují, že každodenní „hulení“ je nijak negativně neovlivňuje v běžném životě. Nikdy neprožívají nechtěné stavy změněného vnímání, či dočasné ztráty paměti. Na druhou stranu prý ani necítí akutní potřebu si „začadit“, když si celý den marihuanu nedopřejí.
Během hovoru vykouřili dva jointy. Zatímco Kamil se občas nepřítomně zahledí do dálky, Patrik stále mluví a není k zastavení. Na každého působí marihuana trochu jinak, záleží na celkovém psychickém stavu. Někteří lidé ji vůbec kouřit nemohou, protože pak vyplouvá na povrch jejich neurovnaná osobnost a zažívají schizofrenní stavy. Patrik s Kamilem se shodují, že nejlepší je hrát po „čázu“ stolní fotbálek. Člověka hra naprosto pohltí a vydrží hrát celé hodiny bez přestání. Mnohem intenzivněji prožívá již tak dost silně adrenalinový sport a snadno se ponoří do světa rychlých střel a krásných gólů.
Najednou se hovor u okolních stolů ztiší. Všichni nervózně hledí ke vchodu. Do klubu vcházejí dva uniformovaní příslušníci České policie. Postupně obcházejí všechny stoly a kontrolují občanské průkazy přítomných. Několik kluků od vedlejšího vchodu se zvedá a rychle mizí hlavním vchodem. „To jsou blbci,“ poznamenává Kamil, „kdyby to byla velká šťára, tak na ně venku bude čekat ulička obušků a pěkně to schytaj.“
Když přijdou policisté k nám, ptám se jednoho z nich, jak se dívají na kuřáky marihuany. „My samozřejmě víme, že se na takovýchto místech kouří tráva,“ říká, „a také jsme si vědomi, že tito lidé nám nedělají žádné problémy, a tak se také my nijak nesnažíme dělat problémy jim. Spíše se snažíme monitorovat dealery tvrdých drog, kteří se na podobných místech také často vyskytují.“
Kamil i Patrik posléze shodně potvrzují, že s policií nikdy žádné vážné problémy kvůli marihuaně neměli. Nepříjemné je pouze to, že je ve většině hospod nenechají uvnitř „hulit“ a musí tak pokaždé ven, anebo jsou nuceni vyhledávat liberálnější kluby. Patrik pak ještě dodává, že v Brně je situace podobná, jen klubů je méně a na ulici se vyskytuje méně dealerů. Ani jeden z nich „trávu“ nikomu neprodává, ani s ní neprovokují na veřejných prostranstvích a policisté tak nemají žádný důvod je nějak perzekuovat.
Marihuana je již mezi mladými podobně zdomácnělá, jako například pivo nebo víno. Kouřit jí znamená zpestřit si večerní zábavu. Pokud je člověk alespoň trošku opatrný, tak by neměl mít ani problémy s policií. Horší je to s názorem většiny společnosti, která se stále dívá na marihuanu jako na drogu typu heroinu či pervitinu. Je však možné snadno nalézt místo a společnost, kde ji nikdo nevnímá jako něco cizorodého, či nepřátelského. Kde si jí prostě nikdo nevšímá, stejně jako si nevšímá půllitru piva nebo lahve vína.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát